Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Holce, zastoupeného JUDr. Lukášem Haasem, advokátem, sídlem Nerudova 866/27, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2134/2024-87 z 24. 9. 2024, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 371/2023-59 z 30. 1. 2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 77 C 22/2023-43 z 6. 9. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal náhrady nemajetkové újmy od vedlejší účastnice v celkové výši 1 200 000 Kč, úroku z prodlení a poskytnutí a zveřejnění písemné omluvy. Újma mu měla být způsobena několikerými pochybeními Krajského úřadu pro Královehradecký kraj. Jelikož obvodní soud shledal žalobu vadnou, vyzval jej podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu k odstranění těchto vad, tedy částečně specifikoval své nároky a částku rozdělil a přiřadil dvěma odpovědnostním titulům.

2. Nově tak stěžovatel žalobou požadoval 440 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí, 760 000 Kč z titulu nesprávného úředního postupu a písemnou omluvu. Obvodní soud měl i přesto žalobu za neurčitou. Za dané situace proto stěžovatelovu žalobu napadeným usnesením kvůli vadám, pro které nelze v řízení pokračovat, postupem podle § 43 odst. 2 věty první občanského soudního řádu, odmítl.

3. Stěžovatel s rozhodnutím obvodního soudu nesouhlasil, a proto se odvolal. Městský soud napadené rozhodnutí obvodního soudu částečně změnil a částečně jej potvrdil. Ve shodě s obvodním soudem shledal, že žaloba je neurčitá v části, která se týkala částky 760 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem a písemné omluvy. Naopak, co do částky 440 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným rozhodnutím vyhověl argumentaci stěžovatele a rozhodl, že stěžovatelova žaloba se v této části neodmítá.

4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu napadeným usnesením zčásti jako nepřípustné, zčásti jako vadné.

5. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Tvrdil zejména to, že soudy nesprávně posoudily právní otázku odpovědnosti za nesprávný úřední postup. Má za to, že hodnocení jednotlivých pochybení je u nemajetkové újmy nevhodné, protože opomíjí její komplexní charakter. Újmu u jednotlivých pochybení určit a ocenit podle stěžovatele ani není možné, protože ke vzniku újmy vede jejich kumulativní účinek. Soudy použitá judikatura se týká majetkové újmy a ta je podle stěžovatele nepřiléhavá.

6. Dále stěžovatel konkretizuje, čím ještě podle něj bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Doplňuje, že soudy odmítnutím jeho nároku neumožnily meritorní projednání věci a odňaly stěžovateli možnost obhájit své stanovisko. Neposkytly tak stěžovateli reálnou možnost domoci se spravedlnosti a omezily jeho procesní práva tím, že nebyl vyslechnut a že byla žaloba odmítnuta na základě formálních nedostatků, které mu nebylo umožněno odstranit během řízení. Připomíná, že právo na spravedlivý proces zahrnuje i možnost účastnit se řízení a předkládat argumenty a důkazy. Odmítnutí žaloby stěžovatel považuje za odepření přístupu k soudní ochraně a v souvislosti s tím kritizuje odkaz obecných soudů na usnesení sp. zn. I. ÚS 1569/18 z 20. 4. 2020. V něm Ústavní soud podle stěžovatele určil, že odmítnutí žaloby není porušením práva na přístup k soudu, pokud žalobce nevyhoví výzvě soudu. Stěžovatel poukazuje na to, že v případě tohoto rozhodnutí žalobce na výzvu nereagoval, kdežto on žalobu podrobně k výzvě doplnil.

7. Dříve než se Ústavní soud zabýval stěžovatelovou ústavní stížností, posoudil splnění procesních předpokladů řízení před zdejším soudem. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem (s výjimkou uvedenou níže v bodu 8). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (s výjimkou uvedenou níže v bodu 9). Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona, neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (s výjimkou uvedenou v bodu 11).

8. Stěžovatel ústavní stížností napadá i část výroku městského soudu, kterým tento soud stěžovatelově odvolání vyhověl (změna usnesení obvodního soudu tak, že v části týkající se částky 440 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí se žaloba neodmítá). V této části tak městský soud rozhodl v jeho prospěch. V rozsahu, ve kterém mu bylo vyhověno a rozhodnuto tak, že se žaloba neodmítá, je stěžovatel osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti.

9. V rozsahu, ve kterém bylo usnesení obvodního soudu změněno odvolacím soudem (tedy v části týkající se částky 440 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí) není Ústavní soud taktéž k projednání ústavní stížnosti příslušný. Není totiž povolán rušit, co již bylo změněno, potažmo odklizeno rozhodnutím odvolacího soudu (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2217/23 z 17. 10. 2023).

10. Ústavní soud se následně zabýval tím, zda bylo dovolání stěžovatele řádně částečně odmítnuto pro vady. Ve své četné judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud nemůže k posuzování naplnění náležitostí dovolání (a tedy i vymezení přípustnosti dovolání), přistupovat formalisticky. Při posuzování splnění náležitostí dovolání musí Nejvyšší soud vycházet z obsahu celého dovolání (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2904/20 z 31. 8. 2021 či sp. zn. I. ÚS 708/17 z 27. 3. 2018). V opačném případě by postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení základního práva dovolatele na přístup k soudu. Ústavní soud nicméně v tomto směru poukazuje, že žádné nedostatky v této části napadeného usnesení Nejvyššího soudu neshledal. Odmítnutí nebylo formalistické, neboť stěžovatelovo dovolání namítané vady skutečně obsahuje. Ostatně stěžovatel ani k tomuto žádnou argumentaci nepředkládá.

11. Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, bod 61). V té části, ve které Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání pro vady, proto stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V nyní řešené věci ani nejde o výjimku podle § 75 odst. 2 téhož zákona. Ústavní soud se proto námitkami stěžovatele vůči rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu v rozsahu, ve kterém bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, nemohl zabývat. Částečně je proto ústavní stížnost proti rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu nepřípustná.

12. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

13. To, jak se konkrétně bude posuzovat nemajetková újma, je otázkou pro obecné soudy. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší výklad podústavního práva ani jeho aplikace při řešení konkrétních případů. Muselo by dojít k tomu, že by výklad nepřípustně zasahoval do ústavně garantovaných práv nebo by představoval vybočení z ustáleného výkladu (nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 z 25. 9. 2007 či obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 91/25 z 2. 4. 2025). Porušení základních práv zde Ústavní soud ovšem neshledal. Co se týče výkladu, obecné soudy se v napadených rozhodnutích držely požadavků stanovených judikaturou Nejvyššího soudu, která se týká i nemajetkové újmy.

14. V judikatuře Ústavního soudu je opakovaně konstatováno, že právo na spravedlivý proces není právem na rozhodnutí ve prospěch žalobce, nesouhlas se závěry soudů proto není sám o sobě dostatečný pro důvodnost ústavní stížnosti (usnesení sp. zn. I. ÚS 874/25 z 11. 4. 2025, usnesení sp. zn. I. ÚS 3608/18 z 29. 1. 2019). Odmítnutí žaloby v souladu s procesními pravidly také nemůže být bez dalšího zásahem do práva na spravedlivý proces. Prostor obhájit své stanovisko, kterého se stěžovateli podle jeho názoru nedostalo, dává už žaloba a výzva k její opravě, která mu také dala prostor odstranit nedostatky žaloby. Skutečnost, že stěžovatel měl reálnou možnost domoci se spravedlnosti, ukazuje i fakt, že u odvolacího soudu byl částečně úspěšný. Nelze ani tvrdit, že by byl odmítán bez odůvodnění, soudy vždy vysvětlily, proč tak činí (odvolací soud bodech 9 až 11 napadeného usnesení, obvodní soud v bodech 6 až 7 napadeného usnesení) a jejich závěry byly v obou případech formulovány zcela jasně a srozumitelně. Soudy při odmítnutí postupovaly v souladu se zákonem a nejde o porušení práva na spravedlivý proces či přístup k soudu.

15. Ústavní soud na základě výše zmíněného ústavní stížnost odmítl, a to částečně jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], částečně pro nepříslušnost [§ 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona] a částečně jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona]. Ve zbývající části pak ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) taktéž].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu