Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky V-TRADE, s. r. o., sídlem Francouzská 346/30, Brno, zastoupené Mgr. Janem Balarinem, Ph.D., advokátem, se sídlem Eliášova 922/21, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2025, č. j. 1 Afs 92/2024-36, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 2024, č. j. 30 Af 17/2022-88, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Finanční úřad pro Jihomoravský kraj odepřel stěžovatelce nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") z plnění, které obdržela od společnosti Smart Inovace, s. r. o. (dále jen "Smart Inovace"). Přijatá plnění byla podle finančního úřadu zasažena daňovým podvodem, o němž stěžovatelka měla a mohla vědět. Stěžovatelce proto doměřil pěti dodatečnými platebními výměry daň z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen až prosinec 2018 v celkové výši přes 1 mil. Kč a penále přes 250 tisíc Kč. Vedlejší účastník k odvolání stěžovatelky dodatečné platební výměry potvrdil.

2. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu, kterou krajský soud zamítl. Nejprve zopakoval judikaturu Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu týkající se odepření nároku na odpočet DPH v důsledku daňových podvodů. Následně postupoval podle kritérií vymezených judikaturou pro možnost odepření nároku na odpočet. Zjistil, že společnost Smart Inovace řádně a včas nesplnila svou daňovou povinnost, čímž došlo k narušení daňové neutrality. Podezřelé okolnosti, jako například vytváření účelových obchodních řetězců, zapojení subjektů, které byly prázdnými schránkami s virtuálními sídly, bez provozoven, s minimem zaměstnanců a bez jakýchkoliv obchodních aktivit, s nedoplatky na daních, svědčí o tom, že šlo o daňový podvod, ve kterém společnost Smart Inovace vystupovala v pozici missing tradera, tedy uměle snižovala svou daňovou povinnost na vstupu tím, že vykazovala fiktivní plnění od subdodavatelů. Stěžovatelka o daňovém podvodu měla a mohla vědět. Musela si být například vědoma toho, že dodavatelská společnost Smart Inovace je již několikátou dodavatelskou společností stěžovatelky v řadě, která je propojena s minulými dodavatelskými společnostmi stejnou osobou jednatele, jakož i toho, že společnost Smart Inovace působí podezřele tím, že má pouze virtuální sídlo, nemá provozovnu, porušuje právní předpisy na úseku zaměstnanosti apod. K předejití účasti na daňovém podvodu stěžovatelka dostatečné úsilí nevynaložila.

3. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl. Ve shodě s krajským soudem uvedl, že ve vztahu k odběru plnění stěžovatelky od společnosti Smart Inovace existovala celá řada pochybností, které měly ve stěžovatelce vzbudit podezření o daňovém podvodu a nutnou obezřetnost. Krajský soud nepochybil, pokud vycházel z toho, že společnost Smart Inovace měla virtuální sídlo, ač do něj měl někdo docházet. Znakem virtuálního sídla není, že do jeho prostor nikdo nedochází. Pokud stěžovatelka namítala, že chtěla doložit své tvrzení ohledně toho, že u ní probíhaly kontroly cizinecké policie, celního úřadu i oblastního inspektorátu práce k poskytovaným plněním, měla k tomu před daňovým orgánem i krajským soudem dostatečný prostor. Judikatura Soudního dvora Evropské unie vyvrací stěžovatelčinu tezi, že nárok na odpočet DPH nelze odepřít, pokud tato možnost není pozitivně zakotvena ve vnitrostátní legislativě.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka podává proti shora označeným rozsudkům ústavní stížnost, neboť podle ní porušují její základní práva podle čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

5. Namítá, že možnost odepření nároku na odpočet DPH z důvodu účasti daňového subjektu na daňovém podvodu není v národním ani unijním právu zakotvena a vychází čistě z interpretace právních předpisů judikaturou. To odporuje zásadě, že daně a poplatky lze ukládat pouze na základě zákona. Porušuje též právní jistotu a legitimní očekávání daňových subjektů. Stěžovatelka se nesnaží zpochybnit judikaturu Ústavního soudu, podle které je zákonný základ zachován tím, že odepření nároku na odpočet DPH vychází z obecné zásady, že práva nelze dovozovat zneužívajícím či podvodným způsobem, tato judikatura se ale na ni nevztahuje. Daňový subjekt nemůže právo zneužít, pokud o tom neví. Stěžovatelce není vytýkáno, že by se do daňového podvodu přímo zapojila či o něm věděla. Nebylo ani zpochybněno, že zdanitelné plnění společnost Smart Inovace stěžovatelce poskytla. Stěžovatelce je dáváno za vinu pouze to, že musela vědět o nestandardním střídání dodavatelů a o některých dalších podezřelých okolnostech. S tím stěžovatelka nesouhlasí, povědomí o možném daňovém podvodu mít nemohla. Subdodavatele využívala pouze doplňkově a se společností Smart Inovace jednala v dobré víře. Nelze po ní požadovat, aby sama od sebe vyhledávala informace o tom, zda její obchodní partneři plní své daňové povinnosti, a následně přijímala opatření k zabránění účasti na daňových podvodech těchto obchodních partnerů.

6. Pojetí stěžovatelky odpovídá i judikatura Soudního dvora Evropské unie, která vyžaduje pro odepření nároku na odpočet DPH vědomost daňového subjektu o daňovém podvodu rovnající se jistotě. Chtějí-li soudy postihnout daňový subjekt za nedbalostní účast na daňovém podvodu, je nutné v zákoně stanovit povinnost daňového subjektu informovat se o relevantních skutečnostech.

7. Stěžovatelka zdůrazňuje, že neodvedenou částku DPH na výstupu správce daně za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2018 vymohl. O to více restriktivně je nutné přistupovat k odepření nároku na odpočet DPH, tedy je nutné vyžadovat o to větší vědomí daňového subjektu o účasti na daňovém podvodu.

8. Jako neproporcionální vnímá stěžovatelka standard péče, který měla ona vynaložit, ve srovnání s péčí, kterou vynaložil správce daně. Ten stěžovatelku o zahájených řízeních vůči jejímu dodavateli neinformoval, ačkoliv tak učinit mohl. Byl to tedy on, kdo se nechoval dostatečně obezřetně.

9. Stěžovatelka dále rozporuje skutková zjištění správních soudů. Společnost Smart Inovace, neměla virtuální sídlo, neboť měla fyzickou kancelář. O absenci pracovních povolení pracovníků a o překračování limitu 300 hodin nemohla stěžovatelka vědět. Správní soudy jí neumožnily prokázat skutečnost, že na jejích pracovištích docházelo k pracovněprávním kontrolám.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. První část stěžovatelčiných námitek lze interpretovat tak, že se nesnaží zpochybnit judikaturu Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu k odepření nároku na odpočet DPH v důsledku účasti na daňovém podvodu. Pouze má za to, že tato judikatura na ni není aplikovatelná, neboť se vztahuje pouze na daňové subjekty, které o daňovém podvodu věděly. Tak tomu ovšem není, judikatura zmíněných soudů k odepření nároku na odpočet se vztahuje nejen na subjekty, které se daňového podvodu účastnily vědomě, ale též na ty, které o daňovém podvodu s ohledem na okolnosti případu vědět měly a mohly (rozsudky Soudního dvora EU ze dne 6. 7. 2006 ve věcech C-439/04 a C-440/04, Axel Kittel a Recolta Recycling, bod 56; ze dne 11. 5. 2006, ve věci C-384/04, Federation of Technological Industries a další, bod 32; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 6 Afs 130/2014-60). Těmto daňovým subjektům přitom judikatura neodpírá nárok na odpočet DPH pro jejich přímé zneužití práva, ale z důvodu jejich nedbalosti, která spočívá v nedostatečné míře opatrnosti, v jejímž důsledku daňové subjekty pomáhají pachatelům k daňovým podvodům, a tedy ke zneužití práva (rozsudek Soudního dvora EU Axel Kittel a Recolta Recycling, bod 57).

11. Namítá-li stěžovatelka, že o daňovém podvodu vědět nemohla, zpochybňuje skutková zjištění správních soudů. Ústavní soud však nemá důvod do procesu dokazování správních soudů zasahovat. K tomu by byl oprávněn pouze tehdy, pokud by správní soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů (nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a sp. zn. III. ÚS 446/22). To se v projednávané věci nestalo. Správní soudy uvedly dostatečný výčet podezřelých okolností, na základě kterých stěžovatelka mohla odhalit svou účast na daňovém podvodu (body 42 až 50 rozsudku krajského soudu, bod 12 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Nejvyšší správní soud dále stěžovatelce vysvětlil, že skutečnost, že do sídla někdo dochází, nevylučuje jeho posouzení jako virtuálního (bod 13 rozsudku Nejvyššího správního soudu), tím spíše tomuto označení nebrání skutečnost, že v místě sídla je kancelář. Proti argumentaci NSS stěžovatelka žádnou argumentaci nepředkládá. Nedodržování pracovněprávních předpisů dodavatelskou společností není stěžovatelce kladeno k tíži, jde však o jednu z mnoha objektivních okolností, která mohla být stěžovatelce indicií pro závěr o její účasti na daňovém podvodu (bod 14 rozsudku Nejvyššího správního soudu). K prokázání skutečnosti, že u stěžovatelky probíhaly pracovněprávní kontroly, měla stěžovatelka dostatečný prostor (bod 15 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ani před Ústavním soudem nenaznačila, čím chtěla své tvrzení prokázat.

12. Námitky stěžovatelky ohledně požadavku na restriktivnější přístup k odepření nároku na odpočet DPH v případě, že je neodvedená částka DPH následně správcem daně vymožena, a ohledně neproporcionality požadavku na péči stěžovatelky a správce daně, stěžovatelka neuplatnila v řízení před Nejvyšším správním soudem (rozpor mezi svou kasační argumentací a jejím shrnutím v rozsudku Nejvyššího správního soudu nenamítala), a tyto její námitky jsou proto materiálně nepřípustné (nález sp. zn. I. ÚS 4022/17, bod 22).

IV.
Závěr

13. S ohledem na uvedené neshledal Ústavní soud porušení základních práv či svobod stěžovatelky a její ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu