Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Chalupové, zastoupené JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti výrokům II. v části týkající se náhrady nákladů řízení mezi účastníky a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2024 č. j. 28 Co 327/2024-653 a výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. května 2024 č. j. 28 C 194/2017-553, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Marka Neťuky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva"), a porušují i čl. 89 odst. 2 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastník se u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhal po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím, které jí mělo vzniknout užíváním jeho nemovitosti. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka se v žalovaném období skutečně bezdůvodně obohacovala na úkor vedlejšího účastníka. Nechal proto vypracovat znalecký posudek ke zjištění obvyklého nájemného. Z něj vyplynulo, že obvyklé nájemné je nižší než částka, kterou požadoval vedlejší účastník. Vyhověl mu co do částky 64 600 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a rozhodl o nákladech státu (výroky IV. a V.). Uvedl, že rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Obvykle by právo na náhradu měla převážně úspěšná stěžovatelka. Výše plnění přitom záležela na znaleckém posudku, což by ve smyslu § 142 odst. 3 občanského soudního řádu mohlo vést k přiznání plné náhrady vedlejšímu účastníkovi. Ten však výši požadovaného obohacení opíral o tvrzení, že mu ušel užitek z dohodnutého nájmu, které ale neprokázal. Za spravedlivé proto považoval nepřiznat náhradu nákladů žádnému z účastníků.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") se ztotožnil jak s meritorním posouzením věci (přičemž změnil jen lhůtu k plnění, výrok I.), tak rozhodnutím o nákladech řízení účastníků a o nákladech státu (výrok II.), a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Podle stěžovatelky soudy postupovaly při určení nákladů řízení nesprávně. Stěžovatelka jako převážně úspěšná (ze 75 %) měla mít právo na náhradu nákladů v rozsahu 50 %. Výše plnění přitom nezáležela na znaleckém posudku. Soudy pouze konstatovaly, že bude spravedlivé, pokud žádnému z účastníků nebude přiznána náhrada nákladů řízení. Pro takovou úvahu nebyly splněny podmínky. Stěžovatelce před obvodním soudem nebyl dán procesní prostor pro námitky týkající se náhrady nákladů řízení. Z odůvodnění navíc není zřejmé, jaké konkrétní okolnosti soudy při svých úvahách zohlednily. Městský soud sice uvedl, že již po prvním vrácení věci obvodnímu soudu bylo zřejmé, že neobstojí argumentace vedlejšího účastníka o příslibu nájemného, a přesto tuto okolnost do svého žalobního požadavku nepromítl. Toto účelové jednání vedlejšího účastníka mělo být dalším důvodem k přiznání poměrné části náhrady nákladů řízení stěžovatelce. Stěžovatelka je vzhledem ke svým osobním poměrům v obtížné majetkové situaci. Vedlejší účastník jako její synovec ji přesto vystavuje různým soudním řízením založeným na vymyšlených nárocích. I tyto okolnosti ospravedlňují přiznání nákladů. Stěžovatelce navíc svědčilo legitimní očekávání na přiznání nákladů řízení.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.

6. V právě posuzované věci stěžovatelka napadá výhradně výroky, jimiž obecné soudy rozhodly o nákladech řízení. Ústavní soud se přitom k této problematice v ustálené judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu. I přes možný dopad do majetkové sféry stěžovatele, zpravidla taková rozhodnutí sama o sobě nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody [viz např. nálezy ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20 (N 174/108 SbNU 120), bod 20, nebo ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18 (N 155/96 SbNU 31), bod 15]. Ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34, Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Tento požadavek zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.

7. Stěžovatelka má za to, že vzhledem k jejímu převážnému úspěchu ve věci jí náleží poměrná náhrada nákladů podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy zohlednily, že vedlejší účastník výši požadovaného plnění zakládal na ušlém užitku, jehož existenci však v řízení neprokázal. Přiznané plnění se tak odvíjelo (výhradně) od znaleckého posudku. Vzhledem k tomu soudy neshledaly za vhodný postup podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu a vycházely z § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Za spravedlivé za těchto okolností považovaly nepřiznat náhradu nákladů žádnému z účastníků, i přes převážný úspěch stěžovatelky.

8. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pro rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla platí zásada úspěchu ve věci (§ 142 občanského soudního řádu) doplněná zásadou zavinění. Poměřovat úspěch a neúspěch ve věci však nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen "mechanickým" posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci [srov. např. nálezy ze dne 11. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 1629/24, bod 15, nebo ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04 (N 8/36 SbNU 75)]. Soudy zároveň disponují zmírňovacím oprávněním ve smyslu § 150 občanského soudního řádu, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Rozhodnou-li se jej použít, musí své úvahy řádně a přesvědčivě odůvodnit, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. usnesení ze dne 2. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 2306/20, bod 20, nebo nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)].

9. Ústavní soud nehodnotil, zda by z hlediska podústavního práva a jeho výkladu bylo vhodnější zohlednit okolnosti, na kterých obecné soudy své rozhodnutí postavily, v rámci poměřování úspěchu ve věci, nebo v intencích § 150 občanského soudního řádu jako důvody zvláštního zřetele hodné. Na možnosti použití § 150 občanského soudního řádu přitom nic nezmění ani námitka stěžovatelky, že jí nebyl dán procesní prostor k vyjádření se k zohledněním jednotlivých důvodů. K nepřiznání nákladů žádnému z účastníků přistoupil již obvodní soud, a to na základě skutečností vyplývajících z dosavadního řízení. Nezohlednil tedy žádné skutečnosti, které by byly pro účastníky řízení nové či objektivně překvapivé (srov. usnesení ze dne 9. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 848/25, bod 10). Nadto se nákladovými výroky včetně jejich odůvodnění zabýval i městský soud. Stěžovatelka tak měla prostor na argumentaci obecných soudů reagovat přinejmenším v odvolání. Ústavní soud přitom již v minulosti v obdobných případech neshledal důvod pro svůj kasační zásah (srov. např. usnesení ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 431/24, bod 14). Zároveň platí, že pouhá skutečnost, že soud neodkázal na § 150 občanského soudního řádu, zásah do zaručených práv stěžovatelky nepředstavuje (usnesení ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3029/23, bod 10). Z hlediska ústavnosti je v právě posuzované věci podstatné, že obecné soudy rozhodly na základě právních předpisů v rámci své pravomoci, z jejich rozhodnutí je zřejmé, jaké okolnosti jakým způsobem zohlednily a stěžovatelka měla možnost se k jednotlivým důvodům jejich rozhodnutí vyjádřit. Na tom nic nemění ani její námitky týkající se dalších okolností, které podle ní měly soudy do svých úvah promítnout.

10. Stěžovatelce nebylo zasaženo ani do jejího legitimního očekávání v rozporu s čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Legitimní očekávání je nejen podle judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (N 35/32 SbNU 331), nebo ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 185/04 (N 94/34 SbNU 19)], ale i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 1. 2000 Beyeler proti Itálii, č. 33202/96), integrální součástí ochrany majetkových práv (srov. nález ze dne 23. 8. 2023 sp. zn. II. ÚS 2323/22, bod 23). "Majetek" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě může představovat buď "existující majetek", anebo majetkové hodnoty včetně pohledávek, u nichž může stěžovatel tvrdit, že má alespoň "legitimní očekávání", že dojde k jejich realizaci. Podle Evropského soudu pro lidská práva legitimní očekávání mohou založit i pravomocná rozhodnutí, proti kterým je stále ještě možné podat mimořádný opravný prostředek, který ale nemá odkladný účinek (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 12. 1999 Antonakopoulos a další proti Řecku, č. 37098/97; § 31, nebo ze dne 20. 3. 2000 Georgiadis proti Řecku, č. 41209/98, § 32). Stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení napadenými rozhodnutími přiznáno vůbec nebylo, a to ani nepravomocně. Nedosáhlo tak dostatečné intenzity, aby legitimní očekávání založilo.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu