Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele S. H., zastoupeného JUDr. Ing. Zbyňkem Kiesewetterem, advokátem, sídlem Nad Šárkou 766/58, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2025, č. j. 4 Tdo 78/2025-513, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2024, č. j. 44 To 233/2024-466, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. května 2024, č. j. 29 T 66/2023-413, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36. odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Uvedeného trestného činu se podle obvodního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že v roce 2020 poté, co provozoval s poškozenou dobrovolný pohlavní styk si na poškozené přes její bolest, pláč a prosby vynutil opakovaný anální styk. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozené, kterou nepřímo potvrdili svědci, jimž se poškozená s časovým odstupem svěřila. Pravdivost její výpovědi nepřímo potvrdily rovněž znalecké posudky a její psychické obtíže (včetně těch souvisejících s pohlavním životem). Neoprávněnosti svého jednání si byl vědom i sám stěžovatel, jak vyplynulo z nahrávky telefonického rozhovoru mezi ním a poškozenou, při němž na ni vyvíjel nátlak, aby věc nikde nešířila. Jistý časový odstup mezi incidentem a jeho nahlášením na policii je podle soudu snadno vysvětlitelný obecně tím, že oběti obdobné kriminality skutky nezřídka nahlašují později, což u poškozené bylo zdůrazněno povahou vztahu se stěžovatelem (byl zároveň jejím učitelem a byla do něj zamilovaná).

3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. Městský soud odkázal na odůvodnění obvodního soudu, které považoval za srozumitelné a pečlivé. Stěžovatel pouze zopakoval argumenty, se kterými se již obvodní soud vypořádal a nepřisvědčil jim. I při posuzování subjektivní stránky trestného činu postupoval soud správně, jestliže uvěřil poškozené. Stěžovatel navíc sám nevypovídal, a neexistovala tedy jeho verze skutkového stavu. Znalci ani soud neshledali v projevech vedlejší účastnice žádný patologický motiv.

4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud měl za to, že stěžovatel v dovolání pouze opakuje výhrady, se kterými se oba soudy přesvědčivě vypořádaly. K namítanému rozporu ve výpovědích poškozené Nejvyšší soud uvedl, že v podstatných částech byly její výpovědi konzistentní. Co se týče namítané pomstychtivosti, tento motiv u vedlejší účastnice nebyl zpozorován. Nejvyšší soud však zdůraznil, že i kdyby motivací k podání trestního oznámení byla pomsta či žárlivost, pak tato skutečnost sama o sobě nevylučuje pravdivost tvrzení.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Podle stěžovatele byly v trestním řízení porušeny zásady spravedlivého procesu tím, že soudy nepřihlédly k důkazům, které navrhoval. Podle něj nebyla provedena objektivní forenzní analýza komunikace mezi jím a poškozenou. Nebyl zohledněn výsledek fyziodetekčního vyšetření, které jeho tvrzení podporovalo. Rovněž nebyly reflektovány rozpory ve výpovědích vedlejší účastnice. Námitky směřovaly i na prostorovou a fyzickou proveditelnost nuceného análního pohlavního styku ve sprše. Stěžovatel také namítal porušení jeho práva na soudní ochranu tím, že obecné soudy nezjišťovaly objektivní skutkový stav a nevypořádaly se s jeho důkazními návrhy.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není povolán k přezkumu aplikovaného podústavního práva, při porušení běžné zákonnosti či nesprávností nezasahuje do činnosti obecných soudů. Jeho zásah je namístě pouze tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

9. O vině a trestu rozhodují výlučně obecné soudy (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny), přitom těžiště dokazování v trestním řízení leží v hlavním líčení před prvostupňovým soudem. V odvolacím řízení je soud vázán zjištěným skutkovým stavem. Přezkoumává však proces hodnocení důkazů, zjistí-li pochybení (např. opomenutí důkazu či nelogičnost úvahy), může vadu nalézacímu soudu vytknout. Shledá-li potřebu provést nové důkazy, či zopakovat provedené, může tak učinit. Ovšem nemůže bez dalšího přebírat důkazy provedené nalézacím soudem a činit z nich odlišný závěr o skutkovém stavu. V posuzované věci odvolací soud i dovolací soud přezkoumaly vytýkané vady i odůvodněnost skutkových zjištění, jakož i hodnocení důkazů provedené prvostupňovým soudem. Pečlivě a jednotlivě se zabývaly argumenty stěžovatele a dospěly k odůvodněnému závěru, že dokazování bylo provedené v dostatečném rozsahu a skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Odůvodnění rozsudku obvodního soudu považovaly za srozumitelné a přesvědčivé. Ústavní soud k takovému procesnímu postupu nemá výhrady.

10. Stěžovatel se svými námitkami pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která provedené důkazy bude autonomně hodnotit. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud do hodnocení důkazů obecnými soudy zasahuje pouze při zjištění extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými a právními závěry z něho vyvozeným. Takovým nesouladem však není, pokud obecné soudy dospějí k závěrům, které neodpovídají představám stěžovatele. Ústavní soud naopak nepřehodnocuje "běžné" rozpory mezi provedenými důkazy (např. mezi dvěma svědeckými výpověďmi). V dané věci žádný extrémní rozpor neshledal. Věrohodnosti klíčového důkazu věnovaly soudy nadstandardní pozornost (srov. zejména bod 40 na str. 19 až 22 rozsudku obvodního soudu), přičemž jejich logickým závěrům nelze nic vytknout. To se týká rovněž námitek ohledně fyziodetekčního vyšetření (viz bod 38 usnesení Nejvyššího soudu) a proveditelnosti aktu ve sprše (viz zejména bod 12 usnesení městského soudu).

11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu