Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Antla, právně zastoupeného JUDr. Marcelem Jurčagou, advokátem, sídlem Purkyňova 143/18, Vyškov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. února 2025 č. j. 26 Co 599/2024-80 a usnesení Exekutorského úřadu Brno-město, soudního exekutora Mgr. Martina Kuběny, ze dne 13. srpna 2024 č. j. 227 EX 3144/24-45, za účasti Krajského soudu v Brně a Exekutorského úřadu Brno-město, soudního exekutora Mgr. Martina Kuběny, sídlem Cejl 40/107, Brno, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti EOS KSI Česká republika, s. r. o., sídlem Novodvorská 994/138, Praha 4 - Braník, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a rovnosti účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že soudní exekutor pověřený provedením exekuce napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele (v exekučním řízení povinného) o ustanovení zástupce podle § 30 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Soudní exekutor dospěl k závěru, že majetkové poměry stěžovatele neodůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků, a to ani v případě, že bude kalkulováno s dalšími měsíčními výdaji, které povinný neuvedl v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Pokud se týká podmínky, podle které musí být ustanovení zástupce nezbytně třeba k ochraně zájmů účastníka, k jejímu naplnění dochází zejména u skutkově a právně složitých případů, kde účastník není schopen své zájmy hájit sám. Podle názoru exekutora se však stěžovatel v exekuční problematice dostatečně orientuje sám a smysl exekučního řízení chápe a rozumí mu, o čemž svědčí jeho dosavadní podání směřované soudnímu exekutorovi. Jelikož podmínky pro ustanovení zástupce podle § 30 odst. 1 o. s. ř. nebyly splněny, exekutor návrh stěžovatele zamítl.

3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesení soudního exekutora potvrdil. Majetkové poměry stěžovatele podle jeho závěru neodůvodňují osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel i jeho manželka pobírají starobní důchod, přičemž jim po uhrazení výdajů zbývá přes 16 000 Kč měsíčně. Tato částka postačuje na hrazení případných právních služeb. Stěžovatel je schopen hájit své zájmy sám, v exekučním řízení se orientuje, rozumí jeho smyslu, a to i přes skutečnost, že některá podání formuloval s pomocí rodinného příslušníka. Nezbytnost právního zástupce nebyla prokázána, o čemž má svědčit také to, že stěžovatel podal své odvolání srozumitelně a věcně správně, což svědčí o jeho schopnosti hájit své zájmy.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jak soudní exekutor, tak soud dospěli ke shodným závěrům, že stěžovateli a jeho manželce zbývá měsíčně po uhrazení všech výdajů disponibilní částka přesahující 16 000 Kč. Z prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech předložených stěžovatelem je však patrné, že v tomto nejsou zahrnuty minimálně výdaje na stravu a na hygienické potřeby, což samo o sobě musí vést k výrazně odlišnému závěru o tom, jaká disponibilní částka měsíčně stěžovateli a jeho manželce zbývá. Zcela nepřesvědčivě byla ze strany účastníků vyhodnocena i otázka toho, zdali je k ochraně zájmů stěžovatele nezbytně třeba ustanovit na jeho žádost zástupce. Stěžovatel argumentuje tím, že se v právní problematice neorientuje dostatečně, jeho podání jsou nesystematická, používá nesprávnou terminologii, a rodinný příslušník, který mu pomohl s odvoláním, není zárukou budoucí pomoci. Soud měl vyzvat stěžovatele k doplnění údajů o nákladech, protože tyto informace byly klíčové pro posouzení osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel usiluje o revizi částky vymáhané exekucí, která je podle něj uměle "nafouknutá". Nároky exekutora by měly být důkladně posouzeny.

II.
Procesní předpoklady řízení

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Takové vady však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Podle Ústavního soudu napadená rozhodnutí nezasáhla do základních práv stěžovatele způsobem je porušujícím a není důvod k jejich zrušení. Podle § 30 odst. 1 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138 o. s. ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že aby mohl být účastníku ustanoven zástupce, musí dojít ke splnění tří podmínek - žádost účastníka, předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a dále ustanovení tohoto zástupce musí být nezbytně třeba k ochraně zájmů účastníka.

9. Otázka osvobození od soudních poplatků zpravidla nedosahuje ústavněprávní dimenze, ledaže by rozhodování orgánů veřejné moci neslo znaky svévole, případně by vznikl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Majetkové poměry stěžovatele, jak byly doloženy ve spisu (zejména jak plynou ze stěžovatelem podaného prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech) a oběma účastníky vyhodnoceny, svědčí o tom, že stěžovateli s manželkou po uhrazení pravidelných měsíčních nákladů stále zbývá minimálně částka přesahující 16 000 Kč. Dospěl-li krajský soud k závěru, že uvedená částka nezakládá nárok na osvobození od soudních poplatků, resp. na ustanovení právního zástupce, Ústavní soud ho zjevně vadným (extrémním ve výše uvedeném smyslu) neshledal.

10. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na další životní náklady, Ústavní soud připomíná, že stěžovatel v odvolání proti napadenému usnesení soudního exekutora pouze obecně uvedl, že jednotlivé položky v tomto prohlášení nevystihují životní náklady jeho a manželky. Za této situace (tj. kdy žádné další náklady stěžovatel nespecifikoval) nelze krajskému soudu vytknout, jestliže vycházel z výše uvedené částky 16 000 Kč. A jestliže v této souvislosti stěžovatel navíc avizoval, že si žádnou evidenci nákladů nevede, neměl krajský soud ani důvod ho vyzývat k doložení či vysvětlení dalších údajů. Za relevantní nelze považovat ani obdobnou námitku týkající se vlastnického práva stěžovatele a jeho manželky k nemovitým věcem, neboť je evidentní, že na existenci tohoto majetku není napadené rozhodnutí krajského soudu vůbec postaveno.

11. Nadto se oba účastníci zabývali otázkou, zda je stěžovatel schopen efektivně hájit své zájmy v řízení a svůj kladný závěr řádně zdůvodnili, a to poukazem na obsah jím vypracovaných podání (ze kterých má plynout, že chápe smysl exekučního řízení a umí argumentovat), a řádně se vypořádali i s námitkou, že se mu v tomto ohledu dostalo pomoci od rodinného příslušníka. Vzhledem k tomu, že jejich úvahy nejsou ani z věcného hlediska zcela "nepřiměřenými", nemůže Ústavní soud tvrzené neústavnosti napadených rozhodnutí v této části (obsahující další, samostatný rozhodovací důvod) přisvědčit.

12. Ústavní soud dodává, že samotná skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením krajského soudu ani soudního exekutora neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [např. usnesení ze dne 27. 10. 1994 sp. zn. III. ÚS 44/94 (U 18/2 SbNU 241)]. Pouhý nesouhlas s posouzením věci tak nezakládá jakoukoli ústavněprávní relevanci, přičemž je nutné opětovně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Právě tento opětovný přezkum stěžovatel nyní požaduje po Ústavním soudu.

13. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu