Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Dalajky, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2025, č. j. 77 Co 80/2025-660, ze dne 28. března 2025, č. j. 37 Co 64/2025-33, a ze dne 6. března 2025, č. j. 77 Co 40/2025-96, usnesením Městského soudu v Brně ze dne 24. března 2025, č. j. 83 Nc 2352/2025-106, a ze dne 18. února 2025, č. j. 127 Nc 2353/2025-15, rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 19. března 2025 č. j. JMK 43647/2025 a JMK 43657/2025, spojené s návrhem na zrušení § 30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, § 49 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., školského zákona, § 892 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a § 61 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, za účasti Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 5. 2025 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Současně stěžovatel navrhuje zrušit několik ustanovení právního řádu.

2. Protože tento návrh nesplňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, včetně povinného zastoupení advokátem, vyzval Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad návrhu ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy a poučil jej o tom, že podle § 43 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona je neodstraněním vad návrhu v dané lhůtě dán důvod k jeho odmítnutí.

3. Výzva byla podle doručenky stěžovateli doručena dne 17. 5. 2025. Stěžovatel nicméně v průběhu poskytnuté lhůty pouze doplnil své podání tak, že navrhl zrušení dalších rozhodnutí a požádal Ústavní soud, aby vyložil § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že stěžovatel nemusí být zastoupen advokátem v případě, že je mu znemožněn přístup k soudu. Svůj poslední požadavek zdůvodnil tak, že požádal Českou advokátní komoru o určení advokáta k zastupování v řízení o ústavní stížnosti. Česká advokátní komora mu v návaznosti na to zaslala výzvu, v níž požadovala doložení skutečnosti, že dva advokáti odmítli stěžovateli poskytnout právní službu, a to ve lhůtě 3 dnů. Lhůtu 3 dnů považuje stěžovatel za nepřiměřeně krátkou. Navíc je výzva neurčitá a nestanoví, jakým způsobem má stěžovatel odmítnutí právní služby prokázat. Stěžovatel pro tyto důvody nemohl povinnost uvedenou ve výzvě splnit. Řízení o určení advokáta Česká advokátní komora následně zastavila. Podle stěžovatele navíc není nutné požadovat v řízení před Ústavním soudem zastoupení účastníka řízení advokátem, jelikož v řízení před obecnými soudy často účastník také být zastoupen advokátem nemusí, a navíc v opatrovnických řízeních brání požadavek povinného zastoupení rychlosti řízení.

4. Z uvedeného je zřejmé, že ani ve stanovené lhůtě vady návrhu stěžovatel neodstranil. Pokud jde o jeho argumentaci k povinnosti zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem, lze k ní uvést, že lhůta určená Českou advokátní komorou k doplnění jeho žádosti byla dostatečná. Nebyla totiž určena k tomu, aby v ní stěžovatel sháněl dva advokáty, kteří jej nechtějí zastupovat, ale aby doložil již předchozí odmítnutí advokáty v souladu s § 18c odst. 3 zákona o advokacii. Navíc stěžovateli nic nebránilo iniciovat řízení znovu, neboť zastavení řízení nebrání České advokátní komoře posoudit novou žádost stěžovatele. Přesto se stěžovatel dodat České advokátní komoře bezvadnou žádost ani nepokusil. Nemůže obstát ani jeho námitka, že nevěděl, jak svou žádost doplnit. Sám uváděl příkladmý výčet důkazních prostředků, jimiž mohl odmítnutí poskytnutí právní služby prokázat. Pokud by měl opravdový zájem na úspěšnosti své žádosti, vyčerpal by alespoň některý z jím uváděných důkazních prostředků (e-mailovou komunikaci, záznam telefonního rozhovoru). Ani skutečnost, že v řízení před obecnými soudy často účastníci řízení zastoupeni být nemusí, nezprošťuje stěžovatele povinnosti nechat se v řízení před Ústavním soudem zastoupit, jak výslovně požaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V tomto ohledu je třeba uvést, že je především na zákonodárci, aby určil, v jakých řízeních je nutné, aby byl účastník zastoupen advokátem. Řízení před Ústavním soudem přitom není pokračováním řízení před soudy obecnými. Ústavní soud se má zabývat pouze mimořádně závažnými případy, ve kterých má povinné právní zastoupení zajistit kvalifikovanou právní argumentaci (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15, bod 3). Právě srozumitelná a kvalifikovaná právní argumentace může k rychlosti řízení před Ústavním soudem přispět, nikoliv jej prodloužit, jak se domnívá stěžovatel.

5. Vzhledem k uvedenému soudkyně zpravodajka návrh odmítla podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorické návrhy na zrušení shora označených ustanovení právního řádu sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2025

Daniela Zemanová v. r.
soudkyně zpravodajka