Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JANTESPO, s. r. o., sídlem Osadní 1299/36, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Irenou Sopkovou, advokátkou, sídlem Na Klaudiánce 781/19, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 76/2025-156 ze dne 1. dubna 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 306/2024-96 ze dne 2. října 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 8 C 297/2023-51 ze dne 28. května 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení a obchodní společnosti UNILEASING, a. s., sídlem Randova 214, Klatovy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se domáhá vyslovení, že v záhlaví označenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále se domáhá zrušení napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze.

2. Vedlejší účastnice koupila 20. listopadu 2019 od obchodní společnosti Via Vespania, s. r. o. (prodávající), vozidlo Porsche Cayenne (vozidlo) za kupní cenu 2 471 074 Kč bez DPH. Současně byla uzavřena mezi vedlejší účastnicí jako pronajímatelkou a prodávající jako nájemkyní smlouva o finančním leasingu. Pro neplacení splátek leasingu vedlejší účastnice leasingovou smlouvu s účinností ke dni 9. února 2023 vypověděla a požadovala vrácení vozidla, přitom vyšlo najevo, že prodávající vozidlo nemá v držení, ale předala ho v průběhu trvání leasingového vztahu do užívání stěžovatelce, resp. V. T. Vedlejší účastnice podala ve věci trestní oznámení. V. T. policejnímu orgánu dobrovolně vozidlo vydal. Uvedl, že je koupil 23. dubna 2020 od prodávající pro stěžovatelku na základě mu udělené generální plné moci, neprovedl však jeho registraci na stěžovatelku, a později, když vyzval prodávající k převodu vozidla, nebyl mu již převod umožněn, neboť prodávající s ním přestala komunikovat.

3. Usnesením z 5. května 2023 vydal policejní orgán vozidlo vedlejší účastnici, neboť již nebylo třeba k dalšímu řízení, nepřicházelo v úvahu jeho propadnutí nebo zabrání a nebylo pochyb o vlastnickém právu vedlejší účastnice k vozidlu. Usnesením policejního orgánu z 15. září 2023 bylo vozidlo uloženo do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 6 podle § 80 odst. 1 trestního řádu, neboť na ně uplatňovala právo jiná osoba (stěžovatelka) a existovaly pochybnosti o tom, kdo má k němu vlastnické právo. Usnesení bylo odůvodněno tím, že je vedeno prověřování ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu, kterého se měla dopustit v době od 22. března 2022 do 18. ledna 2023 prodávající. Šlo o rozsáhlou trestnou činnost, kdy byly popsány dílčí útoky týkající se jednotlivých vozidel, s nimiž prodávající nakládala způsobem zakládajícím trestní odpovědnost.

4. Na základě žaloby vedlejší účastnice a vzájemného návrhu stěžovatelky obvodní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce souhlasit s vydáním vozidla včetně osvědčení o registraci vozidla a klíče vedlejší účastnici (výrok I), zamítl vzájemný návrh stěžovatelky, aby bylo uloženo vedlejší účastnici souhlasit s vydáním vozidla včetně osvědčení o registraci vozidla a klíče stěžovatelce (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Vyšel z judikatury Nejvyššího soudu k otázce dobré víry nabyvatele a dospěl k závěru, že se stěžovatelka nemůže dovolávat své tvrzené dobré víry při nabytí vozidla za situace, kdy se V. T. jako její zmocněnec při uzavírání kupní smlouvy s prodávající (která nebyla uvedena jako vlastník v technickém průkazu) vůbec nezabýval otázkou vlastnictví vozidla a oprávnění této společnosti k jeho zcizení, a spokojil se pouze s jejím (nepravdivým) prohlášením ohledně vlastnictví vozidla a možnosti vozidlo prodat.

5. Městský soud k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu potvrdil. Souhlasil s jeho závěrem, že vedlejší účastnice prokázala skutečnosti vylučující objektivně posuzovanou dobrou víru stěžovatelky při nabytí vozidla od neoprávněného. Vzhledem k tomu, že držba stěžovatelky netrvala nepřerušeně nejpozději do 1. března 2023, kdy bylo vozidlo dobrovolně vydáno Policii České republiky, tři roky, nemohla stěžovatelka nabýt předmětné vozidlo ani vydržením.

6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť rozhodnutí městského soudu (i obvodního soudu) je z hlediska posouzení otázky dobré víry při nabytí předmětného vozidla v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nad rámec tohoto závěru Nejvyšší soud přisvědčil městskému soudu i v tom, že stěžovatelka nemohla s ohledem na délku držby nabýt vozidlo vydržením.

7. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily otázku její dobré víry při nabytí vozidla. Poukazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 78/06 ze dne 16. října 2007, podle kterého odstoupení od smlouvy o převodu věci může působit výhradně mezi stranami této smlouvy a nemůže mít vliv na nabyté vlastnické právo třetí osoby. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení nezabýval všemi podstatnými okolnostmi věci, jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Stěžovatelka prokázala, že svou povinnost splnila tím, že po předcházejících zkušenostech s prodávající, od níž již v minulosti kupovala motorové vozidlo, této společnosti věřila a očekávala, že dojde k přepisu vozidla jako v minulosti. Dalším důvodem, který svědčí o tom, že stěžovatelka neměla žádné pochybnosti o původu vozidla je, že zaplatila za vozidlo vysokou cenu. Stěžovatelka je přesvědčena, že kupní smlouva z 23. dubna 2020 je platná a účinná, a stěžovatelka je vlastníkem vozidla. Uvádí, že obecné soudy i Ústavní soud ve svých rozhodnutích přisuzují technickému průkazu pouze osvědčující funkci. Skutkový stav měl proto být zjištěn i z jiných důkazů, tak tomu však nebylo, když obecné soudy neprovedly řádné dokazování, spokojily se pouze s tvrzením vedlejší účastnice a následně ve věci nesprávně rozhodly.

8. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.

9. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda stěžovatelka byla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění prodávající převést vlastnické právo na stěžovatelku, ať již šlo o režim nabytí vlastnického práva od neoprávněného, nebo vydržení.

10. Důvody, pro které obvodní soud a městský soud rozhodly ve věci samé napadenými rozsudky (následně je Nejvyšší soud shledal souladnými se svou ustálenou judikaturou), a s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodněních těchto rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud odkazuje.

11. Obecné soudy se otázkou dobré víry stěžovatelky z ústavněprávního pohledu zabývaly dostatečně. Jejich úvahy vychází z toho, že prodávající nebyla zapsána v tzv. "malém technickém průkazu motorového vozidla" jako vlastník, ale toliko jako provozovatel. To je okolnost, která byla s to vyvolat pochybnost o oprávnění prodávající převést na stěžovatelku vlastnické právo k vozidlu. Okolnost, že stěžovatelka tuto pochybnost podle svého tvrzení subjektivně neměla, a ani to, že zaplatila vysokou cenu, nejsou podstatné. Ani stěžovatelka nesporuje, že prodávající nebyla oprávněna vlastnické právo převést. K tomu, aby přesto nabyla vlastnické právo od prodávající jako neoprávněného, pak nepostačuje existence některých okolností, které mohly (presumovanou) dobrou víru podpořit, ale nesmí zde být okolnosti, které dobrou víru nabyvatele vylučují (vyvrací domněnku dobré víry). Obecně soudy přesvědčivě vysvětlily, že zde takové okolnosti byly.

12. Stěžovatelkou uváděný nález sp. zn. Pl. ÚS 78/06 ze dne 16. října 2007 (N 162/47 SbNU 145) na danou věc nedopadá, protože se jednak vztahuje k odstoupení od smlouvy, jednak hovoří o ochraně vlastnického práva třetích osob za předpokladu, že je nabyly v dobré víře. Tak tomu v nyní posuzované věci, jak již bylo řečeno, není. Odkazuje-li stěžovatelka na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 240/2019 ze dne 29. října 2019, to se týká výkladu § 1111 občanského zákoníku (získání movité věci za jiných okolností, než stanoví § 1109 nebo 1110), obecné soudy však ve věci stěžovatelky posuzovaly otázku dobré víry právě ve smyslu § 1109 písm. b) tohoto zákona.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 18. června 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu