Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Lubomíra Melence, zastoupeného Mgr. Janem Tetivou, advokátem, sídlem Hellichova 458/1, Praha 1 - Malá Strana, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. ledna 2025 č. j. 5 As 75/2024-24, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. února 2024 č. j. 57 A 80/2023-37 a usnesení Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 25. ledna 2022 č. j. PK-DSH/32/23, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni a Krajského úřadu Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, jako účastníků řízení, a Magistrátu města Plzně, sídlem náměstí Republiky 1/1, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na spravedlivý proces a rovnost účastníků v řízení.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník vedl se stěžovatelem řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu (zjednodušeně řečeno) za zakázané parkování na chodníku vozidlem, jehož provozovatelem je stěžovatel. Věc byla odložena, protože stěžovatel nesdělil údaje o totožnosti řidiče a vedlejšímu účastníkovi se ji nepodařilo jinak zjistit. Vedlejší účastník poté vydal příkaz ze dne 6. 10. 2022 č. j. MMP/338238/22, který byl stěžovateli doručen celkem na tři adresy a stěžovatel si jej ani na jedné adrese nevyzvedl. Vedlejší účastník považoval příkaz za doručený dnem 17. 10. 2022, a to na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Stěžovatel podal proti příkazu odpor dne 26. 10. 2022, avšak vedlejší účastník jej považoval za opožděný. Stejně rozhodl také Krajský úřad Plzeňského kraje napadeným usnesením, kterým zamítl žádost stěžovatele o ochranu proti nečinnosti.

3. Krajský soud v Plzni poté napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti nečinnosti a Nejvyšší správní soud svým napadeným rozsudkem zamítl také kasační stížnost stěžovatele. Podle správních soudů stěžovatel neučinil žádnou volbu adresy doručování (§ 19 odst. 4 správního řádu); adresu X uvedl pouze jednou v e-mailu bez zaručeného elektronického podpisu, což nepředstavuje kvalifikované podání. Bylo proto správné doručovat na (jinou) adresu uvedenou v informačním systému (§ 20 odst. 1 téhož zákona). Vedlejší účastník sice nepostupoval "zcela v souladu se zákonem", zasílal-li příkaz na všechny tři adresy stěžovatele naráz, avšak nejde o nezákonnost. Snahou bylo zjevně doručit stěžovateli kdekoli.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí, že mu byl příkaz nesprávně doručován a jeho odpor byl včasný. Svou adresu X považoval oprávněně za doručovací, protože na tuto adresu byly všechny písemnosti ve správním řízení také doručovány, včetně originálu příkazu s poučením. Nelze-li podle správních soudů považovat jeho e-mailové podání za řádnou žádost podle § 19 odst. 4 správního řádu, nelze to klást k tíži stěžovatele, protože správní orgány neměly po celou dobu řízení pochyb o jeho totožnosti. Sám vedlejší účastník v odůvodnění příkazu označil doručovací adresu stěžovatele jako tu X. Správní orgány odmítají respektovat vlastní poučení v písemném vyhotovení rozhodnutí doručeném na tuto adresu. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že parkoval na místě, kde se běžně parkuje a dosud to nebyl problém. Je přesvědčen, že se přestupku nedopustil.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.

IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto v zásadě věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad.

7. Ve své dosavadní praxi dal Ústavní soud zřetelně najevo, že v souladu se smyslem ochrany základních práv bagatelní výše předmětu řízení zakládá zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti, neprovázejí-li danou věc mimořádné okolnosti, které ji co do ústavní roviny činí významnou [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) či bod 34 stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.)]. V nynější věci jde zjevně o pokutu za dopravní přestupek v bagatelní výši. Je sice pravdou, že z napadených rozhodnutí, ani jiných doručených písemností neplyne konkrétní výše pokuty uložené stěžovateli příkazem, který nyní zpochybňuje, avšak je evidentní, že jde o dopravní přestupek se sazbou pokuty do 5 000 Kč [§ 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu]. Stejná sazba přitom hrozí také za přestupek provozovatele vozidla podle § 125f téhož zákona (viz odst. 4 téhož ustanovení). Ústavní soud tedy nynější věc hodnotí jako bagatelní.

8. Výjimečné okolnosti vedoucí k prolomení tzv. hranice bagatelnosti zde Ústavní soud neshledal. Napadená rozhodnutí vychází ze zásady odpovědnosti za adresu vedenou v informačním systému vyplývající ze zákona. Mají určitý racionální základ, založený na výkladu relevantních zákonných ustanovení. Nemusí jít skutečně o rozhodnutí nejmoudřejší či nejlepší, avšak nejsou neústavní. Ústavní soud zde rovněž přihlíží k celému kontextu věci, která se mohla vyřešit již ve správním řízení. Stěžovatel nyní tvrdí, že nemohlo jít o přestupek, protože parkoval na místě, na kterém parkování nebylo zakázáno. To mohl tvrdit již dříve a učinit tato tvrzení předmětem správního řízení, avšak odepřel výpověď. To je sice jeho právo, ale nyní je jeho obrana nevěrohodná. Tím spíše Ústavní soud nemá důvod považovat nynější věc za jakkoli mimořádnou. Ústavní soud si je rovněž vědom toho, že podstatou nynější věci je doručování, avšak jeho role skutečně nespočívá v řešení běžných případů dopravních přestupků a souvisejícího doručování. Ústavní soud proto pro zanedbatelný význam ve sféře ústavních práv stěžovatele neshledal žádný ústavněprávní důvod se věcí více, resp. blíže zabývat.

9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu