Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem, sídlem Malátova 461/17, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 957/2024-452 ze dne 20. února 2025, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 107/2023 ze dne 14. září 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 44 T 86/2021 ze dne 3. června 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 957/2024-452 ze dne 20. února 2025, výroku o uloženém trestu rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 107/2023 ze dne 14. září 2023 a části výroku o vině pod bodem I. 3. písm. a), b), c) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 44 T 86/2021 ze dne 3. června 2022 zamítá.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I.
Úvod

1. Ústavní soud v nálezu řeší situaci, kdy trestní řízení bylo původně vedeno proti stěžovateli a další skupině osob, a to pro několik trestných činů. Po podání obžaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (obvodní soud) proběhlo hlavní líčení a obvodní soud ve věci vydal zprošťující rozsudek, který ovšem Městský soud v Praze (městský soud) jako soud odvolací zrušil. Následně obvodní soud, a to dvakrát, vyloučil trestní věc stěžovatele do samostatného řízení. Po druhém vyloučení stěžovatel uplatnil námitku místní nepříslušnosti obvodního soudu, a to jak v hlavním líčení, tak v podaném odvolání i dovolání, avšak obecné soudy této námitce nepřisvědčily. Ústavní soud dospěl k závěru, že obvodní soud skutečně původně nebyl místně příslušný k podání obžaloby proti stěžovateli a rozhodnutí o ní. Stěžovatel však námitku místní nepříslušnosti uplatnil opožděně, neboť tak učinil až poté, co obvodní soud ve věci poprvé rozhodl. Ustanovení § 222 odst. 1 trestního řádu totiž musí být interpretováno tak, aby neponechávalo prostor pro spekulativní zneužívání práva účastníků řízení nebýt odňat zákonnému soudci ve snaze ex post zvrátit nepříznivé rozhodnutí. V důsledku toho obecné soudy uvedeným postupem
neporušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina) a právo na to nebýt odňat zákonnému soudci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Ústavní soud se v posuzované věci zabýval i dalšími námitkami stěžovatele týkajícími se provedeného dokazování, zejména nevyslechnutí některých svědků, porušení zásady kontradiktornosti řízení a extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými a právními závěry. Dospěl k závěru, že další námitky nejsou opodstatněné a ani v těchto souvislostech k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo.

II.
Namítaná porušení ústavně zaručených práv, rekapitulace procesního vývoje a obsah napadeného rozhodnutí

3. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (Ústava) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 38 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

4. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. a), c) a d) trestního zákoníku ve znění účinném k 1. lednu 2014. Ve věci stěžovatele rozhodoval obvodní soud již podruhé, prvním rozsudkem sp. zn. 5 T 92/2014 ze dne 26. listopadu 2015 obvodní soud stěžovatele obžaloby zprostil, k odvolání státního zástupce ale městský soud usnesením sp. zn. 61 To 302/2016 ze dne 27. září 2016 první - zprošťující - rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obvodní soud pak vyloučil věc stěžovatele a dalších osob do samostatného řízení sp. zn. 44 T 135/2019 a následně z tohoto řízení pak vyloučil již jen stěžovatelovu věc do řízení sp. zn. 44 T 86/2021, ve kterém vydal napadený - odsuzující - rozsudek.

5. Proti odsuzujícímu rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, na základě kterého městský soud zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o vině pod body I. 1. a 2. a ve výroku o trestu a v rozsahu tohoto zrušení vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Při nezměněném výroku o vině pod bodem I. 3. posouzeném jako pokračující zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. a), c) a d) trestního zákoníku ve znění účinném k 1. lednu 2014 zároveň uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že obstaral a dodal již odsouzenému E. N. (odsouzený) celkem tři vozidla pocházející z trestné činnosti za účelem jejich legalizace, tj. zastření jejich původu.

6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III.
Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nevyslechly jím navrhované svědky, kteří jsou osobami uvedenými v popisu skutku napadených rozsudků, přičemž byli vyslechnuti ve Spolkové republice Německo v nejisté procesní situaci, bez přítomnosti stěžovatele či jeho obhájce. Zdůrazňuje zejména nevyslechnutí svědka K. A., jehož výslech několikrát neúspěšně navrhoval a který se neskrývá a komunikuje s německými orgány. U dalších svědků obecným soudům vytýká, že nebyli vyslechnuti kontradiktorně a že se obvodní soud ani nepokusil o jejich předvolání. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Breukhoven proti České republice č. 44438/06 ze dne 21. července 2011.

8. Obecné soudy podle stěžovatele dospěly k extrémně protichůdným závěrům, když se zejména nevyrovnaly s tím, že coby soukromý detektiv upozorňoval poškozenou obchodní společnost Buchbinder (poškozená společnost) na odcizená motorová vozidla, aktivně se podílel na vrácení jednoho takového vozidla a poškozená společnost uvedla, že se necítí být poškozena jeho jednáním. Má za to, že obecné soudy zcela ignorovaly princip in dubio pro reo. Porušení práva na zákonného soudce dovozuje z toho, že v jeho věci rozhodoval místně nepříslušný soud. Má za to, že žádný ze skutků obsažený v obžalobě neměl souvislost se soudním obvodem Praha 1. Dále namítá nedostatečný popis skutků, za něž byl odsouzen, zejména absenci určení místa, času a způsobu údajného obstarání, získání nebo dodání motorových vozidel.

9. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů spatřuje stěžovatel primárně v tom, že obecné soudy nevysvětlily, z jakého důvodu uvěřily výpovědi odsouzeného. Obecné soudy se podle jeho názoru nijak nevypořádaly s tím, že motorová vozidla přivezly do Prahy jiné osoby. Rozebírá obsah dalších svědeckých výpovědí, přičemž zdůrazňuje obsah výpovědi svědka E. B., z níž mělo vyplynout, že informoval poškozenou společnost o protiprávním jednání a sám jí navrhoval, aby dala motorová vozidla do pátrání a věc ohlásila na policii. Výrazné porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces dovozuje z toho, že obvodní soud přečetl a vyhodnotil dokumenty o právní pomoci, namísto toho, aby vyslechl svědky a provedl další důkazy a postupy uvedené v těchto dokumentech.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání - až na výjimku - příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je - opět až na výjimku - přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

11. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudky obvodního i městského soudu jako celek, avšak městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil ve výroku o vině pod body I. 1. a 2. a ve výroku o trestu. Ve zmíněné části výroku o vině městský soud vrátil věc obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, takže v tomto rozsahu ještě nebylo ve věci pravomocně rozhodnuto, resp. obvodní soud nevydal pravomocné rozhodnutí a stěžovatel bude mít k dispozici opravné prostředky (odvolání a dovolání). Ve vztahu k té části rozsudku městského soudu, kterým byl rozsudek obvodního soudu zrušen ve výroku o vině pod body I. 1. a 2., je proto ústavní stížnost nepřípustná.

12. K rozhodování o ústavnosti části rozsudku obvodního soudu, která byla zrušena rozsudkem městského soudu, není Ústavní soud příslušný, neboť není povolán rušit, co již bylo zrušeno.

V.
Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele

13. Ústavní soud si od obvodního soudu vyžádal jím vedený spis sp. zn. 44 T 86/2021 a vyzval účastníky řízení i vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

14. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svou dosavadní obhajovací argumentaci. Má za to, že se se všemi podstatnými argumenty stěžovatele vypořádal v napadeném usnesení, přičemž odkázal na jeho jednotlivé části. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost
odmítl jako neopodstatněnou, nebo aby ji zamítl.

15. Městský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

16. Obvodní soud uvedl, že v řízení nebylo jakkoli zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených práv. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

17. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že postup orgánů činných v trestním řízení byl vůči stěžovateli ústavně souladný a že nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv. V souvislosti se stěžovatelovou námitkou porušení práva na zákonného soudce podotklo, že toto právo především slouží k ochraně proti libovolnému či účelovému výběru či obsazení jednajícího soudu ad hoc, nelze je však zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel žádnou konkrétní manipulaci s věcí nenamítá ani nedokládá, lze mít za to, že jeho argumentace je v této části zjevně neopodstatněná. Stěžovatelova argumentace týkající se opomenutých důkazů je podle Nejvyššího státního zastupitelství ve vztahu k napadeným rozhodnutím mimoběžná, neboť se stěžovatelem uváděné důkazy týkají skutků, ve vztahu ke kterým městský soud zrušil rozsudek obvodního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V návaznosti na námitky stěžovatele směřující proti hodnocení provedených důkazů uvádí, že v posuzovaném případě hodnocení důkazů provedené obecnými soudy nevybočilo z mezí logiky, tudíž Ústavní soud nemá důvod do tohoto hodnocení zasahovat. Nedostatky podle jeho názoru nevykazovalo ani vymezení skutku. Nejvyšší státní zastupitelství z uvedených důvodů navrhlo, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako neopodstatněnou, popř. aby ji zamítl.

18. Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že věc stěžovatele byla projednána korektně a s plným respektem k jeho obhajobě. Má za to, že nedošlo k excesu, který by měl dopad na některou ze základních lidskoprávních hodnot, a odkázalo na napadená soudní rozhodnutí. Ústavní stížnost podle jeho názoru není důvodná.

19. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 (obvodní státní zastupitelství) připustilo, že v dané trestní věci udělala dozorová státní zástupkyně chybu, když si neuvědomila, že po připojení skutku popsaného pod bodem IV. obžaloby k ostatním skutkům, pro něž bylo vedeno přípravné řízení, měla věc postoupit Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10, a to vzhledem k místu spáchání tohoto trestného činu, jenž byl nejzávažnější. Vyjádřilo nicméně názor, že toto pochybení nezaložilo protiústavnost napadených usnesení. Dovozuje to primárně z toho, že stěžovatel vznesl námitku místní nepříslušnosti obvodního soudu až sedm let po podání obžaloby, poté, co ve věci proběhlo hlavní líčení, tento obvodní soud rozhodl, věc byla odvolacím soudem vrácena a věc stěžovatele byla dvakrát vyloučena do samostatného řízení. Z těchto důvodů má za to, že stěžovatel neuplatnil námitku místní nepříslušnosti obvodního soudu včas. Zdůrazňuje, že pro skutky, jež se týkají stěžovatele, byl obvodní soud nepochybně příslušný, neboť k jednání obviněných docházelo v obvodu tohoto soudu, zejména na Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravně správních činností, se sídlem Jungmannova 35/29, Praha 1. Obvodní státní zastupitelství tvrdí, že se obvodní soud námitkou místní nepříslušnosti zabýval a řádně se s ní vypořádal. V projednávané věci neshledalo pochybení, které by podle jeho názoru vyžadovalo zásah Ústavního soudu. Uvádí, že další námitky stěžovatele jsou opakováním jeho obhajoby uplatňované v průběhu trestního řízení a fakticky představují nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Nedostatečná reakce obvodního soudu na důkazní návrhy stěžovatele byla zhojena v dalších fázích řízení, kdy se již soudy s těmito návrhy vypořádaly dostatečně. Z uvedených důvodů obvodní státní zastupitelství navrhlo, aby byla ústavní stížnosti odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

20. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel v replice vyjádřil nesouhlas s výkladem § 23 odst. 2 trestního řádu prosazovaným obvodním státním zastupitelstvím. Ústavně konformní výklad nemůže zamezovat obviněnému uplatnit námitku místní nepříslušnosti po vyloučení věci do samostatného řízení. Upřesnil, že námitku uplatnil při hlavním líčení 25. října 2021, nikoliv 22. listopadu 2021, jak uvádí obvodní státní zastupitelství. Zdůraznil, že veškerá jednání související s přepisem motorových vozidel měla podle obsahu soudního spisu probíhat na Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru dopravně správních činností, pracoviště Praha 10 - Bohdalec, se soudním obvodem Praha 1 tak neexistuje spojení.

VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

21. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. ledna 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.

22. Stěžovatel své námitky směřuje primárně do oblasti dokazování, tedy do rozsahu, způsobu a hodnocení provedeného dokazování. Ústavní soud proto připomíná, že jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy. O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

23. Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nevyvinuly dostatečné úsilí k tomu, aby ve věci byl vyslechnut svědek K. A. Z bodu 40 napadeného usnesení Nejvyššího soudu a z bodů 70 a 71 napadeného rozsudku obvodního soudu vyplývá, že se obvodní soud ve spolupráci s německými orgány opakovaně snažil o vyslechnutí svědka prostřednictvím telekonference, avšak neúspěšně, neboť svědek se k výslechu nedostavoval, ať už s omluvou, nebo bez omluvy. Obvodní soud žádal německé orgány o předvedení svědka, ovšem žádosti nebylo vyhověno. Obvodní soud pak upustil od snahy svědka vyslechnout, protože vina stěžovatele byla jinými důkazy spolehlivě prokázána (viz bod 32 rozsudku městského soudu).

24. Ani námitky týkající se nevyslechnutí dalších svědků (V. B., D. O. a H. G.) Ústavní soud nevyhodnotil jako opodstatněné. Svědci byli vyslechnutí rakouským policejním orgánem v rámci mezinárodní právní pomoci. Jak vysvětlil Nejvyšší soud v bodě 43 napadeného usnesení, ve vztahu ke skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen [tj. skutku uvedenému v bodě I. 3. písm. a), b) a c) výroku o vině rozsudku obvodního soudu], šlo pouze o důkazy podpůrné, dokreslující fungování celé organizované skupiny (k tomu srov. bod 75 rozsudku obvodního soudu).

25. Za této situace musí Ústavní soud konstatovat, že obvodní soud neporušil povinnosti formulované v rozsudku ESLP ve věci Breukhoven proti České republice, na nějž stěžovatel odkazuje, ESLP v té věci totiž konstatoval, že vnitrostátní soudy založily odsouzení pouze na výpovědích svědkyň, které se nezúčastnily hlavního líčení a které obhajoba neměla možnost vyslechnout v žádné další fázi řízení (viz bod 54 rozsudku ESLP). V nyní posuzované věci však byla situace diametrálně odlišná a odsouzení stěžovatele bylo opřeno o výsledky dokazování, jež bylo provedeno přímo v hlavním líčení (viz dále) a obhajoba na něm mohla participovat.

26. V souvislosti s poznatky získanými prostřednictvím mezinárodní právní pomoci dále stěžovatel namítá, že obvodní soud pouze přečetl a vyhodnotil dokumenty o právní pomoci a že měl "případné důkazy a postupy uvedené v těchto dokumentech sám provést". Není jasné, jaké důkazy a postupy (kromě již zmíněných svědeckých výpovědí) má stěžovatel na mysli, nicméně i s tímto tvrzením se dostatečně vypořádal Nejvyšší soud v bodě 45 napadeného usnesení. Připomněl, že obvodní soud řádně provedl (přečetl) listinné důkazy získané právní pomocí, přičemž žádná ze stran nenamítala nezákonnost či procesní nepoužitelnost takto získaných důkazů.

27. Stěžovatelovou námitkou týkající se údajného nedostatečného vymezení skutku se podrobně zabýval Nejvyšší soud v bodech 55 až 60 napadeného usnesení. Ústavní soud toto vysvětlení považuje za dostatečné, v podrobnostech na ně odkazuje a nepokládá za potřebné k němu cokoli dodávat, zvláště když stěžovatel na tuto argumentaci Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nijak nereaguje.

28. Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatelovo tvrzení o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, ke kterým soudy dospěly, má ve skutečnosti charakter polemiky s tím, jak obecné soudy provedené důkazy hodnotily. Ústavní soud proto opětovně připomíná, že do způsobu, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy, může zasahovat jen v případě excesivních úvah založených na logických či jiných podstatných vadách. Takové vady ovšem Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

29. Stěžovatel brojí primárně proti tomu, že obecné soudy uvěřily výpovědi odsouzeného E. N., jež představovala stěžejní usvědčující důkaz. Ústavní soud odkazuje na body 74 a 75 rozsudku obvodního soudu a na bod 50 usnesení Nejvyššího soudu. Z těchto částí napadených rozhodnutí vyplývá, že výpověď odsouzeného byla potvrzena i dalšími důkazy, konkrétně zejména výpověďmi obviněného V. H., obžalovaného F. M. a svědka E. B.

30. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňuje, že informoval poškozenou společnost o protiprávním jednání a sám jí navrhoval, aby dala motorová vozidla do pátrání a věc ohlásila na policii. Opomíjí však, že obchodní společnost nejevila o navrácení vozidel zájem, což - podle závěru obvodního soudu - vedlo k tomu, že stěžovatel daná vozidla zneužil k vlastnímu prospěchu. Tento závěr, opřený o výsledky dalších důkazů, se Ústavnímu soudu nejeví nelogický či absurdní, jak se jej snaží prezentovat stěžovatel.

31. Stěžovatel se závěr o své vině snaží zpochybnit i poukazem na skutečnost, že tři vozidla, kterých se skutek týká, přivezly do Prahy jiné osoby. Tato obhajoba však podle Ústavního soudu není způsobilá vyvrátit či relativizovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Stěžovateli nebylo kladeno za vinu, že vozidla přivezl do Prahy, nýbrž že je získal a dodal odsouzenému N. Právě toto jednání bylo výše uvedenými důkazy prokázáno způsobem, který podle Ústavního soudu nevzbuzuje důvodné pochybnosti. V návaznosti na to nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že obecné soudy nerespektovaly princip in dubio pro reo.

32. Ústavní soud tedy shrnuje, že stěžovatelovy námitky, směřující proti provedenému dokazování, hodnocení důkazů a způsobu, jakým soudy dospěly k rozhodným skutkovým zjištěním, vyhodnotil jako neopodstatněné.

33. Ústavní soud však částečně přisvědčil stěžovatelově námitce, že v posuzované věci došlo k porušení zákonných pravidel určujících místní příslušnost soudu. V daném trestním řízení státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství podala dne 13. června 2014 obžalobu proti jedenácti obviněným (včetně stěžovatele), a to ve vztahu k několika skutkům popsaných v bodech I. až IV. obžaloby, jež byly propojeny právě osobami obviněných. Skutek popsaný v bodě IV., jehož se podle obžaloby měli dopustit obvinění K. a P., byl kvalifikován jako pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, a šlo o nejzávažnější ze všech trestných činů, jichž se podaná obžaloba týkala. Z tohoto důvodu měl být pro rozhodování o celé podané obžalobě (věcně i místně) příslušný soud, který by byl příslušný rozhodovat o uvedeném trestném činu podvodu (srov. § 18 odst. 1 a § 21 odst. 2 trestního řádu).

34. Uvedený pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku se podle bodu IV. obžaloby skládal ze dvou dílčích útoků. Ani jeden z nich však neměl žádnou souvislost se soudním obvodem Praha 1, tedy v tomto obvodu ani nebylo uskutečněno jednání obviněných, ani zde nenastal následek tímto jednáním způsobený.

35. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že by obvodní soud nebyl místně příslušný ani k projednávání skutků, z nichž byl obviněn (společně s dalšími osobami) stěžovatel, tedy jeho příslušnost by nebyla založena ani v případě, kdyby obžaloba nezahrnovala další skutky. Ústavní soud totiž nesdílí přesvědčení, které ve vyjádření prezentovalo obvodní státní zastupitelství. Obvodní státní zastupitelství ve vyjádření dovozovalo místní příslušnost obvodního soudu k projednání a rozhodnutí skutků týkajících se stěžovatele z toho, že k jednání obviněných docházelo v obvodu Prahy 1, zejména na Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru dopravně správních činností, se sídlem Jungmannova 35/29, Praha 1. Tato argumentace se však jeví jako lichá, ba dokonce účelová. V popisu skutků uvedených v obžalobě pod bodem I., na jejichž spáchání se měl podílet i stěžovatel, není zmiňováno žádné místo, jež by bylo v obvodu Prahy 1. Obžaloba v tomto bodě sice opakovaně zmiňuje, že obvinění žádali o schválení technické způsobilosti dovážených vozidel na Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru dopravně správních činností, jenže vždy s dodatkem, že se tak dělo na pobočce v Praze 10, Na Bohdalci. Z okolnosti, že uvedený odbor pražského magistrátu má své hlavní sídlo v Praze 1, pochopitelně nelze dovozovat, že právě zde docházelo k páchání stíhaných skutků, když zmíněná část jednání obviněných měla být (podle výslovného znění obžaloby) fakticky uskutečňována v soudním obvodu Praha 10.

36. Obvodní soud tedy nebyl místně příslušný k podání obžaloby a rozhodování o ní. Na tomto závěru ve vztahu ke skutkům, za které byl stíhán stěžovatel, sama o sobě nic nemění ani skutečnost, že tyto byly (hned dvakrát) vyloučeny k samostatnému projednání. Podle § 23 odst. 2 trestního řádu se místní příslušnost soudu, který věc vyloučil, nemění, čímž ostatně argumentoval i obvodní soud při vypořádání stěžovatelovy námitky místní nepříslušnosti (viz dále). Toto pravidlo však logicky může platit pouze v případě, že soud projednávající věc před jejím vyloučením do samostatného řízení byl skutečně místně příslušný k rozhodování o podané obžalobě. Jinak řečeno, jestliže nebyl daný soud místně příslušný v době podání obžaloby, nemohlo samotným vyloučením věci dojít ke zhojení této závažné procesní vady. Jiný výklad by nepřípustně a v rozporu se zněním § 222 odst. 1 trestního řádu omezoval právo obžalovaného namítat místní nepříslušnost soudu, k němuž byla obžaloba podána, tedy právo domáhat se ústavně zaručeného práva na zákonného soudce.

37. Ústavní soud však sdílí názor obvodního státního zastupitelství (a částečně též Nejvyššího státního zastupitelství), že stěžovatel uplatnil námitku místní nepříslušnosti opožděně, tedy že došlo ke zhojení místní nepříslušnosti obvodního soudu. K takovému zhojení místní nepříslušnosti totiž dochází tehdy, jestliže ji obžalovaný včas nevytkl (srov. § 222 odst. 1 trestního řádu), přičemž tuto námitku (výtku) může obžalovaný učinit kdykoli v průběhu hlavního líčení, včetně závěrečné řeči nebo posledního slova, tedy až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě (srov. PÚRY, F. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2761).

38. Ustanovení § 222 odst. 1 trestního řádu zní: Shledá-li soud v zažalovaném skutku trestný čin, k jehož projednání není příslušný, rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízený jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný. Je však povinen rozhodnout věc sám, jde-li toliko o nepříslušnost místní a obžalovaný ji nevytkl; rovněž je povinen sám věc rozhodnout, měla-li by věc být přikázána nejblíže společně nadřízeným soudem soudu téhož druhu, avšak nižšího stupně. Rozhodnout o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu nemůže soud, jemuž byla věc přikázána nadřízeným soudem, ledaže by se skutkový podklad pro posouzení příslušnosti mezitím podstatně změnil.

39. Komentářová literatura odkazující na starší judikaturu k tomuto ustanovení dále uvádí, že obžalovaný může námitku místní nepříslušnosti uplatnit i po vrácení věci odvolacím soudem k novému projednání a rozhodnutí (srov. PÚRY, F. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2768 a rozhodnutí publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky pod č. 3/1984-22). Právě taková situace nastala i v projednávané věci, neboť obvodní soud ve věci poprvé (ještě před vyloučením věci stěžovatele do samostatného řízení) rozhodl rozsudkem sp. zn. 5 T 92/2014 ze dne 26. listopadu 2015, když stěžovatele a další obžalované zprostil obžaloby, přičemž městský soud následně usnesením sp. zn. 61 To 302/2016 ze dne 27. září 2016 tento rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, takže se ve věci znovu konalo hlavní líčení. Při zmíněné interpretaci nabízené citovanou komentářovou literaturou by tedy v posuzované věci bylo třeba stěžovatelovu námitku místní nepříslušnosti považovat za včasnou. Ústavní soud však dospěl k závěru, že takový výklad nedostatečně zohledňuje podstatu a účel práva nebýt odňat zákonnému soudci.

40. V nálezu sp. zn. III. ÚS 230/96 ze dne 29. května 1997 (N 65/8 SbNU 141) Ústavní soud konstatoval, že právo nebýt odňat zákonnému soudci představuje ochranu především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí, a to tím spíše, jestliže jednající soudce byl k projednání věci ustanoven (povolán) rozvrhem práce platným pro ten který soud. Je proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném soudci, uplatnil bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy (shodně nálezy sp. zn. II. ÚS 3213/10 ze dne 2. června 2011 (N 105/61 SbNU 581) a sp. zn. III. ÚS 720/23 ze dne 5. června 2024 či usnesení sp. zn. II. ÚS 593/16 ze dne 9. května 2017 či sp. zn. II. ÚS 665/23 ze dne 30. září 2024).

41. Jakkoli tedy zmiňovaný § 222 odst. 1 trestního řádu oproti občanskému soudnímu řádu (srov. § 105) umožňuje vznést včasnou námitku místní nepříslušnosti v mnohem širším časovém období (nikoli jen do prvního úkonu, který účastníkovi přísluší, ale kdykoli v průběhu hlavního líčení), nelze připustit, aby možnost uplatnění takové námitky otevíralo prostor pro zneužití práva a aby byla využita jako prostředek pro zvrácení nepříznivého rozhodnutí ve věci, resp. nepříznivého vývoje řízení. O takové účelové zneužití práva by se mohlo typicky jednat v situaci, kdy účastník řízení nechá soud prvního stupně, aby ve věci rozhodl, a svou námitku místní nepříslušnosti uplatní až po vynesení pro něj nepříznivého rozhodnutí, což zahrnuje i případy, kdy nadřízený soud zasáhl v jeho neprospěch a (původně příznivé) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.

42. Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že jednoznačně není možné uplatnit námitku místní nepříslušnosti v průběhu odvolacího řízení, neboť by to popíralo zhojení místní nepříslušnosti soudu předpokládané § 222 odst. 1 trestního řádu (shodně PÚRY, F. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3055). Nedávalo by tedy příliš smysl interpretovat právní úpravu tak, že se možnost namítat místní nepříslušnost soudu vlastně pouze přerušuje (po dobu od odebrání se soudu prvního stupně k závěrečné poradě po zrušení rozhodnutí tohoto soudu soudem odvolacím), resp. že by kasačním zásahem nadřízeného soudu bylo eliminováno již nastalé zhojení místní nepříslušnosti předpokládané v § 222 odst. 1 trestního řádu.

43. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že zmiňovaný § 222 odst. 1 trestního řádu je třeba s použitím teleologického a systematického výkladu interpretovat restriktivně tak, že ke zhojení místní nepříslušnosti soudu prvního stupně dojde již v okamžiku, kdy obžalovaný místní nepříslušnost nenamítl předtím, než se soud poprvé odebral k závěrečné poradě po prvním hlavním líčení konaném ve věci. Jestliže tedy obžalovaný námitku místní nepříslušnosti uplatní až po tomto okamžiku (typicky v situaci, kdy se po kasačním zásahu nadřízeného soudu koná ve věci nové hlavní líčení), musí být považována za opožděnou, neboť zjevně nebyla učiněna poté, co se skutečnosti ji odůvodňující obžalovanému staly známy.

44. Jak již bylo uvedeno, popisovaná situace nastala i v posuzované věci - obvodní soud stěžovatele zprostil obžaloby, odvolací soud tento zprošťující rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému rozhodnutí a projednání, přičemž až poté stěžovatel uplatnil námitku místní nepříslušnosti. Učinil tedy tak až opožděně, neboť odebráním se obvodního soudu k poradě před vydáním zmiňovaného prvního (zprošťujícího) rozsudku došlo ke zhojení místní nepříslušnosti obvodního soudu předpokládané v § 222 odst. 1 trestního řádu.

45. Ústavní soud pro úplnost ale musí obecným soudům vytknout, jak se se stěžovatelovou opakovaně vznesenou námitkou místní nepříslušnosti obvodního soudu vypořádaly. Předsedkyně senátu obvodního soudu v reakci na ni při hlavním líčení dne 22. listopadu 2022 rozhodla, že věc nebude s námitkou předložena nadřízenému soudu k rozhodnutí o místní příslušnosti, což stručně odůvodnila odkazem na § 23 odst. 2 trestního řádu a s ním související judikaturu, tedy na již zmíněné pravidlo, že se nemění příslušnost soudu, který věc vyloučil do samostatného řízení (viz č. l. 47 trestního spisu). Jak bylo výše vysvětleno, uvedené ustanovení místní ne-příslušnost obvodního soudu nemohlo odůvodnit. Okresní soud tak sice postupoval a rozhodl správně, ale z nesprávných důvodů, správně měl svůj postup a rozhodnutí odůvodnit opožděností námitky.

46. Městský soud na námitku místní nepříslušnosti reagoval v bodě 31 napadeného rozsudku, kde uvedl, že místní příslušnost obvodního soudu byla založena na splnění podmínek vyplývajících z § 18 odst. 2 trestního řádu. Tento svůj závěr však blíže nevysvětlil a Ústavní soud musí konstatovat, že nemá jakoukoli oporu v okolnostech posuzovaného případu. Místní příslušnost soudu je určována podle kritérií uvedených v § 18 odst. 2 trestního řádu až tehdy, když nelze zjistit místo spáchání stíhaného činu nebo byl-li tento čin spáchán v cizině. Taková situace však v posuzované věci nenastala, neboť jak skutky týkající se přímo stěžovatele, tak ostatní skutky, pro něž byla podána obžaloba, byly alespoň zčásti spáchány v České republice, takže místní příslušnost soudu měla být určena podle § 18 odst. 1 ve spojení s § 21 odst. 2 trestního řádu. Městský soud na uvedeném místě napadeného rozsudku dále zdůraznil, že stěžovatelův obhájce vznesl námitku místní nepříslušnosti až v průběhu hlavního líčení, nikoli před jeho zahájením, z čehož dovodil, že je příslušný soud, u něhož byla podána obžaloba, tedy právě obvodní soud. Tato úvaha městského soudu však rovněž nemá zákonnou oporu, neboť - jak bylo již výše vysvětleno - obžalovaný může efektivně uplatnit námitku místní nepříslušnosti soudu prvního stupně kdykoli v průběhu prvního hlavního líčení, nikoli tedy nutně před jeho zahájením.

47. Nejvyšší soud se stejnou námitkou s poukazem na vymezení dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu zcela odmítl zabývat (srov. body 26 až 28 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ani takový přístup nemůže Ústavní soud akceptovat, neboť z ustálené judikatury Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na soudní ochranu a na zákonného soudce. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v odvolacím řízení. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. března 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb. (ST 38/72 SbNU 599)].

48. Uvedené vady v argumentaci obecných soudů reagující na stěžovatelovu námitku místní nepříslušnosti však nemohly mít reálný vliv na postavení stěžovatele a výsledek řízení, neboť tato námitka byla uplatněna opožděně, v době, kdy byla místní nepříslušnost obvodního soudu zhojena, jak bylo vysvětleno. Tato pochybení obecných soudů tak nebyla způsobilá zasáhnout do práva stěžovatele na soudní ochranu.

VII.
Závěr

49. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů závěrem konstatuje, že v oblasti dokazování provedeného před obecnými soudy neidentifikoval žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Dospěl k závěru, že obvodní soud původně nebyl místně příslušný k projednání a rozhodování v dané věci, avšak vzhledem k tomu, že stěžovatel námitku místní nepříslušnosti neuplatnil včas v průběhu prvního hlavního líčení, než se soud poprvé odebral k závěrečné poradě, došlo ke zhojení této vady a následně vznesenou námitku stěžovatele je nutno považovat za opožděnou. V důsledku toho nedošlo ani k porušení stěžovatelova práva nebýt odňat zákonnému soudci.

50. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v části, směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, výroku o trestu obsaženém v napadeném rozsudku městského soudu a části výroku o vině pod bodem I. 3. písm. a), b) a c) napadeného rozsudku obvodního soudu, zamítl. V části, která směřovala proti ostatním částem rozsudku městského soudu, Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou (srov. nález sp. zn. I. ÚS 451/23 ze dne 29. srpna 2023). V části, která směřovala proti výrokům o vině pod body I. 1. a 2. napadeného rozsudku obvodního soudu, Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

51. Takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 10. září 2025

Jan Svatoň v. r.
předseda senátu