Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky S. S., právně zastoupené Mgr. Ludvíkem Kummerem, advokátem, sídlem Vackova 660/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2025 č. j. 4 Tdo 1056/2024-166, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. července 2024 č. j. 7 To 170/2024-112 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2024 č. j. 90 T 19/2024-88, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatelky

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2, a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila zkráceně řečeno tím, že dne 3. 12. 2023 v době kolem 9:00 hod. v B. při odklízení sněhu slovně napadla své sousedy, kteří na ulici právě odklízeli sníh za pomoci motorové frézy, a nadávala jim vulgárními výrazy a pokřikovala, aby si utužovali svaly raději ručním odhazováním sněhu. Poškození se znalostí konfliktní povahy stěžovatelky, raději nijak nereagovali a nevšímali si jí, což ji však ještě více popudilo a v důsledku toho napadla poškozeného nejprve bez většího úspěchu pěstmi a poté se po něm ohnala svou lopatou na sníh, kterou mířila na jeho obličej. Poškozenému se však podařilo úder vykrýt, lopatu stěžovatelce vytrhl a odhodil na zem a pokračoval v odklízení sněhu. Když byl ke stěžovatelce následně obrácen zády, tato vzala znovu lopatu do rukou a udeřila jí poškozeného do zad v bederní oblasti, v důsledku čehož byl poškozený nucen vyhledat lékařské ošetření.

3. Za uvedenou trestnou činnost byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 24 měsíců. Dále jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 30 denních sazeb, kdy denní sazba činí 200 Kč, tj. v celkové výměře 6 000 Kč a byla jí uložena povinnost nahradit poškozenému nemajetkovou újmu ve výši 5 000 Kč. Poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy a druhého poškozeného s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázal soud na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně škodu ve výši 1 074 Kč.

4. Stěžovatelka proti uvedenému rozsudku podala odvolání, na základě kterého odvolací soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a nově rozhodl tak, že výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jinak zůstal rozsudek nezměněn.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně její výpověď nepodrobil stejným hodnotícím kritériím, jako výpovědi obou svědků, jimž uvěřil. Ve věci kromě výpovědí svědků, kteří měli současně status poškozených, žádné další důkazy, jimiž by se prokázal skutkový děj, předloženy nebyly. Protokol z ohledání místa činu a související fotodokumentace k tomu způsobilá není, stejně jako lékařské zprávy dokumentující vyšetření jednoho ze svědků. Stěžovatelka nechápe postoj obecných soudů, které její argumenty označily za pouhou polemiku s hodnocením důkazů, případně opakování argumentů, s nimiž se předchozí instance již uspokojivě vypořádaly. Stěžovatelka naopak zdůrazňuje, že argumenty a námitky uplatňovala opakovaně proto, že se jimi soudy zabývaly buď okrajově, povrchně, nebo vůbec, přičemž z povrchního a neúplného zkoumání vyplynuly nesprávné závěry, které porušily její ústavně garantovaná práva včetně práva na spravedlivý proces. Tvrdí také, že s ohledem na nedostatek důkazů měla být aplikována zásada in dubio pro reo.

II.
Procesní předpoklady řízení

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

9. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)]. O takový případ se však ve věci stěžovatelky nejedná.

10. Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatelky bylo dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatelka v dovolání uplatnila námitky k důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu primárně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž poukazovala na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by rozhodnutí odvolacího soudu, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud dovodil, že nižší soudy postupovaly správně, když přihlédly k výpovědím poškozených i k lékařským zprávám, stěžovatelka se dopustila přečinu výtržnictví úmyslně, není důvod aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, neboť čin dosahuje běžné míry společenské škodlivosti pro přečin výtržnictví a nárok na nemajetkovou újmu pro jednoho z poškozených byl odůvodněný.

11. Zásada in dubio pro reo, jejíž porušení stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, je právní zásada, která znamená, že pokud existují důvodné pochybnosti o vině obviněného, musí být rozhodnuto v jeho prospěch. Jinými slovy, soud musí v případě nejistoty zvolit variantu, která je příznivější pro obviněného, protože vina musí být prokázána bez důvodné pochybnosti. Nejvyšší soud v této věci tuto zásadu neaplikoval, protože dospěl k závěru, že skutková zjištění nebyla v rozporu s důkazy a že vina stěžovatelky byla dostatečně prokázána.

12. Podle Ústavního soudu se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatelky zabýval dostatečně pečlivě, proto není důvodu jeho závěry jakkoli zpochybňovat. Námitky v ústavní stížnosti jsou z podstatné části opakováním obhajoby, kterou stěžovatelka uplatňovala již ve všech stádiích trestního řízení. Obecné soudy, včetně soudu dovolacího, se s nimi řádně vypořádaly.

13. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud není další instancí, která se má znovu všemi již vypořádanými námitkami zabývat. Obecné soudy hodnotily důkazy podle vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 6 trestního řádu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 trestního řádu vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatelky a proč jí neuvěřily. Žádné důvodné pochybnosti o vině stěžovatelky v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu, vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jejich spáchání stěžovatelku. Obecné soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.

14. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu