Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2025 č. j. 8 To 115/2025-243, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. února 2025 č. j. 10 Nt 51/2025-230, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2025 č. j. 8 To 115/2025-243 bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2025 č. j. 8 To 115/2025-243 se ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 10 Nt 51/2025 vyplývá, že napadeným usnesením městského soudu bylo stěžovateli uloženo psychiatrické ochranné léčení v ústavní formě. Stěžovatel se podle soudu dopustil jednání, které naplňovalo znaky přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Šlo o dlouhodobé obtěžování a (částečně i veřejné) vyhrožování poškozené (jakož i dalším známým poškozené) prostřednictvím různých druhů elektronické komunikace. Ze znaleckého posudku MUDr. Šnelera soud dovodil, že stěžovatel trpí duševním onemocněním (nediferencovanou schizofrenií), které ovlivnilo jeho chování tak, že vymizely jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti. Jeho stav byl navíc podpůrně zhoršen zneužíváním návykových látek, zejména cannabisu. Pobyt stěžovatele na svobodě je podle znalce nebezpečný a vyžaduje ústavní léčbu, neboť ambulantní léčba by byla aktuálně zcela nedostatečná. Od roku 2021 je stěžovatel zcela bez náhledu, pod vlivem bludů. Zároveň není podle znalce stěžovatel schopen pochopit smysl trestního řízení a hodnotně se jej účastnit. Stěžovatel ve veřejném zasedání vypověděl, že si je vědom závažnosti svých činů a hluboce jich lituje. Poškozené by se rád omluvil. V léčebně používá internet a nejsou s ním žádné problémy. Ostatní lékaři mu sdělili, že pravděpodobně schizofrenii nemá, ale nejde to úplně vyloučit s ohledem na medikaci. Soud dospěl k závěru, že stěžovateli je nutné nařídit ústavní ochranné léčení s ohledem na znalcem stanovenou diagnózu a nebezpečnost jeho jednání. Zamítl přitom návrh na vypracování nového znaleckého posudku. Podle soudu nemá stěžovatel dostatečný náhled na své onemocnění, neboť tvrdí, že neví, zda schizofrenií skutečně trpí. Jeho pobyt na svobodě je nebezpečný nejen kvůli jeho duševní poruše, nýbrž i s ohledem na sklony ke zneužívání návykových látek.

3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Podle krajského soudu městský soud správně zjistil jak podrobnosti o zdravotním stavu stěžovatele, tak o naplnění podmínek pro uložení ústavního ochranného léčení. O správnosti znaleckého posudku nevznikly podle soudu žádné pochybnosti a měla-li je obhájkyně, neměla souhlasit s pouhým přečtením znaleckého posudku u veřejného zasedání. Na nutnosti uložení ústavního ochranného léčení nemohla nic změnit ani předložená čestná prohlášení příbuzných a kamarádky.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí vychází výhradně z vadného znaleckého posudku, který ani nesplňoval zákonné náležitosti. Obsahem je znalecký posudek buď vadný, nebo minimálně neaktuální. O tom svědčí nejen stěžovatelovo vystupování před soudem (vyvracející názor znalce, že stěžovatel není schopen chápat smysl trestního řízení a účastnit se jej), tak názory všech ostatních psychiatrů, v jejichž péči stěžovatel byl. Znalec v posudku neuvádí žádné uznávané a přezkoumatelné metody či testy, na jejichž základě dospěl ke svým závěrům a které by byly ke stanovení diagnózy nezbytné. Celé vyšetření spočívalo v hodinovém rozhovoru se stěžovatelem, bez dlouhodobého pozorování či jakéhokoliv dalšího testování (zároveň si znalec nepřibral nezbytného konzultanta z oblasti psychologie). Lékaři v nemocnici, kde byl stěžovatel posléze dlouhodobě hospitalizován, stanovili diagnózu odlišnou. Přestože byly soudy o těchto skutečnostech informovány, nevzaly je v potaz. Neopatřily další důkazy, které by potvrdily vady posudku. Spokojily se tak s neúplným prokázáním skutkového stavu. Dále pominuly otázku přiměřenosti ústavního ochranného léčení, a to jak z hlediska jeho nezbytnosti, tak přiměřenosti k závažnosti spáchaného činu. Stěžovatelovo současné chování (s poskytovanou psychiatrickou péčí) dostatečně prokazuje nadbytečnost ústavního léčení. Naopak takové ústavní léčení by v současné situaci ohrozilo úspěch slibně započaté léčby, jakož i stěžovatelovu resocializaci. Ke všem uvedeným okolnostem stěžovatel navrhoval a předkládal řadu důkazů, které však soudy ignorovaly. Postupovaly tudíž v rozporu se závěry ustálené judikatury Ústavního soudu (stěžovatel poukazuje zejména na nálezy sp. zn. I. ÚS 3654/10 a sp. zn. IV. ÚS 502/02). Za absurdní považuje stěžovatel tvrzení soudu, podle kterého je jeho zpochybňování znalcem stanovené diagnózy (které je však opřeno o několik aktuálnějších lékařských zpráv) důkazem absence náhledu na duševní poruchu zvyšujícím stěžovatelovu nebezpečnost. Stěžovatel naopak opakovanou spoluprací s několika psychiatrickými zařízeními (jakož i prohlášením před soudem) prokázal existenci náhledu na škodlivost i příčiny svého škodlivého jednání. Jako nesprávný je podle stěžovatele nutné považovat postup, kterým se krajský soud odmítl zabývat relevantními námitkami s tím, že správnost znaleckého posudku mohla obhájkyně zpochybnit při výslechu znalce, který však nenavrhla. Tím dochází k přenesení odpovědnosti za selhání soudu a znalce na obhajobu. I proti posudku, který je "pouze" čten, lze vznést relevantní námitky.

5. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí odůvodnil stěžovatel tak, že výkonem rozhodnutí by došlo nejen k razantnímu zásahu do jeho ústavních práv, nýbrž i k narušení úspěšně probíhající léčby a resocializace, jakož i kontaktů s rodinou. Tato léčba a spolupráce s blízkými osobami působí na stěžovatele tak pozitivně, že z jeho strany nedochází k žádné závadové (tedy nikoliv jen trestné) činnosti, a to přestože má k dispozici mobilní telefon i počítač s internetem. Tím je dostatečně naplněna ochrana zájmů ostatních osob. Je ostatně i v zájmu společnosti, aby stěžovatelova terapie probíhala úspěšně.

III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele

6. Ústavní soud usnesením ze dne 24. 6. 2025 č. j. III. ÚS 1831/25-28, odložil vykonatelnost napadených usnesení do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.

7. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.

8. Krajský soud i městský soud ve svých vyjádřeních toliko odkázaly na obsah napadených rozhodnutí.

9. Krajské státní zastupitelství v Brně a Městské státní zastupitelství v Brně se k výzvě nevyjádřila. Protože byla ve výzvě poučena, že nevyjádří-li se, bude to podle § 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu bráno jako vzdání se postavení vedlejšího účastníka řízení, nebylo s nimi již dále jednáno.

10. Obě vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice, na níž stěžovatel nereflektoval.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

12. Co se týče otázky přípustnosti ústavní stížnosti, je podle Ústavního soudu zřejmé, že stěžovatel dostupné opravné prostředky nevyčerpal. Proti usnesení, jímž je obviněnému pravomocně uloženo ochranné léčení, může obviněný podat prostřednictvím obhájce dovolání [viz § 265a odst. 2 písm. e) trestního řádu]. Nejvyšší soud se přitom takovými dovoláními meritorně zabývá (z nedávné doby lze odkázat např. na usnesení ze dne 11. 12. 2024 č. j. 7 Tdo 1040/2024-95 nebo usnesení ze dne 2. 4. 2025 č. j. 7 Tdo 194/2025).

13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti však Ústavní soud zohlednil skutečnost, že stěžovateli (resp. jeho obhájkyni) se ze strany krajského soudu nedostalo řádného poučení o možnosti podat dovolání, přestože to zákon vyžaduje. Napadené rozhodnutí v závěrečném poučení uvádí "proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný". Ačkoliv svým obsahem není takové poučení nepravdivé či nesprávné, nesplňuje podle Ústavního soudu zákonné podmínky. Podle § 125 odst. 3 trestního řádu (ve spojení s § 138 trestního řádu) platí, že "V poučení o dovolání, které musí být obsaženo v každém rozhodnutí soudu ve věci samé učiněném v druhém stupni, se uvedou oprávněné osoby, včetně nutnosti, aby dovolání obviněného bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d), lhůta k podání dovolání, označení soudu, ke kterému má být dovolání podáno (§ 265e), označení soudu, který o podaném dovolání bude rozhodovat, a vymezení nutného obsahu dovolání (§ 265f)". Poučení v napadeném rozhodnutí je tedy třeba považovat za vadné, a ústavní stížnost je proto formálně přípustná.

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud posoudil všechny výše uvedené okolnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

15. Výše popsaná absence řádného poučení se pak nutně projeví i při posouzení důvodnosti ústavní stížnosti. Nedostatečným poučením byl stěžovateli odepřen přístup k Nejvyššímu soudu, jako dalšímu orgánu ochrany základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy). V takové situaci Ústavní soud v minulosti opakovaně zrušil rozhodnutí obsahující nesprávné poučení, aby tím dal stěžovateli možnost domáhat se ochrany svých práv zákonem předvídanou cestou (čl. 36 odst. 4 Listiny). Konkrétně lze poukázat např. na nález ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1467/18, nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 291/20, nález ze dne 12. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3073/24 nebo nález ze dne 14. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 279/25. Tímto postupem rovněž dochází k naplnění zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem, čímž se brání tomu, aby se Ústavní soud bez splnění zákonných podmínek "vlamoval" do otázek, jejichž řešení prozatím přísluší jiným orgánům.

16. Jelikož právě taková situace v dané věci nastala, mohl Ústavní soud přistoupit pouze ke zrušení rozhodnutí krajského soudu, aniž by se mohl meritorně zabývat obsahem usnesení městského soudu. Je-li dovolání ze zákona přípustné, je žádoucí, aby právě sjednocoval výklad podmínek pro uložení ochranného léčení.

17. Ve znovuotevřeném řízení však nebude úkolem krajského soudu vydat totožné rozhodnutí, doplněné pouze o řádné poučení o přípustnosti dovolání. Krajský soud by se měl znovu důkladně zabývat pochybnostmi o ústavnosti postupu městského soudu, které stěžovatel vyjádřil v ústavní stížnosti, a s nimiž se nyní zrušené rozhodnutí krajského soudu nevypořádalo. Jde zejména o tvrzené konkrétní rozpory mezi jednotlivými lékařskými zprávami a otázku aktuálnosti (správnosti) vydaného znaleckého posudku. Stranou přitom nelze ponechat ani vznesenou otázku subsidiarity ústavního ochranného léčení ve stěžovatelově současné situaci.

18. Z toho důvodu Ústavní soud shledal, že napadeným rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení stěžovatelova ústavního práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené rozhodnutí zrušil. V části směřující proti usnesení městského soudu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť ji v dané procesní situaci shledal jako zjevně neopodstatněnou. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. září 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu