Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Jarolímka, zastoupeného JUDr. Pavlem Pikolou, Ph.D., advokátem, sídlem Ve Skalách 2597/2, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2025 č. j. 22 Cdo 584/2025-220, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Moniky Jarolímkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje vedle zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu (stěžovatel nesprávně uvádí, že jde o rozsudek) i zrušení souvisejících rozhodnutí. Tyto však nijak nespecifikuje, na rubrice ústavní stížnosti uvádí, že napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, stejně tak dále v textu ústavní stížnosti, když je upřesněno, že směřuje do všech jeho výroků (bod I). V tomto rozsahu tedy Ústavní soud přistoupil k přezkumu.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného dovolání se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 29. 4. 2024 č. j. 28 C 285/2023-144 zamítl žalobu stěžovatele o určení, že v ní specifikované nemovité věci jsou v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění manželů stěžovatele a vedlejší účastnice. Městský soud v Praze (díle jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 12. 2024 č. j. 14 Co 299/2024-185 rozsudek obvodního soudu potvrdil.

3. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost (I. výrok), zamítl návrh stěžovatele na odklad právní moci rozsudku městského soudu (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. výrok). V odůvodnění upozornil na to, že dovolání je z formálního hlediska na samé hranici projednatelnosti. V dovolání uvedl stěžovatel všechny předpoklady přípustnosti a nevymezil konkrétní a zobecnitelnou právní otázku, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat a se kterou by stěžovatel spojil odpovídající důvod přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přesto posoudil dovolání pohledem co nejpříznivějším pro stěžovatele a zkoumal, zda napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou, na níž stěžovatel odkázal. Dospěl však k závěru, že se městský soud napadeným rozhodnutím od uvedené rozhodovací praxe neodchýlil.

4. Městský soud dospěl k závěru, že uzavření dohody o zúžení společného jmění manželů mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí bylo učiněno s úmyslem ochránit nemovitý majetek před jeho postižením ze strany finančního úřadu. Vůle účastníků byla vážná, úmysl stěžovatele a vedlejší účastnice směřoval k vyvolání těch účinků, které byly s projevem splněny. Nešlo o simulované právní jednání. Závěr o vážnosti vůle je podle ustálené judikatury závěrem skutkovým a Nejvyšší soud jím je vázán. Odkazovaná judikatura na uvedenou věc nedopadá, neboť městský soud vyšel právě z toho, že vůle účastníků byla vážná, a nezjistil, že by stěžovatel a vedlejší účastnice právní jednání pouze předstírali. Soud tudíž vyšel z jiného skutkového stavu, než prezentuje stěžovatel v dovolání. Na uvedenou věc nedopadá ani další judikatura uváděná stěžovatelem, neboť městský soud vůli účastníků zjišťoval a nevyšel pouze z formálního projevu vůle. Rozpor s judikaturou Nejvyššího správního soudu nepatří mezi předpoklady přípustnosti dovolání. V dalším stěžovatelem odkazovaném rozhodnutí je vykládán pojem tísně a nápadně nevýhodných podmínek v kontextu restitučních předpisů. Navíc ani tyto okolnosti nejsou důvodem neplatnosti právního jednání. Jde-li o ostatní námitky stěžovatele, ty směřují do jiného hodnocení důkazů.

5. S ohledem na nepřípustnost dovolání shledal Nejvyšší soud nedůvodným návrh na odklad právní moci rozsudku městského soudu.

II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se skutkovými a právními závěry obecných soudů a uvádí, že pokud byl notářský zápis o zúžení rozsahu společného jmění manželů učiněn pouze z důvodu obcházení zákona, nemůže být takovému jednání poskytnuta právní ochrana. Obecné soudy pochybily, když ani na opakované návrhy stěžovatele nebyla v řízení vyslechnuta vedlejší účastnice. K rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že jednotlivé důvody přípustnosti dovolání velmi precizně popsal, Nejvyšší soud se však jimi nezabýval.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.

9. Těžištěm ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, resp. polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Nejvyššímu soudu lze dát za pravdu, že dovolání stěžovatele je na hranici projednatelnosti z hlediska posouzení přípustnosti dovolání. Stěžovatelem předestřené předpoklady přípustnosti dovolání a důvody dovolání jsou velmi povrchní a obecné. Pokud však Nejvyšší soud přistoupil k posouzení přípustnosti dovolání, a neodmítl dovolání pro vady, musel Ústavní soud jeho závěry týkající se nepřípustnosti dovolání podrobit přezkumu. V samotném posouzení nepřípustnosti dovolání Nejvyšším soudem však Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Argumentace Nejvyššího soudu a jeho závěry týkající se nepřípustnosti dovolání nijak nevybočují z ústavněprávního rámce interpretace podústavních předpisů. To, že stěžovatel zastává odlišný právní názor, nemůže samo o sobě odůvodnit opodstatněnost ústavní stížnosti. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je náležitě odůvodněno a naplňuje požadavky na odůvodnění rozhodnutí vymezené judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 1481/08 (N 220/51 SbNU 725)].

10. Nad rámec toho se Ústavní soud zabýval i námitkou stěžovatele, že pokud byl notářský zápis o zúžení rozsahu společného jmění manželů učiněn pouze z důvodu obcházení zákona, nemůže být takovému jednání poskytnuta právní ochrana. Obecné soudy se s tímto argumentem v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Vůle smluvních stran byla vážná, směřovala k vyvolání právních následků s právním úkonem spojených, pohnutka v podobě ochrany majetku před věřiteli vliv na vážnost projevu neměla. Obecné soudy dostatečně osvětlily, zejména městský soud (body 66-70 jeho rozsudku), jaké účinky taková dohoda ve vztahu k věřitelům mohla mít.

11. Jde-li o neprovedení výslechu vedlejší účastnice, městský soud stěžovateli jasně vysvětlil, proč v tomto ohledu obvodní soud nijak nepochybil, o to více v situaci, kdy vedlejší účastnice s výslechem nesouhlasila (§ 131 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů).

12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu