Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Pavlínou Uhlířovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Vodičkova 791/41, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2025 sp. zn. 61 To 220/2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. února 2025 sp. zn. 37 Nt 1615/2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 5, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") bylo rozhodnuto, že podle § 68 odst. 1, § 73b odst. 1 a § 73d odst. 2 trestního řádu se z důvodů podle § 67 písm. b) trestního řádu stěžovatel bere do vazby a že se nepřijímají jím nabízené záruky.

3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 4. 2025 sp. zn. 61 To 220/2025 byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení obvodního soudu jako nedůvodná.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel uvádí, že jeho vazba již skončila dne 13. 5. 2025, nicméně i tak byl zásah do jeho osobní svobody významný. Namítá, že obě napadená rozhodnutí nezbytnost vazby dostatečně neodůvodňují, když pouze odkazují na nezbytnost slyšení svědků, rozsáhlost telefonické komunikace stěžovatele a pořízení nového telefonního přístroje. Přitom z obsahu komunikace sledované policií neplyne, že by se stěžovatel snažil svědky ovlivňovat. Pořízení nového telefonu, ve kterém použil dosavadní telefonní číslo, mu nijak nemohlo pomoci ovlivňovat svědky, a pokud stížnostní soud uvádí, že jeho pomocí chtěl zabránit zajištění dat a důkazů v telefonu uložených, stěžovatel to popírá. Nadto, i kdyby se o něco takového pokoušel, jeho případný úmysl vydat policii jiný telefon, než na kterém se nachází uložená data, nelze sankcionovat vazbou; šlo by o nucení k sebeobviňování. V každém případě mu pak byly oba telefony zajištěny.

5. Stěžovatel též zpochybňuje důvodnost trestního stíhání. Je obviněn z dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie, což vyžaduje, aby pachatel věděl o tom, že jeho jednání se vztahuje k dotacím a směřuje proti finančním zájmům Evropské unie. Nic z popisu skutku ani z důkazů uváděných státním zástupcem takovémuto vědomí stěžovatele nenasvědčuje. V případě obvinění z podplácení by skutečnosti uvedené v zahájení trestního stíhání odpovídaly pouze stádiu přípravy takového činu, která zde není trestná.

6. Stěžovatel rovněž není spokojen s tím, že vazebnímu soudu nebyly předloženy úplné záznamy telefonického provozu z mobilního telefonu stěžovatele. Věří, že nepředložené části komunikace by potvrzovaly, že svědky neovlivňuje a vyšetřování nemaří.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazbou umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04).

9. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].

10. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu (tedy u tzv. vazby koluzní že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu.

11. Z čl. 36 Listiny a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývá, že rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo z poslední doby ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25, body 19 a 20)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je možné ověřit, zda byly dodrženy uvedené ústavněprávní požadavky. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)].

12. K držení ve vazbě postačí, aby vazební soud zjistil konkrétní skutečnosti odůvodňující důvodnou obavu z naplnění jednoho ze tří vazebních důvodů. Koluzní vazební důvod musí opřít o takové skutečnosti, jež jsou spjaty s jednáním obviněného [nález ze dne 18. 4. 2023 sp. zn. I. ÚS 21/23, bod 14; dále nález ze dne 18. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 599/01 (N 19/29 SbNU 159)]. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je však standardem, který má své místo při rozhodování o vině a trestu [srov. již nález ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96 (N 74/6 SbNU 27).

13. V posuzované věci soudy důvod koluzní vazby shledaly v prvé řadě v obavě z působení na dosud nevyslechnuté svědky. Tu vysvětlily tak, že ve věci je třeba vyslechnout řadu svědků, z nichž některé i konkrétně jmenovaly. Přitom uvážily, že jde o osoby ze společností, ve kterých byl stěžovatel činný, popřípadě o osoby, se kterými spolupracoval, a také, že stěžovatel poté, co se dozvěděl o úkonech orgánů činných v trestním řízení v této věci, začal uskutečňovat mnoho telefonních hovorů, mimo jiné s lidmi ze společnosti. Kromě toho konstatovaly, že stěžovatel, po předchozí komunikaci se svým obhájcem, který mu sdělil, že je obviněn a bude mu vše zabaveno, si koupil nový stejný mobilní telefon, a starý uložil do kabelky přítelkyně, a dospěly k závěru, že stěžovatel tak učinil s cílem zabránit zajištění dat v něm uložených, včetně informací o osobách, které s ním byly v kontaktu. V návaznosti na to dovodily obavu z maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.

14. Ústavní soud neshledává, že by odůvodnění napadených rozhodnutí vykazovalo znaky libovůle, pro kterou by měl tato rozhodnutí zrušit. Napadená rozhodnutí obsahují dostatečně konkrétní důvody odůvodňující důvodné obavy. O tom, že se soudy podrobně zabývaly jednotlivými vazebnými důvody, svědčí mimo jiné to, že důvody útěkové vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu neshledaly. Závěry soudů nevypovídají o nějaké snaze stěžovatele nutit k sebeobviňování či jej trestat, jak naznačuje, nýbrž o konkrétních skutečnostech zvyšujících riziko koluzního jednání. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu.

15. S přihlédnutím k takovéto míře požadavků na obsah soudních rozhodnutí v dané fázi řízení má Ústavní soud za to, že bylo dostatečně vyjádřeno, z čeho byl stěžovatel obviněn (srovnej bod 1 usnesení obvodního soudu). Stejně tak bezpochyby nelze shledat pochybení obecných soudů ve stěžovatelově námitce, že ve vazebním řízení nebyly předloženy úplné záznamy telefonického provozu z mobilního telefonu stěžovatele. Rozsah vazebního dokazování je vzhledem k charakteru řízení omezen.

16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 23. července 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu