Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele T. Č., zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2024 č. j. 4 Tdo 659/2024-1092, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2024 č. j. 12 To 33/2023-1091 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2023 č. j. 41 T 12/2021-949, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a), ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 400 000 Kč a podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený se se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl rozsudek městského soudu zrušen ve výroku o náhradě škody a bylo nově rozhodnuto tak, že podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 5 000 000 Kč a podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený se se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatel byl odsouzen, stručně shrnuto, protože s úmyslem se obohatit přesvědčil poškozeného, že je schopen mu zprostředkovat úvěrový produkt ve výši 700 000 000 Kč, a to s tvrzením, že tento úvěrový produkt bude bankou poskytnut pouze v případě předchozího uhrazení částky 5 000 000 Kč, což nebyla pravda. Po jejím složení poškozeným většinu z ní použil k osobním účelům, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 5 000 000 Kč. Následně sdělil poškozenému, že pro poskytnutí úvěru je třeba složit další zálohu ve výši 7 500 000 Kč, s čímž poškozený z počátku souhlasil, tuto částku však již stěžovateli pro své podezření neposlal.

II.
Vznesená argumentace

6. Stěžovatel spáchání činu popírá. Tvrdí, že v omyl poškozeného neuváděl on, ale M. V., který je stíhán v samostatném později zahájeném trestním řízení. Výpověď tohoto svědka (nyní již stíhané osoby), který shazoval vinu na stěžovatele, je nevěrohodná. Soudy roli této osoby v případu a její věrohodnost dostatečně nevyhodnotily. Zvláště pak to platí v případě otázky, kdo měl na poškozeném lákat složení druhé částky ve výši 7 500 000 Kč. Své závěry založily na výpovědích svědků, kteří však byli na výsledku řízení zainteresováni. Nejvyšší soud se jeho námitkami směřujícími proti skutkovým závěrům ve věci ani dostatečně nezabýval.

7. Dále stěžovatel brojí proti adheznímu výroku. Má pochybnost, zda s ohledem na insolvenci poškozeného a úpravu v § 246 odst. 1, § 263 odst. 1 a § 264 odst. 1 insolvenčního zákona neměl v projednávané trestní věci namísto poškozeného pokračovat v řízení insolvenční správce. Z trestního spisu nevyplývá, zda bylo insolvenčnímu správci známo, že poškozený uplatnil nárok na náhradu škody v trestním řízení. Navíc stěžovatel upozorňuje, že poškozený dříve v jednání se stěžovatelem uváděl, že pohledávku vůči němu převedl na jiné osoby, a v takovém případě by měl práva poškozeného vykonávat právní nástupce. Rovněž výše adhezního nároku měla být předmětem širšího dokazování.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání a splněny veškeré náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu.

9. V rozsahu, v jakém je navrhováno zrušení rozsudku městského soudu co do výroku o náhradě škody, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť nemůže přezkoumávat a rušit výrok rozhodnutí, který již byl zrušen.

10. U zbývající části návrhu Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Navzdory tomu v podané ústavní stížnosti je zpochybňováno hodnocení důkazů obecnými soudy a Ústavní soud stavěn do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.

12. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) bod 23]. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhé předložení polemiky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, zejména pak takové, se kterou se již soudy rozhodující v řízení vypořádaly, samo o sobě neznačí nějaké porušení základních práv.

13. Stěžovatel polemizuje s hodnocením výpovědí a věrohodností ve věci slyšených svědků, nicméně soudy se této problematice v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně věnovaly. Nevyšly pouze z výpovědi svědka V., nýbrž i dalších osob, zejména pak poškozeného. Ústavní soud nevidí důvod, proč by nemohly přihlížet například k tomu, že poškozený uvedl, že to byl stěžovatel, kdo přišel s požadavkem na uhrazení další části provize ve výši 7,5 milionu korun (bod 19 rozsudku městského soudu). Sama skutečnost, že poškozený ve věci požadoval přiznání náhrady škody, stěží může postačovat ke zpochybnění jeho věrohodnosti. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v rozhodnutích soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých jsou výroky jimi učiněné založeny, přičemž Ústavní soud neshledává žádný extrémní nesoulad v provedených důkazech a zjištěných skutečnostech. Není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.

14. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely zásadu volného hodnocení důkazů. Soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečným způsobem tak vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem. Zabývaly se i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

15. Ústavní soud také nesdílí stěžovatelův názor, že je úlohou Nejvyššího soudu zabývat se rozsáhle takovými skutkovými námitkami, jaké v ústavní stížnosti uvádí. Zásah Nejvyššího soudu je namístě pouze ve výjimečných případech extrémního nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními, či jejich úplné absence (obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2100/21).

16. Co se týče stěžovatelových námitek proti učiněnému adheznímu výroku, pokud se týkají insolvence poškozeného, z ústavní stížnosti neplyne, jak by tím mělo být zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Případné zásahy do práv jiných subjektů přitom stěžovatel ústavní stížností uplatňovat nemůže. I pokud snad měl být (dle insolvenčního zákona) subjektem oprávněným v zastoupení poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody insolvenční správce, není zřejmé, jak by nedodržením tohoto pravidla měl být poškozen stěžovatel. Obdobný závěr pak platí i stran stěžovatelem namítané možnosti, že poškozený postoupil svůj nárok vůči stěžovateli jiné osobě. Nerespektování tohoto postoupení by totiž mohlo poškodit především práva osoby, na kterou by byla pohledávka postoupena (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3269/12), nikoliv práva stěžovatele. Tvrzení o postoupení nároku přichází navíc až po právní moci rozhodnutí o adhezním výroku. Námitka stěžovatele, že výše adhezního nároku měla být předmětem širšího dokazování je pak nepřesvědčivá již pro svoji vágnost.

17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu