Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., proti trestnímu příkazu Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. února 2024, č. j. 40 T 22/2024-156, ve znění usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. dubna 2024, č. j. 40 T 22/2024-169, za účasti Okresního soudu Praha-západ, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného trestního příkazu Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 23, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Dále se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny znemožněny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným trestním příkazem uznal okresní soud L. S. (dále jen "obviněný") vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že po jedné hodině ranní vlezl na zahradu stěžovatele, odkud na něj křičel různé nadávky a výhružky a přitom na jeho dům a okno házel různé předměty (kameny, dlažební kostku, kovovou trubku atd.), čímž rozbil výplně dvoukřídlého okna, parapet a fasádu domu a dále vysypal obsah popelnice přes plot na stěžovatelův pozemek. Tím vším způsobil stěžovateli škodu ve výši 33 830 Kč. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu škody v uvedené výši. Se zbytkem uplatněného nároku byl stěžovatel odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Opravným usnesením ze dne 8. 4. 2024, č. j. 40 T 22/2024-169, soud opravil nesprávné osobní údaje v jednom z adhezních výroků.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že skutek, jehož byl obětí, od počátku naplňuje znaky pokusu těžkého ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Bylo jen otázkou náhody, že kámen nezasáhl stěžovatele do hlavy. Stěžovatel žádal orgány činné v trestním řízení o informace o průběhu trestního řízení, avšak dodnes je nedostal. O zahájení trestního stíhání byl stěžovatel informován až na konci vyšetřování. Někdo navíc se spisem manipuloval, neboť jsou v něm doručenky, které neodpovídají skutečnosti. Policie stěžovatele téměř půl dne bez přístupu k lékům zadržovala (na rozdíl od obviněného). Na místo činu přijela policie pozdě. Dále stěžovatel uvádí okolnosti, které podle něj policie neobjasnila (trasu pachatele, účel jeho cesty atd.). Policie nezajistila kamerový záznam útoku, který si podle stěžovatele protiprávně pořídil jeho soused. Provedené důkazy (včetně křivých výpovědí) hodnotila policie vždy v neprospěch stěžovatele. Ze všech těchto důvodů mělo být vyhověno stěžovatelovu návrhu na opakování celého přípravného řízení. Organizovaná skupina pachatelů je personálně provázaná se starostkou obce, která je pravděpodobnou příbuznou ředitele krajského ředitelství policie (mají shodné příjmení K.). Stěžovatelova trestní oznámení jsou účelově odkládána. Všechna uvedená pochybení završil samotný soud, který vyměřil pachateli trest v polovině návrhu státního zástupce a vydal nesmyslný výrok o náhradě škody. Takový postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 1376/18 a sp. zn. III. ÚS 3439/17). Podle stěžovatele je z popsaných pochybení zřejmé, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice znemožněny ve smyslu čl. 23 Listiny.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel splňuje požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, protože jako advokát nemusí být podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.), zastoupen advokátem. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti vázán jejím petitem. Tím se stěžovatel (kromě prohlášení o znemožněném fungování právního řádu v České republice) domáhá zrušení výše uvedeného trestního příkazu. Proto se Ústavní soud nemůže zabývat celou řadou uplatněných námitek, které se týkají dílčích pochybení policie nebo státního zastupitelství. Proti jejich činnosti (resp. nečinnosti) je nutné brojit ústavní stížností s odlišným petitem. Dále se tedy Ústavní soud zaměřil na námitky, které se týkaly napadeného trestního příkazu.

8. Proti výroku o vině vznesl stěžovatel námitku nesprávné právní kvalifikace, neboť podle jeho názoru měl být skutek posouzen jako pokus těžkého ublížení na zdraví. K tomu je třeba v první řadě uvést, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat aplikaci podústavního práva, do níž nepochybně otázka výběru "správné" skutkové podstaty spadá. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, zda jednání, které poškozuje nebo ohrožuje hodnoty chráněné Listinou a Úmluvou, státní orgány nebagatelizují nedostatečnou reakcí. Tak tomu však v daném případě není, neboť orgány moci výkonné i soudní označily dané jednání za trestný čin, který potrestaly a přiznaly stěžovateli náhradu škody v samotném trestním řízení. Skutečnost, že popis skutku nezohledňuje nenastalý následek na stěžovatelově zdraví, nepovažuje Ústavní soud za vadu, která by měla opravňovat zrušení trestního příkazu, a to již z toho důvodu, že soud je vázán skutkem vymezeným v obžalobě (resp. návrhu na potrestání) a v usnesení o zahájení trestního stíhání (viz předchozí odstavec).

9. Namítá-li stěžovatel nedostatečnost trestu, neuvádí k tomu žádnou podrobnější argumentaci. Ze samotného popisu skutku nevyplývá pak žádný důvod, pro který by měl být uložený trest považován za excesivně nedostatečný.

10. Obdobná situace platí rovněž u námitek týkajících se výroku o náhradě škody. Ten stěžovatel bez další argumentace nazývá "nesmyslným". Neuvádí však nic k tomu, jaké nároky uplatnil a z čeho dovozuje jejich důvodnost (podle § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí tyto skutečnosti Ústavnímu soudu sdělit navrhovatel). Zjištěnou škodu soud stěžovateli bezezbytku přiznal.

11. Ve zbytku představují obsah ústavní stížnosti obecné a mimo kontext dané věci uplatněné námitky o rozsahu práv poškozených na straně jedné a nepodložená tvrzení implikující konspirativní jednání pachatelů se špičkami středočeské policie na straně druhé. Žádné takové námitky nemohou být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti.

12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhu na přednostní projednání Ústavní soud rovněž nevyhověl. Stěžovatel jej opíral o dvě námitky. První bylo tvrzení, že bez vyhovění ústavní stížnosti je stěžovateli znemožněn přezkum činnosti policie, státního zastupitelství a soudů, což je tvrzení zjevně nepravdivé. Druhým argumentem bylo tvrzení o bezprostředním ohrožení života, zdraví a majetku stěžovatele. K tomu může Ústavní soud uvést pouze tolik, že mu ani ze zbytku ústavní stížnosti, ani z jeho vlastní úřední činnosti není zřejmé, jakou faktickou ochranu života, zdraví a majetku by mohl jeho kasační nález stěžovateli poskytnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2025

Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu