Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky PETRYKAN, s. r. o., se sídlem Křivoklátská 455, Praha 18, zastoupené JUDr. Veronikou Plickovou Dvořákovou, advokátkou, se sídlem Pražská 89, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2025, č. j. 26 Cdo 3588/2024-564, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. srpna 2024, č. j. 8 Co 343/2024-528, a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 25. dubna 2024, č. j. 14 C 91/2020-498, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě jako účastníků řízení a Target Plus, s. r. o., se sídlem Stavbařů 4, Most, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatelčina právní předchůdkyně uzavřela v roce 2012 nájemní smlouvu, na základě níž pronajala vedlejší účastnici nebytové prostory.

2. O osm let později proti ní stěžovatelka podala žalobu na vyklizení těchto prostor. Nájemní smlouva je podle ní absolutně neplatná, protože nemá náležitosti uvedené v § 3 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor (zákon č. 116/1990 Sb.).

3. Obecné soudy stěžovatelce nevyhověly. Nájemní smlouva podle nich tyto požadavky až na jednu výjimku splňuje. Zneplatnění smlouvy pouze kvůli jedné chybějící náležitostí by přitom bylo v daném případě přepjatě formalistické. Okresní soud proto stěžovatelčinu žalobu zamítl, krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako nepřípustné. Stěžovatelka nyní podala proti těmto rozhodnutím ústavní stížnost.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila její právo na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

5. Nájemní smlouva uzavřená s vedlejší účastnicí je absolutně neplatná, protože neobsahuje zákonem vyžadované ujednání o způsobu úhrady za služby, jasně určený účel nájmu, údaj o předmětu podnikání a způsob stanovení nájemného v neobvyklé výši 1 Kč (§ 3 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor). Soudy se s těmito vadami řádně nevypořádaly a chybně je zhojily vadnými svědeckými výpověďmi a výkladem právního jednání. Jejich rozhodnutí rezignují na kogentní zákonné požadavky a odchylují se od judikatury Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 351/23) i Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 26 Cdo 2880/2022 a rozsudky sp. zn. 26 Cdo 2029/2023, 26 Cdo 586/99 a 3 Cz 32/74).

6. Nejvyšší soud se řádně nevypořádal se všemi námitkami. Nejvyšší soud se sice zabýval výkladem právního jednání, ale nikoli v rámci argumentů stěžovatelky.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem rozhodly, že nájemní smlouva uzavřená mezi stranami sporu není absolutně neplatná ve smyslu § 3 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor.

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva a svobody porušena nebyla.

9. Předmětem sporu je v této věci splnění náležitostí nájemní smlouvy podle § 3 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Podle něj musí smlouva o nájmu na dobu určitou sjednaném k účelu podnikání obsahovat (1) předmět a účel nájmu, (2) výši nájemného, (3) výši úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru nebo způsob jejich určení, (4) dobu trvání nájmu a (5) údaj o předmětu podnikání v provozovně umístěné v pronajatém nebytovém prostoru.

10. Obecné soudy se otázkou platnosti smlouvy opakovaně zabývaly, na stěžovatelčiny námitky reagovaly a dospěly k závěru, že je smlouva platná. Až na jednu výjimku podle nich splňovala všechny zákonné náležitosti. Absence jedné z nich přitom v daném případě neplatnost smlouvy neodůvodňuje (viz bod níže).

11. Předmět a účel nájmu a předmět podnikání podle nich vyplýval již z nájemní smlouvy a stranám byl zřejmý (bod 14 rozhodnutí Nejvyššího soudu, body 18 až 19 rozhodnutí krajského soudu a body 47 a 49 rozhodnutí okresního soudu). Roční nájemné ve výši 1 Kč je podle soudů platné a dostatečně určité (bod 17 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 19 rozhodnutí krajského soudu a bod 48 rozhodnutí okresního soudu). Soudy uznaly, že smlouva neobsahovala ujednání o úhradě za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním prostor. Stěžovatelka však žádné takové služby související s nájmem neposkytovala a vedlejší účastnice si je zajišťovala sama. Případné ujednání by tedy "jen" deklarovalo neposkytování těchto služeb a jejich neúplatnost. Za těchto okolností by bylo zneplatnění celé smlouvy kvůli absenci tohoto ujednání přepjatě formalistické a odporovalo by smyslu a účelu stanovení náležitostí nájemní smlouvy (body 16 a 18 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 19 rozhodnutí krajského soudu).

12. Ústavní soud tyto závěry ani jejich odůvodnění nepovažuje za protiústavní. Posouzení toho, zda smlouva splňuje zákonné náležitosti, je především otázkou výkladu podústavního práva. Tato úloha přitom náleží zejména obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu.

13. Ústavní soud může do výkladu podústavního práva zasáhnout pouze tehdy, pokud je protiústavní - například pokud soudy rozhodly přepjatě formalisticky (např. nález sp. zn. III. ÚS 4047/19, bod 15), nepřiměřeně zužujícím způsobem (např. nález sp. zn. III. ÚS 510/25, bod 36) nebo se dopustily ústavně nepřípustného dotváření práva (např. nález sp. zn. II. ÚS 1889/19, bod 60) či nepřijatelné libovůle (např. nález sp. zn. IV. ÚS 1236/23, body 15 až 16).

14. Nic podobného v této věci nenastalo. Závěr o splnění náležitostí uvedených v nájemní smlouvě je podle Ústavního soudu ústavně souladný. Ústavní soud považuje za ústavně obhajitelný i závěr, že za situace, kdy stěžovatelka neposkytovala žádné služby související s nájmem, je nájemní smlouva platná i přes chybějící ujednání o výši úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním prostorů nebo o způsobu jejich určení. Na tomto posouzení přitom nic nemění ani stěžovatelčiny opětovné námitky.

15. Napadená rozhodnutí tedy zaujímají přiměřený a odůvodněný výklad podústavního práva, který nemá znaky libovůle, nepřípustného dotváření práva, extrémního rozporu s principy spravedlnosti a ani jinak nepřekračuje meze ústavnosti. Obecné soudy navíc svá rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnily, podepřely je relevantními skutkovými okolnostmi i odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu a adekvátně reagovaly na stěžovatelčiny námitky i judikaturní odkazy.

IV. Závěr

16. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčino ústavně zaručené právo či svobodu. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu