Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. V., zastoupené Mgr. Alicjou Adamusovou Rzymanovou, advokátkou, sídlem Kirovova 1430/11, Karviná, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1143/2024-512 ze dne 11. března 2025, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 178/2023-462 ze dne 11. prosince 2023 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 8 C 40/2018-406 ze dne 25. dubna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Bílovecké nemocnice, a. s., sídlem 17. listopadu 538/57, Bílovec, a Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi soudy porušily její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka v únoru 2015 podstoupila ve zdravotnickém zařízení první vedlejší účastnice (nemocnice) operaci varixů levé dolní končetiny. Byla pacientkou se zvýšeným rizikem tromboembolické komplikace. Podle stěžovatelky nemocnice nesprávnou pooperační léčbou způsobila stěžovatelce parézu lýtkového nervu. Stěžovatelka je v důsledku toho omezena v běžných denních činnostech i společenském životě.

3. Stěžovatelka se po nemocnici žalobou domáhala náhrady újmy částkou 263 129,54 Kč s příslušenstvím (za ztížení společenského uplatnění 213 904 Kč, bolestné 42 725,54 Kč a na náklady za znalecký posudek a jeho doplnění 6 500 Kč).

4. Okresní soud v Novém Jičíně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení a poplatkové povinnosti (výroky II až V). Po provedeném dokazování uzavřel, že prevence flebotrombózy byla u stěžovatelky ze strany nemocnice dostatečná a v souladu s doporučeními. Ani flebotrombóza, ani kompartment syndrom nebyly navíc prokázány, a to ani v bezprostředně následujících měsících při kontrolních ultrazvukových vyšetřeních. Rozsah prováděné prevence trombózy tak další zdravotní stav stěžovatelky neovlivnil. Příčinu poškození lýtkového nervu stěžovatelky nebylo možné zcela jednoznačně určit. Nešlo ale o důsledek nesprávného provedení lékařského zákroku. Mohlo jít o vzácnou komplikaci v souvislosti s operací, o takovém riziku byla stěžovatelka před operací informována.

5. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil ve výroku I, III až V (výrok I), ve výroku II jej změnil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV). Okresní soud podle něj správně zjistil skutkový stav, z provedených důkazů vyvodil logická zjištění a se všemi námitkami se pečlivě vypořádal. Ztotožnil se s právním posouzením okresního soudu.

6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Zdůraznil, že bylo prokázáno, že nemocnice při léčebném zákroku nepochybila (postupovala lege artis) a že neporušila povinnosti při prevenci trombózy, navíc tromboembolická nemoc nebyla u stěžovatelky ani prokázána. Stěžovatelka byla seznámena s možnými pooperačními riziky včetně možnosti poškození hlubokého lýtkového nervu. Při těchto závěrech je pak již nadbytečné řešit otázku příčinné souvislosti (i míry její pravděpodobnosti) mezi zdravotními obtížemi stěžovatelky a postupem nemocnice. Nebylo-li prokázáno pochybení nemocnice a vyžaduje-li závěr o povinnosti nahradit újmu kumulativní existenci předpokladů, postačuje k závěru, že takovou povinnost nemocnice nemá, není-li naplněn předpoklad postupu non lege artis. Ostatní námitky ke skutkovým zjištěním a vadám řízení a hypotetické otázky přípustnost dovolání založit nemohly.

7. Stěžovatelka namítá, že okresní soud postupoval nesprávně: nezjistil úplně skutkový stav, neprovedl navržené důkazy, věc nesprávně právně posoudil a rozsudek neodůvodnil přesvědčivě. Základní vady v postupu okresního soudu nepravil ani krajský soud, ani Nejvyšší soud. Krajský soud se nezabýval řadou odvolacích námitek, Nejvyšší soud skutkové závěry obou nižších soudů deformoval a nerespektoval závazný právní názor pléna Ústavního soudu o přípustnosti dovolání. Žádný z obecných soudů se nevypořádal s následujícími okolnostmi - znalec prof. MUDr. Duda stěžovatelku vyšetřil opakovaně, na rozdíl od znaleckého ústavu, který tak neučinil a který ani neměl k dispozici čitelnou zdravotnickou dokumentaci. Závěry znaleckého ústavu se rozcházejí se závěry vyslechnutého znalce znaleckého ústavu MUDr. Vašiny. Neproběhla konfrontace znalců. Soudy nevyslechly stěžovatelku ani zdravotnické pracovníky. Je tak nepřijatelné, že soud znemožnil stěžovatelce prokázat rozhodné skutečnosti [nález sp. zn. I. ÚS 2121/07 ze dne 2. listopadu 2010 (N 216/59 SbNU 143)]. Okresní soud se dopustil omylu, vyšel-li ze závěru o dostatečné prevenci flebotrombózy. Přitom nemocnice neposkytla stěžovatelce doporučení k farmakologické prevenci, ani plán mobilizace a rehabilitace, a v den propuštění stěžovatelka léky neobdržela. Znalecký ústav nepřihlížel ke známým vysokým rizikům vzniku tromboembolické choroby u stěžovatelky jako pacientky v nejrizikovější skupině a mylně se zabýval kompartment syndromem, namísto toho, že došlo ke vzniku parézy lýtkového nervu v důsledku otoku v rámci pooperační trombózy. Nemocnice tak postupovala chybně. Za zjevné, logické, přehledné a přezkoumatelné stěžovatelka považuje závěry znalce prof. MUDr. Dudy, které závěry znaleckého ústavu vyvrací. Obecné soudy se však nezabývaly zjevnými rozpory mezi posudkem znaleckého ústavu a jí předloženými posudky a nezohlednily nové okolnosti vyplynuvší z výslechu MUDr. Vašiny, proto má postup obecných soudů za nepřípustný a svévolný (nález sp. zn. II. ÚS 237/24 ze dne 3. dubna 2024). Za vysoce nespravedlivý má přístup obecných soudů k moderaci nákladů řízení, protože stěžovatelka žalovala důvodně na základě znaleckého posudku konstatujícím zjevné pochybení nemocnice.

8. Procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti byly splněny s výjimkou té části směřující proti již krajským soudem změněnému výroku II rozsudku okresního soudu, neboť Ústavní soud není příslušný rušit to, co bylo již změněno.

9. Stěžovatelka i v ústavní stížnosti setrvávala na názoru, že paréza lýtkového nervu je důsledkem nesprávného postupu nemocnice. Nemocnici vytýká nesprávnou prevenci hluboké žilní trombózy po operaci a spatřuje v ní příčinu svých obtíží. Z ústavní stížnosti je zřejmé (i s ohledem na detailnost popisu a recyklaci argumentů z různých fází řízení), že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových a právních závěrů obecných soudů stran důvodnosti její žaloby. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu však nepřísluší (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ústavní soud zasáhne toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole. Ač se stěžovatelka snaží přesvědčit Ústavní soud o opaku, o takové kvalifikované vady v souzené věci nejde.

10. Stěžovatelka nadále prezentuje svou verzi, že ač žádné z vyšetření flebotrombózu neprokázalo (pouze parciální trombózu bércových žil), přesto podle ní flebotrombóza vznikla, a to proto, že farmakologická prevence po operaci podle ní nebyla dostatečná. Této skutkové verzi se obecné soudy ale věnovaly dostatečně (stačí odkázat na body 14 a 22 rozsudku okresního soudu).

11. Rozhodnutí soudů nelze označit jako svévolná. Závěr obecných soudů, že flebotrombóza nebyla prokázána, z hlediska ústavnosti obstojí. Rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději (i novým okolnostem z výpovědi MUDr. Vašiny) a jejich úvahy se nejeví být excesivními. Neprovedly-li obecné soudy navržené důkazy, je odůvodnění jejich postupu vzhledem k charakteru nároku a podmínek pro vyhovění žalobě z ústavněprávního hlediska dostatečné (bod 15 rozsudku okresního soudu). Ústavní soud proto nepřisvědčil stěžovatelce, že by soud znemožnil prokázat rozhodné skutečnosti a postupoval v rozporu s jí odkazovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 2121/07. Nejenže okresní soud zadal vypracování znaleckého posudku znaleckému ústavu, ale vyšel i ze znaleckého posudku doc. MUDr. Zonči, Ph.D., (body 8 a 9), dodaného stěžovatelkou. Ten se závěry posudku znaleckého ústavu korespondoval a vycházel z lékařských zpráv při pooperačních kontrolách, při kterých ultrazvuk flebotrombózu nepotvrdil. Stěžovatelka pomíjí závěr tohoto znaleckého posudku (k nikoli zřejmé jednoznačné souvislosti mezi eventuálně nedostatečně dlouhou prevencí flebotrombózy a poškozením nervu) ve své konstrukci skutkového stavu a z toho plynoucího závěru o důvodnosti žaloby a nevysvětluje ne/souladnost s jí preferovaným posudkem prof. MUDr. Dudy.

12. Je pochopitelné, že se stěžovatelka snaží nalézt osobu odpovědnou za své potíže, které nastaly po operaci, a že viníka spatřuje v nemocnici. Avšak nedovodily-li obecné soudy odpovědnost nemocnice, neznamená to, že při posouzení důvodnosti žaloby a vedení řízení pochybily. Ústavní soud považuje za důležité zdůraznit, že obecné soudy nevyloučily možnou souvislost potíží s operací, zmínily, že vzácnou komplikací v souvislosti s operací, kterou stěžovatelka podstoupila, je poškození lýtkového nervu, o takovém riziku byla stěžovatelka před operací informována. Vznik takových komplikací se ale nerovná postupu non lege artis. Jinak řečeno, ač může být příčinou potíží operace, neznamená to automaticky odpovědnost nemocnice. K tomu, aby odpovídala, musela by jednat non lege artis, léčebné postupy by musely být zvoleny a provedeny nesprávně v rozporu s poznatky současné lékařské vědy, což prokázáno nebylo. Rozsah prováděné prevence trombózy zdravotní stav stěžovatelky neovlivnil a byl (z pohledu absence následku) dostatečný.

13. Ani usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání nevykazuje rysy neústavnosti. Z napadeného usnesení jasně vyplývá, proč došlo k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Stěžovatelka se mýlí, má-li za to, že by mělo být jako přípustné posouzeno dovolání, v němž dovolatel namítá odchýlení se od ustálené judikatury Ústavního soudu [ve smyslu stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Pouhá námitka, že se tak mělo stát, neznamená, že se tak stalo. V opačném případě by bylo vyprázdněno ustanovení o přípustnosti dovolání a splnění jejích předpokladů. Nejvyšší soud by tak byl nucen při pouhé zmínce o takové odchylce připustit meritorní přezkum. Část předestřených otázek shledal Nejvyšší soud otázkami teoretickými či hypotetickými, na jejichž řešení napadený rozsudek krajského soudu ve skutečnosti nezávisel (nebyly pro dovoláním napadené rozhodnutí určující), a část hodnotil jako eventuální vady řízení, k nimž by ale podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu mohl přihlížet až v případě jinak přípustného dovolání. Stěžovatelka je přesvědčena, že jí předestřené dovolací otázky byly dostatečně konkrétní, přesto i Ústavnímu soudu se jeví, že šlo o otázky teoretizující a míjející se s podstatou a účelem dovolacího přezkumu.

14. I námitka týkající se ne-moderace náhrady nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu je zjevně neopodstatněná. Posouzení podmínek moderace v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu - na něm je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přiznání náhrady nákladů řízení, je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2187/24 ze dne 30. října 2024). Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití § 150 občanského soudního řádu. Ústavní soud může pouze zvážit, zda soudy posoudily všechny podstatné okolnosti věci (nález sp. zn. I. ÚS 312/22 ze dne 2. listopadu 2022). Tomu okresní i krajský soud dostály. Předpoklad stěžovatelky, že když z jednoho znaleckého posudku má plynout, že její žaloba je podána důvodně, soudy nutně přistoupí k absolutní moderaci, nevyhoví-li žalobě vůbec, je mylný. Ústavní soud tak souhlasí s krajským soudem, že to byla stěžovatelka, která se rozhodla podat opravný prostředek a vzít na sebe riziko, že ani v odvolacím řízení nemusí být s ohledem na výsledky dokazování úspěšná ani v základu.

15. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro nepříslušnost Ústavního soudu podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 4. června 2025

Jan Svatoň v. r.
předseda senátu