Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Šárky Herelové, právně zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2216/2024-105 z 24. 9. 2024, výroku I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 12/2023-87 z 6. 3. 2024 v části věty znějící "jinak se v tomto výroku potvrzuje" a výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 28 C 15/2022-27 z 5. 10. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 125 000 Kč s příslušenstvím. Jednalo se o částku, která představovala přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, notářský řád (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), vzniklé v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2112 C 22/2017 (kompenzačního řízení, ve kterém byla taktéž řešena nepřiměřená délka řízení). V mimosoudním řízení vedlejší účastnice žádosti stěžovatelky na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nevyhověla. Stěžovatelka se proto obrátila na obecné soudy.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem z 5. 10. 2022 rozhodl, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovatelce 20 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně od 22. 7. 2022 do zaplacení (výrok I). Naopak co do částky 104 500 Kč s příslušenstvím rozhodl, že stěžovatelčin návrh se zamítá (výrok II). Současně obvodní soud rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 8 800 Kč (výrok III).

3. Stěžovatelka podala proti výrokům II a III rozsudku obvodního soudu odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 69 Co 12/2023-49 z 23. 2. 2023 rozhodl tak, že výrok II rozhodnutí obvodního soudu (tedy žalobu stěžovatelky co do částky 104 500 Kč zamítl) potvrdil (výrok I), a ve výroku III o náhradě nákladů řízení jej změnil jen tak, že výše této náhrady činí 12 200 Kč, jinak jej v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok II). Současně určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).

4. Na podkladě dovolání stěžovatelky co do částky 99 999 Kč s příslušenstvím se věcí zabýval Nejvyšší soud, který rozhodnutí městského soudu v potvrzujícím výroku I (kterým došlo k potvrzení zamítnutí žaloby co do částky 104 500 Kč) v rozsahu této částky zrušil. Současně dovolací soud zrušil i nákladové výroky II a III.

5. Městský soud proto rozhodoval znovu. Napadeným rozsudkem z 6. 3. 2024 městský soud změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce 20 500 Kč s 11,75% úrokem z prodlení od 22. 7. 2022 do zaplacení; jinak tento výrok II (ve zbývající částce 79 499 Kč) potvrdil (výrok I). Vedlejší účastnici uložil povinnost stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 26 000 Kč (výrok II).

6. Posledně uvedený výrok I napadla stěžovatelka opět dovoláním. Nejvyšší soud toto dovolání napadeným usnesením z 24. 9. 2024 odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Dovolání Nejvyšší soud rozlišil na dvě části. V první části se dovolání zabývá tím, zda je při posuzování nepřiměřenosti délky kompenzačního řízení namístě vyjít z odlišného (přísnějšího) hodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., než jak je tomu i u jiných posuzovaných řízení. V této části Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal důvody, proč by se měl od své ustálené judikatury odchýlit. Ve druhé části stěžovatelka namítala, že se městský soud odchýlil od (blíže nespecifikované) judikatury dovolacího soudu při posuzování kritéria složitosti řízení a postupu orgánů veřejné moci. Současně nesouhlasila ani s tím, že odvolací soud zohlednil její "spoluvinu" a rozporoval i výši přiznaného odškodnění ve smyslu (opět nespecifikované) judikatury Evropského soudu pro lidská práva. V této části Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl pro vady.

7. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů byla porušena její základní práva zaručena čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i porušení čl. 90 Ústavy. Stěžovatelka namítá, že závěry Nejvyššího soudu jsou v rozporu s judikaturou ESLP, jakož i Ústavního soudu. Tvrdí, že význam předmětu řízení, ve kterém se řeší průtahy v kompenzačních řízeních, by měl být vždy obzvláště zvýšený a i přiznané odškodné by proto mělo být obzvláště vysoké.

8. Stěžovatelka současně rozporuje, že její dovolání bylo částečně odmítnuté pro vady. V tomto postupu Nejvyššího soudu shledává svévoli a přepjatý formalismus. Podle jejího tvrzení vše nezbytné ve smyslu občanského soudního řádu dovolání v této části její argumentace (viz výše bod 6) obsahuje. Konečně shrnuje, že jako nepřezkoumatelná shledává i rozhodnutí obvodního a městského soudu.

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve smyslu zákona o Ústavním soudu. Brojí-li stěžovatelka proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a proti výroku I městského soudu v části věty znějící "jinak se v tomto výroku potvrzuje", Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána tato soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání v tomto rozsahu příslušný a ústavní stížnost je (až na výjimku uvedenou v bodě 21 níže) přípustná.

10. Navrhuje-li stěžovatelka zrušení výroku II rozsudku obvodního soudu, kterou došlo k zamítnutí jejího návrhu na zaplacení částky 104 500 Kč, je nutno se splněním procesních předpokladů blíže zabývat.

11. Ústavní soud konstatuje, že co do částky 4 501 Kč je stěžovatelčina ústavní stížnost nepřípustná. Stěžovatelka napadla první rozsudek městského soudu z 23. 2. 2023 dovoláním toliko co do částky 99 999 Kč a pouze co do této částky došlo ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu. Naopak, v částce 4 501 Kč nabyl výrok I obvodního soudu právní moci. Stěžovatelka v této části nevyužila všechny dostupné právní prostředky, které ji zákon přiznává.

12. Dále Ústavní soud uvádí, že není příslušný k projednání ústavní stížnosti směřující proti výroku II rozsudku obvodního soudu co do částky 20 500 Kč, ve které byl tento výrok změněn městský soudem (výrokem I). Ústavní soud nicméně připomíná, že nelze rušit to, co již bylo změněno. Současně uvádí, že stěžovatelce bylo v této části vyhověno, a proto je v této části její ústavní stížnost i návrhem podaný někým zjevně neoprávněným.

13. Ve zbylé části výroku II rozsudku obvodního soudu - co do částky 79 499 Kč - jsou procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem (až na výjimku uvedenou v bodě 21 níže) splněny.

14. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že ústavní stížnost je - v té části, kde jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem - zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.

15. Úvodem Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody
stěžovatele (čl. 83 Ústavy).

16. Ústavní soud dále konstatuje, že napadená rozhodnutí obstojí pohledem povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 z 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Městský soud jasně a srozumitelně odůvodnil své závěry, že v nyní řešené věci není přítomný zvýšený význam předmětu řízení pro stěžovatelku, resp. že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně této skutečnosti. Vysvětlil, že nejsou dány konkrétní výjimky, při kterých je relevantní domněnka vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (viz body 15 až 16 rozsudku městského soudu). Městský soud navíc korigoval závěr obvodního soudu, že má být přiznané zadostiučinění sníženo o 40 % právě s ohledem na význam řízení pro stěžovatelku. Rozhodl, že toto snížení není namístě a adekvátní zadostiučinění je ve výši 41 000 Kč (blíže rozvedeno v bodě níže).

17. Stěžovatelka dále namítá, že k porušení jejích práv došlo tím, že výše přiznaného zadostiučinění není dostatečná a neodpovídá ani 15 000 Kč za rok trvání řízení. Ústavní soud v tomto směru poukazuje na závěry obvodního soudu vyjádřené v bodě 13, který dovodil, že při řízení trvajícím 4 roky a 5 měsíců by mělo zadostiučinění činit 51 250 Kč. Tuto částku ovšem obvodní soud snížil o 30 % z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly, a zvýšil o 10 % z důvodu postupu orgánů státu. Současně obvodní soud snížil přiznanou částku o 40 % z důvodu nízkého významu řízení pro stěžovatelku. Jak je ovšem uvedeno výše, tyto úvahy obvodního soudu městský soud korigoval a konstatoval, že význam předmětu řízení je pro stěžovatelku standardní, nikoli nízký. Z toho vyplývá, že soud vycházel ze skutečnosti, že za rok trvání řízení náleží náhrada škody ve výši 15 000 Kč.

18. Jako nepřiléhavý se jeví i stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 1565/23 z 10. 4. 2024. Případ dříve řešený Ústavním soudem se od nynější věci stěžovatelky liší. Ve věci sp. zn. III. ÚS 1565/23 sice obecné soudy určily, že došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, avšak žádnou finanční kompenzaci stěžovatelce nepřiznaly, a to i přes to, že význam věci byl pro tehdejší stěžovatelku standardní. Ústavní soud v tomto směru obecným soudům vytknul, že neodůvodnily a nepodložily své závěry, že je omluva v této věci dostatečná a proč jí žádná finanční satisfakce nenáleží. To ovšem v nyní řešené věci stěžovatelky neplatí. Stěžovatelce byla přiznána finanční kompenzace v celkové výši 41 000 Kč s příslušenstvím.

19. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelčině argumentaci, že judikatura ESLP vyzývá k tomu, že by mělo být v kompenzačním řízení přiznáno obzvláště vysoké odškodnění. Naopak z bodu 157 rozsudku ESLP ve věci Žirovnický proti České republice z 8. 2. 2018, stížnost č. 10092/13 a další, vyplývá, že "kdykoli se v takovém [kompenzačním] řízení vyskytnou průtahy, soud rozhodující o výši náhrady by měl, umožňuje-li to vnitrostátní právo (tak, jako je tomu podle judikatury vrcholných soudů v České republice, viz § 94-96), vlastní průtahy uznat a z tohoto důvodu žalobci přiznat obzvlášť vysoké odškodnění. Zabrání se tím zbytečnému prodlužování celého řízení a stěžovatel nebude nucen uplatňovat nárok na odškodnění za délku kompenzačního řízení, čímž by docházelo k řetězení těchto řízení a dalšímu zahlcování vnitrostátní soudní soustavy".
Podle názoru Ústavního soudu z výše uvedeného vyplývá, že obzvláště vysoké odškodnění má být přiznáno již v probíhajícím kompenzačním řízení, ve kterém došlo k průtahům, právě proto, aby se zamezilo řetězení nových řízení o náhradě újmy (k tomu srov. i citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1565/23, body 38 a 39). Jsou-li průtahy v kompenzačním řízení řešeny v samostatném řízení, pak již platí východiska, jak je přednesl Nejvyšší soud v napadeném usnesení (bod 9). Uvedená citace z rozsudku ESLP tak není pro řešenou věc přiléhavá.

20. Ústavní soud dále uvádí, že dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem částečně odmítnuto jako vadné. Jednalo se o části dovolání, ve kterých stěžovatelka namítala nedostatky při posouzení kritéria složitosti a postupu orgánů veřejné moci, při posouzení spoluviny a při úpravě základní částky odškodnění či nevypořádání se s relevantními tvrzeními. Ústavní soud v tomto směru sdílí závěr dovolacího soudu, že stěžovatelčino dovolání je co do těchto námitek vadné. Jak Nejvyšší soud správně poukazuje, dovolání stěžovatelky v těchto námitkách nesplňuje požadavky plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelka v těchto částech předkládá pouze svůj právní náhled na věc, aniž by blíže rozebírala, v čem shledává naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. V podaném dovolání předkládá vlastní právní hodnocení věci. Ústavní soud shrnuje, že rozhodnutí Nejvyššího soudu v této části není nepřezkoumatelné a není výsledkem přepjatého formalismu a je dostatečně jasné a srozumitelné.

21. Lze doplnit, že je-li dovolání stěžovatelky odmítnuto pro vady, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, bod 61). Stěžovatelka v části, ve které dovolací soud její dovolání odmítl pro vady, nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, v rozporu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že nejde ani o výjimku podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, námitkami stěžovatelky vůči rozhodnutím městského a obvodního soudu, a to v tom rozsahu, ve kterém bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro vady, se proto Ústavní soud nemohl zabývat. V této části je proto ústavní stížnost proti rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu také nepřípustná.

22. Ústavní soud uzavírá, že i pohledem dalších stěžovatelčiných námitek napadené rozhodnutí obstojí. Ani v těchto dalších námitkách totiž Ústavní soud důvody pro svůj kasační zásah neshledal. Naopak konstatuje, že stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s podústavním právem a zejména se domáhá dosažení pro ni příznivého výsledku v řízení v rovině "jednoduchého" práva. K tomu ovšem ústavní stížnost zjevně neslouží (viz výše bod 15).

23. Ústavní soud na základě výše uvedeného stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl, a to částečně pro nepříslušnost [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], částečně jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona], resp. jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) tamtéž]. Ve zbývající části pak ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) tamtéž].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu