Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2024, č. j. 30 Cdo 250/2024-292, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2023, č. j. 44 Co 72/2022-247, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2022, č. j. 16 C 145/2019-137, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatel podal proti Ministerstvu spravedlnosti žalobu na náhradu škody ve výši 985 300 Kč za nesprávný úřední postup policejního orgánu v trestním řízení. V rámci tohoto řízení bylo stěžovateli odňato jeho vozidlo a předáno do soudní úschovy. Podle stěžovatele mu nepřiměřeně dlouhé odnětí a zadržování vozidla způsobilo škodu, která spočívá ve ztrátě jeho hodnoty (58 000 Kč), nemožnosti jej užívat (923 500 Kč) a nutnosti zaplatit ekodaň a správní poplatek (3 800 Kč).

2. Obecné soudy stěžovateli nevyhověly. Městský soud jeho žalobu zamítl, krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako zčásti vadné a zčásti nepřípustné. Stěžovatel podal proti těmto rozhodnutím ústavní stížnost.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jeho právo na soudní ochranu, právo vlastnit majetek a právo na náhradu škody vzniklé nezákonným soudním rozhodnutím a nesprávným úředním postupem.

4. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele protiústavní z těchto důvodů:
a) Závěr, že pokles obvyklé ceny vozidla kvůli plynutí času není v příčinné souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením, odporuje judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu (rozsudek ve věci FU QUAN, S.R.O. proti České republice sp. zn. 24827/14 a nález sp. zn. IV. ÚS 2/21).
b) Závěr krajského soudu, že podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu je zrušení nezákonného rozhodnutí, odporuje judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
c) Nejvyšší soud formalisticky odmítl dovolání jako nepřípustné, ačkoli v něm stěžovatel předložil podrobnou právní argumentaci, jasně uvedl porušená ústavní práva a označil rozhodnutí, od nichž se nižší soudy odchýlily.
d) Orgány činné v trestním řízení porušily trestní řád, protože stěžovateli po skončení přípravného řízení nevrátily vozidlo a bez právního základu jej zadržovaly.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem rozhodly, že stěžovateli nenáleží jím uplatněný nárok na náhradu škody proti státu.

6. Posouzení toho, zda jsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu, je především otázkou výkladu podústavního práva. Tento úkol přitom náleží zejména obecným soudům. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či postup soudu není zatížen vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené právo či svobodu [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva či svobody porušena nebyla.

8. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že krajský soud nevyhověl stěžovateli ze dvou samostatných důvodů. Tím prvním je, že ve věci nebyl dovozen tvrzený nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení a že zpochybňované rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno. Druhým důvodem je, že mezi tvrzeným pochybením orgánů veřejné moci a tvrzenou škodou není příčinná souvislost (viz strana 4 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Samostatnost těchto dvou důvodů stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje.

9. Ústavní soud konstatuje, že druhý z uvedených důvodů stěžovatel v ústavní stížnosti řádně nezpochybnil - stejně jako tak podle Nejvyššího soudu neučinil v dovolání.

10. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel tento důvod v dovolání relevantně nezpochybnil, neboť ve vztahu k němu nevymezil dovolací otázku ani předpoklad přípustnosti dovolání (jak mu ukládá § 237 občanského soudního řádu). Stěžovatel tak Nejvyššímu soudu neumožnil, aby se přezkumem tohoto rozhodovacího důvodu mohl věcně zabývat.

11. Ústavní soud se seznámil s dovoláním stěžovatele a potvrzuje závěr, že v něm ve vztahu k tomuto rozhodovacímu důvodu nevymezil žádnou dovolací otázku ani předpoklad přípustnosti dovolání (viz list 284 spisu vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. 16 C 145/2019). Stěžovatel tento závěr v ústavní stížnosti nijak relevantně nezpochybňuje. Neodkazuje v ní na žádnou pasáž dovolání, která by tyto náležitosti obsahovala, a ani netvrdí, že by je v dovolání uvedl. Stěžovatel v této souvislosti namítá pouze to, že v dovolání předložil podrobnou právní argumentaci, uvedl porušená práva a označil rozhodnutí, od nichž se nižší soudy odchýlily. Tato tvrzení se však míjí s tím, co mu ve svém rozhodnutí oprávněně vytkl Nejvyšší soud.

12. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatel nevyvrátil závěr Nejvyššího soudu, podle něhož řádně nezpochybnil jeden ze dvou samostatných rozhodovacích důvodů. Ústavní soud pro úplnost dodává, že městský i krajský soud na jeho argumentaci ohledně příčinné souvislosti reagovaly a touto otázkou se zabývaly - a to včetně zmíněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz body 19 až 24 a bod 26 rozhodnutí krajského soudu a body 18 až 22 rozhodnutí městského soudu).

13. Ústavní soud posuzuje řízení před obecnými soudy jako celek. Pokud tedy stěžovatel řádně nezpochybní ústavnost jednoho z důvodů, který obstojí jako samostatný důvod k zamítnutí žaloby, je nadbytečné se zabývat argumentací, která směřuje proti ústavnosti jiného samostatného důvodu. V opačném případě by šlo pouze o tzv. akademické rozhodnutí bez přímého dopadu do právní sféry účastníků (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2980/24, bod 12; IV. ÚS 3472/24, bod 12; IV. ÚS 3181/24, bod 15; I. ÚS 1367/24, bod 7).

IV. Závěr

14. Ústavní soud shrnuje, že obecné soudy neporušily stěžovatelovo ústavně zaručené právo či svobodu. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2025

Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu