Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele pobočného spolku Enfant terrible Divin, sídlem Záhřebská 562/41, Praha 2 - Vinohrady, zastoupeného Mgr. Dorou Bokovou, advokátkou, sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2796/2024-191 ze dne 2. dubna 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 73/2024-121 ze dne 26. března 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 77 C 97/2022-71 ze dne 31. října 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal na vedlejší účastnici zaplacení 5 955 USD s příslušenstvím. Nárok dovozoval z toho, že je právním nástupcem Jana Mahra (původní vlastník), který v roce 1945 vlastnil majetek, jenž mu byl zkonfiskován. Podle Dohody o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, vyhlášené pod č. 150/1947 Sb., platí, že od hodnoty reparací má být odečtena hodnota zabaveného německého majetku. Stěžovatel z toho dovozuje, že původnímu vlastníkovi vznikla pohledávka vůči Německu ve výši hodnoty, která se odečetla od reparací dlužných Československu díky zabavení jeho majetku. Dědici původního vlastníka převedli tvrzenou pohledávku na třetí osobu a tu následně na stěžovatele. Stěžovatel neúspěšně vyzval Německo ke splnění dluhu a u obvodního soudu pak žalobou požadoval po vedlejší účastnici zaplacení z titulu ručení.

2. Obvodní soud napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Podle obvodního soudu stěžovatel netvrdil a neprokázal rozhodné skutečnosti, z nichž by plynulo, že původnímu vlastníkovi vznikla tvrzená pohledávka a že vedlejší účastnice za dluh ručí. Dále obvodní soud přisvědčil obraně vedlejší účastnice, že stěžovatelem tvrzená právní konstrukce může být pokusem obejít restituční předpisy.

3. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Stěžovatelův postup hodnotil jako pokus obejít restituční předpisy, přičemž nárok na náhradu za zkonfiskovaný majetek nelze uplatňovat jinak než právě prostřednictvím restitučních předpisů. Odmítl stěžovatelovu právní konstrukci, podle níž prostřednictvím několika cesí na něj přešla pohledávka původního vlastníka. Podle městského soudu totiž původnímu vlastníkovi žádná pohledávka nevznikla a nebylo ani možno dovodit vznik ručitelského závazku vedlejší účastnice.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání. Dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu závisel rovněž na závěru, že nelze dovodit ručitelský závazek vedlejší účastnice, a to ani v situaci, kdy by skutečně existovala tvrzená pohledávka stěžovatele vůči Německu. Tím, že stěžovatel nepředložil žádnou právní otázku, která by toto hodnocení zpochybňovala, nemohlo být dovolání přípustné, neboť nebyl zpochybněn jeden z důvodů, který by i samostatně postačoval k zamítnutí žaloby (bod 12). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatoval, že právní otázku, zda se lze náhrady za majetek zkonfiskovaný původnímu vlastníkovi domáhat mimo rámec restitučního řízení, vyřešil městský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dovolání dále nebylo přípustné pro řešení několika stěžovatelem položených otázek, neboť na nich rozsudek městského soudu nezávisel.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká soudům, že nezohlednily, že Československo skutečně odečetlo hodnotu německého nepřátelského majetku v zahraničí od svého podílu na reparacích od Německa. Stěžovatel dále poukazuje na recentní usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3019/2024 ze dne 4. února 2025 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1280/25 ze dne 5. června 2025, jež se týkala tzv. Dietrichštejnské hrobky, jimiž podle stěžovatele soudy akceptovaly obcházení restitučních předpisů. Dále stěžovatel uvádí: "[k] Nejvyšším soudem nadnesené otázce, proč by vůbec stát měl ručit za z jeho vůle převedenou mezistátní pohledávku na třetí nestátní, nadto fyzickou osobu, která její nabytí nemohla odepřít, stěžovatel konstatuje, že si nedokáže představit opak - a věří, že ani Ústavní soud. Tedy že by demokratický stát, kterým Československo v druhé polovině roku 1945 opět bylo, jako silnější strana mohl rozhodovat o převodu svých mezistátních pohledávek doprovázených nezbytnými náklady na jejich vymáhání na nestátní třetí osoby jako slabší stranu bez jejich souhlasu, a za dobytnost takto převáděných pohledávek dokonce ani neručit".

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou. Ústavní stížnost je přípustná proti usnesení Nejvyššího soudu.

7. V posuzované věci dospěl Nejvyšší soud (bod 12 napadeného usnesení) k tomu, že dovolání nemůže být přípustné, neboť stěžovatel nenapadl jeden z důvodů zamítnutí žaloby, který obstojí samostatně (neexistenci ručitelského závazku vedlejší účastnice). Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti netvrdí, že by proti tomuto důvodu zamítnutí žaloby v dovolání brojil. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání z tohoto důvodu, nepředstavuje takové rozhodnutí zásah do stěžovatelova práva na přístup k soudu.

8. Řádné nenapadení každého z důvodů, pro které rozhodnutí městského soudu obstojí, má dopad na posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudkům obvodního a městského soudu.

9. Dovolání v posuzované věci bylo (mělo být) mimořádným opravným prostředkem podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Nejvyšší soud je však odmítl (m. j.) proto, že stěžovatel nenapadl jeden ze samostatných důvodů, na kterých bylo rozhodnutí městského soudu založeno. Proto musel Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítnout, aniž by musel zkoumat přípustnost dovolání vůči zbylým důvodům, neboť to nemohlo ovlivnit výsledek dovolacího řízení (a to i kdyby stěžovatelovy námitky proti byly důvodné). Na podané dovolání je proto třeba nahlížet, jako by vůbec nebylo podáno, neboť mimořádný opravný prostředek nebyl vyčerpán účinně (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 412/23 ze dne 7. března 2023; sp. zn. II. ÚS 1763/24 ze dne 4. září 2024, bod 4; sp. zn. II. ÚS 667/25 ze dne 26. března 2025, bod 9). Domáhá-li se tak stěžovatel zrušení rozsudků obvodního a městského soudu, je jeho ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává k námitce týkající se rozhodování soudů o tzv. Dietrichštejnské hrobce, na něž stěžovatel odkazoval, následující: I v oné věci byla tehdejší žalobkyně neúspěšná s žalobou, jíž se domáhala určení, že její otec byl ke dni své smrti vlastníkem řady konkrétně vymezených nemovitostí. Uspěla pouze ohledně jediného pozemku a na něm stojící stavby (hrobky), neboť Krajský soud v Brně (rozsudek č. j. 14 Co 158/2016-440 ze dne 9. března 2017) na řízení ohledně Dietrichštejnské hrobky vztáhnul závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08 ze dne 7. ledna 2009 (N 4/52 SbNU 27). Proto podle krajského soudu žalobkyně v tomto rozsahu výjimečně měla naléhavý právní zájem na určení. Výjimečné okolnosti plynuly z práva na ochranu rodinného života, do něhož spadá i právo na pietu a péči o poslední odpočinek předků. V nynější věci stěžovatel netvrdil, že by k majetku původního vlastníka měl citový vztah obdobný vztahu dcery k hrobce, v níž jsou uloženy ostatky jejích rodičů a dalších předků. To je ostatně zřejmé i z toho, že nepožadoval vydání tohoto majetku, nýbrž peníze.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 9. července 2025

Jan Svatoň v. r.
předseda senátu