Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele L. F., zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, sídlem Karlovo nám. 671/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2025 č. j. 29 ICdo 192/2023-161, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2023 č. j. 102 VSPH 703/2022-129 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2022 č. j. 189 ICm 861/2019-99, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mgr. Emila Fischera, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, insolvenčního správce dlužníka P. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí vydaných v řízení o vyloučení částky 29 030 000 Kč z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 189 ICm 861/2019 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Ing. Petra Smetky. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a spisového materiálu vyplývá, že napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal určení, že část peněžních prostředků ve výši 29 030 000 Kč zahrnutých pod specifikovanou položku soupisu majetkové podstaty ze dne 7. 7. 2019 ve věci sp. zn. MSPH 89 INS 3983/2008 se vylučuje z majetkové podstaty dlužníka (Ing. Petra Smetky). Insolvenční soud dospěl k závěru, že finanční prostředky, jejichž vyloučení z majetkové podstaty dlužníka se stěžovatel domáhá, nepředal do majetkové podstaty stěžovatel, ale soudní exekutor (Mgr. Daniel Týč) po uskutečnění dražby nemovitostí dlužníka. Dražba je platná bez ohledu na skutečnost, že proběhla nezákonně, když dražebník - soudní exekutor - si k dražbě nevyžádal souhlas příslušného soudu, který předtím provedl zajištění předmětu dražby. Dne 1. 12. 2005 byl v dražbě udělen příklep ve prospěch stěžovatele a dne 19. 2. 2006 soudní exekutor potvrdil, že stěžovatel uhradil nejvyšší podání. Stěžovatel nemovitosti převzal a je veden jako jejich vlastník v katastru nemovitostí. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022 sp. zn. 7 To 82/2022, které nabylo právní moci téhož dne, byly podle § 101 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, nemovitosti zabrány stěžovateli. Soud prvního stupně dále vyložil, že v incidenčním sporu nemůže insolvenční soud zkoumat platnost dražby. Stěžovatel přestal být vlastníkem předmětných finančních prostředků poté, co je zaplatil na základě dražby soudnímu exekutorovi.

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Vrchní soud se ztotožnil s jeho závěrem, že stěžovatel neprokázal, že sporné finanční prostředky neměly být zahrnuty do soupisu majetkové podstaty dlužníka proto, že stěžovateli k nim svědčí vlastnické právo, nebo existuje jiný důvod, pro který neměly být zahrnuty do soupisu. K odvolacím námitkám uvedl, že z judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015, sen. zn. 29 ICdo 56/2013) neplyne závěr, podle něhož by vydražitel mohl být aktivně legitimován proto, že zůstal vlastníkem finančních prostředků i poté, co jimi uhradil nejvyšší podání. Odvolací soud zdůraznil, že v daných skutkových poměrech bylo povinností soudního exekutora rozhodnout o vydání rozdělované podstaty insolvenčnímu správci. Vrchní soud také přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že insolvenční soud v incidenčním sporu nemůže posuzovat (ne)platnost dražby či vydání sporných finančních prostředků vedlejšímu účastníkovi. Konstatoval, že nelze hovořit ani o nespravedlnosti vůči stěžovateli, neboť ten se sám podílel na zmanipulované nezákonné dražbě. Okolnost, že stěžovateli bylo v důsledku zabrání nemovitostí podle § 101 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku následně odňato vlastnické právo k nemovitostem, není důvodem pro úspěch žaloby na vyloučení finančních prostředků z majetkové podstaty dlužníka jako prostředků, které byly použity k vydražení nemovitostí v exekuční dražbě.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost. Dospěl k závěru, že právní posouzení věci, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání stěžovatele nebylo přípustné ani co do části týkající se výroku odvolacího soudu o nákladech řízení vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel založil svou ústavní stížnost na podrobné rekapitulaci průběhu insolvenčního řízení a opětovné polemice se závěry soudů. Podstatou ústavní stížnosti je především jeho nesouhlas s posouzením otázky, zda v řízení o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka může insolvenční soud posuzovat (ne)platnost nedobrovolné veřejné dražby. Stěžovatel obdobně jako v předchozím řízení tvrdí, že nezákonnost dražby v daném případě způsobila její absolutní neplatnost podle občanského zákoníku a insolvenční soud ji měl takto posoudit. Podle stěžovatele soudy dále nedostatečně posoudily otázku, kdo je vlastníkem finančních prostředků uhrazených na nejvyšší podání v exekuční dražbě do doby jejich vyplacení na účet věřitele.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje ty samé argumenty, které již dříve vznesl před obecnými soudy. Ústavní soud ovšem připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu obecných soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. O takový případ v posuzované věci nejde.

8. Soudy v souladu s ústavními požadavky svá rozhodnutí srozumitelně a řádně odůvodnily. Vypořádaly se s uplatňovanou argumentací stěžovatele, včetně otázky, zda v řízení o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka může insolvenční soud posuzovat neplatnost veřejné dražby nedobrovolné, jakož i otázky, kdo je vlastníkem sporných finančních prostředků poté, co jsou v dražbě zaplaceny soudnímu exekutorovi - dražebníku (viz bod 5 odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu a body 7 - 10 rozsudku vrchního soudu). Nejvyšší soud pak s odkazem na svá konkrétní rozhodnutí konstatoval, že tyto otázky, jakož i další dovolací otázky vrchní soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Skutečnost, že s tímto posouzením stěžovatel nesouhlasí, porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.

9. Ústavní soud uzavírá, že neshledal v napadených rozhodnutích žádný deficit, který by zakládal porušení některého ústavně zaručeného práva stěžovatele.

10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu