Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Jana Ševčíka a Richarda Schulze, zastoupených JUDr. Janem Součkem, advokátem, se sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2025, č. j. 33 Cdo 1982/2024-754, výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2023, č. j. 25 Co 203/2023-725, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Pavla Strniště, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatelé uzavřeli s vedlejším účastníkem smlouvu o dílo. Vedlejší účastník se v ní zavázal zhotovit tesařské a pokrývačské práce na domě stěžovatelů. Zpočátku nedocházelo při provádění díla k žádným konfliktům. Později však stěžovatelé začali být s prováděnými pracemi nespokojeni a pracovníky vedlejšího účastníka ze stavby vykázali. Vedlejší účastník ani jeho pracovníci poté na stavbě již nepracovali. Stěžovatelé následně zaslali vedlejšímu účastníkovi odstoupení od smlouvy o dílo a domáhali se vypořádání vzájemných nároků.

2. Stěžovatelé podali proti vedlejšímu účastníkovi žalobu na zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím, které obecné soudy nevyhověly. Okresní soud jejich žalobu zamítl (I. výrok) a krajský soud toto rozhodnutí potvrdil (II. výrok). Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání jako nepřípustné (I. výrok) a žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok).

II. Argumentace stěžovatelů

3. Stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jejich práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2) a Ústavou (čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90).

4. Okresní soud nevyhověl žalobě o 250 000 Kč s příslušenstvím z opačného důvodu než v předchozím rozhodnutí vydaném před 8 lety. Tehdy ji zamítl kvůli nedostatečnému vytýkání vad (rozsudek č. j. 21 C 379/2010-162), nyní ji zamítl proto, že podle něj stěžovatelé uplatňovali vady nadměrně a bezdůvodně (rozsudek č. j. 21 C 379/2010-694). Odůvodnění odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem není přesvědčivé. Dovolání bylo přiděleno jinému senátu Nejvyššího soudu (senát 33 Cdo), než který se případem zabýval v předchozí fázi řízení (senát 32 Cdo).

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či postup soudu není zatížen vadou, která je natolik závažná, že porušila ústavně zaručené právo či svobodu stěžovatelů [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na námitky stěžovatelů a dospěl k závěru, že jejich ústavně zaručená práva či svobody porušena nebyla.

7. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé zkreslují důvody, kvůli nimž okresní soud zamítl jejich žalobu na zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím. Okresní soud nezamítl jejich žalobu proto, že by nedostatečně vytýkali vady díla, ani proto, že by je uplatňovali nadměrně a bezdůvodně. Žádné takové závěry okresní soud ve svých rozhodnutích nevyslovil. Svá rozhodnutí založil na jiných skutečnostech, které popsal zejména na stranách 5 až 7 dřívějšího rozhodnutí okresního soudu a v bodě 31 pozdějšího rozhodnutí okresního soudu.

8. Ústavní soud připouští, že okresní soud zamítl žalobu stěžovatelů pozdějším a dřívějším rozhodnutím z odlišných důvodů. Zatímco v dřívějším rozhodnutí uvedl, že stěžovatelé od smlouvy o dílo řádně neodstoupili, v pozdějším rozhodnutí konstatoval, že k odstoupení došlo (viz odkazy uvedené v předchozím bodě). Tato změna však má své opodstatnění. Nejvyšší soud totiž dřívější rozhodnutí okresního a krajského soudu zrušil - a to právě proto, že označil závěr o nesplnění předpokladů pro odstoupení od smlouvy za neúplný. Okresní a krajský soud podle něj posoudily otázku odstoupení podle obchodního zákoníku a nezvážily použití úpravy v občanském zákoníku (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2132/2016).

9. V souladu s tímto závazným právním názorem proto okresní soud své pochybení napravil, což se přirozeně odrazilo i v odůvodnění jeho rozhodnutí. Nové právní zhodnocení Nejvyšší soud posoudil v rámci uplatněných námitek jako správné a nosné důvody těchto rozhodnutí relevantně nezpochybňují ani sami stěžovatelé. Ústavní soud tedy shrnuje, že okresní soud odůvodnil svá rozhodnutí jinak, než jak tvrdí stěžovatelé, a že odlišnost odůvodnění obou rozhodnutí má své opodstatnění.

10. Stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud odmítl v dovolání uvedené rozsudky sp. zn. 30 Cdo 1641/2006, 33 Cdo 1685/2015 a 25 Cdo 1849/2001 použít s nesprávnou argumentací, podle které se tato rozhodnutí týkají specifických případů. Nejvyšší soud je však neoznačil za nepřiléhavé proto, že by se týkaly specifických případů. Jejich nepřiléhavost či nepoužitelnost odůvodnil zcela konkrétními a relevantními důvody - konkrétně tím, že se týkají odlišné právní problematiky (sp. zn. 30 Cdo 1641/2006), že skrze ně stěžovatelé vznáší hypotetické otázky (sp. zn. 33 Cdo 1685/2015) a že z nich dovozují závěry, které neobsahují (sp. zn. 25 Cdo 1849/2001).

11. Stěžovatelé žádný z těchto závěrů nijak nezpochybňují.
12. Ústavní soud potvrzuje, že o dovolání stěžovatelů z roku 2024 rozhodoval jiný senát Nejvyššího soudu, než který rozhodoval o jejich dovolání z roku 2016 (srov. usnesení č. j. 33 Cdo 1982/2024-754 a rozsudek č. j. 32 Cdo 2132/2016-218).

13. Tato skutečnost však má svůj důvod. Soudní oddělení "32 Cdo" bylo dne 1. 6. 2021 zrušeno (viz strana 64 rozvrhu práce Nejvyššího soudu ve znění od 1. 6. 2021), proto nemohlo rozhodovat o dovolání podaném v roce 2024.

IV. Závěr

14. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatelů. Ústavní soud proto jejich ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu