Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Auto A1, s. r. o., sídlem Horní lán 1306/4, Olomouc, zastoupené JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 19, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. listopadu 2024 č. j. 6 Afs 185/2023-72, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 4 a 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen "správce daně") dodatečným platebním výměrem ze dne 28. 1. 2020 č. j. 106974/20/3101-51521-809675 doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období listopad 2016, a dále platebním výměrem z téhož dne č. j. 107692/20/3101-51521-809675 vyměřil stěžovatelce DPH za zdaňovací období prosinec 2016. Z výsledků daňové kontroly správce daně dovodil, že stěžovatelka, která obchodovala s ojetými automobily, se vědomě účastnila podvodu na DPH. Z toho důvodu jí odepřel nárok na odpočet DPH.

3. K odvolání stěžovatelky rozhodlo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 3. 3. 2021 č. j. 7264/21/5300-21443-707161 tak, že jej zamítlo.

4. K žalobě stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 3. 2023 č. j. 60 Af 16/2021-58, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

5. Ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud zdůraznil, že stěžovatelce byl oprávněně odepřen nárok na odpočet DPH, protože daňové orgány předložily dostatek objektivních okolností prokazujících, že stěžovatelka věděla nebo měla vědět o svém zapojení do řetězce zatíženého daňovým podvodem. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelka byla zapojena do nestandardních transakcí zahrnujících abnormální obchodní praktiky (poskytování prostředků k dovozu vozidel dodavatelům, prodej vozidel pod pořizovací cenou, absence písemných smluv a další), které v souhrnu jednoznačně vypovídaly o její vědomé účasti na daňových podvodech v obchodním řetězci, přičemž k odepření nároku na odpočet daně postačuje vědomost o zapojení do podvodu, aniž by musela být prokázána aktivní účast na úniku.

II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka zejména tvrdí, že ačkoliv správce daně vyjmenoval (podle jeho názoru) vícero (údajně) nestandardních okolností a konstatoval nedodržení řádné péče na straně stěžovatelky, a proto rozhodl shora uvedeným způsobem, má stěžovatelka přesto za to, že vůči její osobě bylo ve výsledku postupováno v rozporu se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 664/04. Argumentace stěžovatelky je založena na premise, že jsou-li kladeny určité požadavky na "obyčejného" obchodníka a zjevně striktně vymáhány, tak by stanovené požadavky měl být schopen (ne-li ještě přísnější požadavky s ohledem na rozsah možností státního aparátu), dostát i orgán veřejné moci. Stěžovatelka považuje za neakceptovatelné, pokud samotné orgány finanční správy nejsou schopny dostát vlastním instrukcím a požadavkům a současně tyto instrukce a požadavky důsledně uplatňují a vymáhají vůči ve své podstatě "slabším" subjektům, které rozhodně nemají takové možnosti prověřit si své obchodních partnery, ve srovnání s možnostmi státu, resp. příslušných organizačních složek. Mají-li být dodržovány zásady právního státu, je třeba označit za absurdní situaci, kdy správce daně sankcionuje subjekty, které elementární obezřetnost dodržují, a přitom nejsou nadány takovými možnostmi získávání informací, v jakém jimi jsou nadány orgány finanční správy. Stěžovatelka má za to, že s ohledem na rozdílnost uplatňování práva státními orgány vůči sobě samému a vůči jiným subjektům, stát jakožto garant právního pořádku prostřednictvím správce daně, resp. správních soudů, porušil princip rovnosti před zákonem, čímž ohrozil důvěru občanů ve státní správu a narušil legitimní očekávání občanů ohledně rovného a předvídatelného uplatňování práva.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či v jemu předcházejícím daňovém řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů ani daňových orgánů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

11. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry Nejvyššího správního soudu jsou ústavně souladné, jsou obsáhle, podrobně a důkladně odůvodněny, a to včetně odkazů na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu; Nejvyšší správní soud navíc srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry krajského soudu a daňových orgánů za případné. Ústavní soud neshledal na klíčovém závěru Nejvyššího správního soudu, že správce daně dostatečně prokázal vědomou účast stěžovatelky na daňovém podvodu v obchodních řetězcích s ojetými automobily, žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.

12. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud korektně identifikoval tři hlavní nestandardní okolnosti, které v souhrnu i podle Ústavního soudu prokazují vědomost stěžovatelky o podvodu, a to jednak nestandardní provázanost obchodního řetězce - stěžovatelka obchodovala s paní Š. prostřednictvím různých společností (X, Y aj.), přičemž docházelo k nevysvětleným změnám v pozici dodavatele. Do řetězce byly navíc účelově vkládány další společnosti bez ekonomického opodstatnění. Stěžovatelka navíc věděla, že paní Š., která fakticky všechny transakce realizovala, využívá subjekty bez dostatečného personálního a materiálního zázemí. Za druhé aktivní zapojení stěžovatelky do dovozu vozidel - stěžovatelka poskytovala svým dodavatelům zaměstnance jako řidiče, vozidla a převozní značky k dopravě automobilů ze zahraničí, přičemž tyto náklady jí nebyly refundovány. Tím pomáhala dodavatelům vykonávat základní úkony jejich podnikatelské činnosti, což výrazně překračovalo běžný rámec obchodního vztahu mezi dodavatelem a odběratelem. A za třetí prodej vozidel pod pořizovací cenou - stěžovatelka běžně prodávala dále vozidla za ceny nižší, než za jaké je nakoupila, přičemž neposkytla přesvědčivé vysvětlení této ekonomicky nelogické praktiky. Rozdíl v obchodní marži mezi transakcemi v řetězcích zatížených daňovým podvodem (průměrně kolem 0,7-0,8 %, někdy i záporná) a transakcemi mimo tyto řetězce (kolem 14 %) byl markantní. Nejvyšší správní soud pak upozornil i na další podpůrné okolnosti svědčící o zapojení stěžovatelky do daňového podvodu, a to konkrétně na absenci písemných kupních smluv s dodavateli, ačkoliv s jinými partnery je stěžovatelka uzavírala, na hotovostní platby značných částek bez racionálního důvodu, na poskytování záloh či celé kupní ceny předem bez smluvního zajištění či na fakt, že dodavatelé stěžovatelky měli virtuální sídla, nedisponovali vlastním majetkem, nezveřejňovali účetní závěrky a nepropagovali svou činnost na internetu. Nejvyšší správní soud též konečně zdůraznil, že stěžovatelka neprokázala, že by přijala dostatečná opatření k zabránění své účasti na daňovém podvodu. Všechny uvedené právní závěry Nejvyššího správního soudu lze hodnotit jako zcela ústavně konformní.

13. Stěžovatelka pak pouze polemizuje s právními závěry správních soudů a daňových orgánů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. K argumentaci stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti směřující ke "kauze Generálního finančního ředitelství", jak ji sama stěžovatelka označuje, nutno uvést, že předmětem této ústavní stížnosti je posouzení ústavnosti závěrů daňových orgánů a správních soudů v přezkoumávané věci stěžovatelky, nikoliv otázky související s jinými správními či daňovými řízeními. Nadto závěry Nejvyššího správního soudu v nyní posuzované věci jsou souladné se závěry Ústavního soudu uvedenými ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 664/04 (N 85/41 SbNU 105), podle kterého "při výběru daní nelze vycházet pouze z fiskálního zájmu státu, cílem musí být vybrání daně ve výši správně stanovené", což se v posuzované věci zjevně stalo.

14. Nad rámec výše uvedeného je třeba připomenout, že dovolává-li se stěžovatelka porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud již v minulosti opakovaně dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].

15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu