Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele L. F., zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem, sídlem Poděbradova 2995/17, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2024 č. j. 15 Tdo 960/2023-1848, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. ledna 2023 sp. zn. 7 To 189/2022 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. května 2022 sp. zn. 2 T 14/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 a čl. 6 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako kupující uzavřel kupní smlouvu o převodu nemovitostí s dalším odsouzeným, který předstíral, že jedná za obchodní společnost v postavení prodávajícího, ačkoliv věděl, že jeho jednatelské oprávnění již zaniklo. Antedatovanou smlouvu předložil katastrálnímu úřadu a poté, co byl návrh na vklad zamítnut, proti tomuto postupu podal žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), který rozhodl o povolení vkladu vlastnického práva stěžovatele k předmětným nemovitostem. Tím vznikla zmíněné obchodní společnosti škoda ve výši nejméně 1 290 000 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 3 let. Dále mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti náhradu škody ve výši 1 290 000 Kč. V dané věci šlo již o druhý odsuzující rozsudek. První rozsudek byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021 sp. zn. 5 Tdo 1195/2021, v němž Nejvyšší soud soudům nižších stupňů vytknul, že se dostatečně nezabývaly otázkou subjektu, který byl uveden v omyl ve smyslu ustálené judikatury. Po doplnění dokazování dospěl okresní soud k závěru o stěžovatelově vině, zejména na základě výpovědi druhého obžalovaného (již odsouzeného), který byl v postavení tzv. bílého koně. Z dalších výpovědí a listinných důkazů vyplynulo, že stěžovatel se pokusil získat vlastnické právo k uvedeným nemovitostem i dalšími způsoby (včetně vydírání, za které byl odsouzen). Okresní soud dospěl k závěru, že v dané věci byl soud rozhodující ve vkladovém řízení subjektem, který je možné uvést v omyl. Ani katastrální úřad, ani soud nepřezkoumávaly, zda smlouva nebyla antedatována.

3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu krajský soud zrušil rozsudek okresního soudu a sám nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání totožného jednání, které rovněž stejně kvalifikoval (důvodem zrušení rozsudku byla nutnost doplnit skutková zjištění). Za to stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Zároveň stěžovateli uložil povinnost nahradit způsobenou škodu ve výši 1 290 000 Kč. Po doplnění dokazování dospěl krajský soud k totožným skutkovým závěrům. Jde-li o určení subjektu uvedeného v omyl, jde podle krajského soudu o soud (soudce), kterému byla předložena antedatovaná smlouva (u soudu to nebylo namítáno, neboť se zástupce protistrany nedostavil). Tato otázka nebyla v daném civilním řízení ani předmětem jednání (návrh na vklad katastrální úřad zamítl z důvodu probíhajících exekucí). Již v minulosti Nejvyšší soud připustil, že v rejstříkovém řízení, v němž lze jen obtížně zjistit skutečný stav věci, může být soud subjektem uvedeným v omyl předložením padělaných listin. V dané věci jde o analogickou situaci, neboť soud, který byl uveden v omyl, přezkoumával pouze otázky týkající se specifických "právních vad" návrhu na vklad vlastnického práva. U soudu sice byla pasivní protistrana, která mohla namítat neplatnost uvedené smlouvy (avšak pouze v řízení před nalézacím soudem, neboť odvolací soud se těmito námitkami odmítl zabývat s ohledem na zásadu koncentrace řízení). Zároveň však krajský soud nemohl odhlédnout od toho, že bez domnělých právních vad by ke vkladu vlastnického práva došlo již v řízení u katastrálního úřadu. Správní orgány jsou podle ustálené judikatury subjekty, které lze uvést v omyl ve smyslu § 209 trestního zákoníku. Podle krajského soudu by bylo paradoxní, aby závažnější jednání (uplatnění padělané smlouvy jak před katastrálním úřadem, tak před soudem) bylo nepostižitelné.

4. Proti rozsudku krajského osudu podal stěžovatel dovolání, které napadeným usnesením odmítl velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu. Ten se po přezkoumání věci přiklonil k názoru senátu č. 5, že dosavadní převažující názor o nemožnosti uvedení soudu v omyl je nadále neudržitelný. Po obsáhlé analýze možností interpretace § 209 trestního zákoníku dospěl velký senát k závěru, že soud je subjektem, který lze uvést v omyl. Ne každé klamání soudu však bude naplňovat znaky trestného činu podvodu. V dané věci se stěžovatel pokusil podvést katastrální úřad, což se mu však nepodařilo. Následně předložením antedatované smlouvy oklamal civilní soud, v čemž je podle Nejvyššího soudu nutné spatřovat naplnění znaků trestného činu podvodu.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že krajský soud postupoval v rozporu s pravidlem in dubio pro reo. Pro závěr o stěžovatelově vině neexistují žádné důkazy kromě výpovědi spoluobžalovaného, který však svá vyjádření opakovaně měnil. Vina stěžovatele tedy nebyla v dané věci prokázána, pročež bylo povinností soudů vynést zprošťující rozsudek. Dále stěžovatel namítá, že soud, který rozhoduje o vkladu vlastnického práva, nelze považovat za subjekt, který lze uvést v omyl. K obdobnému závěru dospěl i vrchní soud v civilním řízení. Podle stěžovatele nebyl nikdo předmětným převodem vlastnického práva poškozen. Příčinou situace byla procesní pasivita poškozeného v občanskoprávním řízení, kvůli které nebylo možné rozhodnout jinak. Tato skutečnost významně ovlivňuje rovněž možnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Podle stěžovatele je trestní soud ve smyslu § 9 trestního řádu vázán rozsudkem, kterým byla potvrzena platnost dané kupní smlouvy a zejména rozsudkem o vkladu vlastnického práva. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel rozporuje závěr Nejvyššího soudu, podle nějž lze uvést v omyl i soud, což podle ustálené judikatury posledních dekád nebylo možné. Pokud by něco takového mělo být možné, pak by to podle stěžovatele zákonodárce vyjádřil přímo ve skutkové podstatě. Podle stěžovatele není možné uvést v omyl neživý subjekt. Změnou právního názoru Nejvyšší soud uvrhl stěžovatele do nejistoty. Přitom se ani nevypořádal s judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 2194/23).

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku okresního soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. V první řadě je nutné odmítnout stěžovatelovy námitky, jejichž prostřednictvím polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu o možnosti uvést v omyl soud. Ústavní soud je toho názoru, že tato polemika se týká ryze podústavního práva (výklad obecně definovaného znaku trestného činu) a k jejímu řešení je tedy v rámci soudní moci příslušný Nejvyšší soud. Z ústavněprávního hlediska má daný problém pouze dva zjevné aspekty. První je, zda výklad zvolený Nejvyšším soudem nelze považovat za svévolný. Tak tomu zjevně není, což vyplývá z nadstandardně rozsáhlé analýzy možných výkladů v samotném napadeném rozhodnutí. Proti této obsáhlé analýze staví stěžovatel podrobněji nerozvedený názor, že úmysl zákonodárce zahrnout do množiny subjektů označených jako "někoho" i soud by musel být v zákoně explicitně vyjádřen. Totéž se týká jeho názoru, že uvedená množina nemůže zahrnovat neživé subjekty. Uvedené námitky se však nikterak nedotýkají ústavního práva, pročež je k jejich vyřešení příslušný Nejvyšší soud. Z kontextu napadeného rozhodnutí jsou zřejmé důvody, pro které nemohl těmto námitkám přisvědčit.

9. Druhým ústavním aspektem je, zda aplikací uvedeného názoru v dané věci Nejvyšší soud neporušil princip právní jistoty a předvídatelnosti aplikace práva, v trestním právu konkretizovaných do zásady nullum crimen sine lege certa. Tato zásada má zabránit tomu, aby státní moc uplatňovala trestní represi nepředvídatelným způsobem, zejména prostřednictvím měnících se výkladů obecných právních norem. Ani takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Důvody rovněž podrobně vyložil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí. Již před jeho vydáním existovala řada výjimek z obecného principu, podle nějž není možné uvést soud v omyl ve smyslu § 209 trestního zákoníku. Navíc stěžovatel sám nemohl nabýt jakékoliv legitimní očekávání ohledně beztrestnosti jeho jednání, neboť nejprve padělanou smlouvu předložil katastrálnímu úřadu, což je i podle předchozí judikatury subjekt, který je možné uvést v omyl. Změnu právního názoru odůvodnil Nejvyšší soud dostatečně. Zabýval se přitom i otázkou procesní pasivity protistrany v daném civilním řízení.

10. Přisvědčit není možné ani námitce vázanosti trestního soudu výroky rozsudku o vkladu vlastnického práva. Podle § 9 odst. 1 trestního řádu není totiž soud vázán rozhodnutím, jde-li "o posouzení viny obžalovaného".

11. Zbývajícími námitkami stěžovatel pouze opakuje svoji obhajobu spočívající v odlišném hodnocení provedených důkazů. Pokouší se tak stavět Ústavní soud do role další přezkumné instance trestního soudnictví, která by autonomně hodnotila provedené důkazy. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, kterými je řízení o ústavní stížnosti ovládáno. Soudy se se stěžovatelovou obhajobou obsáhle vypořádaly, pročež lze odkázat na jejich závěry, v nichž Ústavní soud neshledal ani žádnou svévoli, ani extrémní rozpor s obsahem provedených důkazů.

12. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozsudku okresního soudu musel Ústavní soud návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť nebyl příslušný o něm rozhodnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2025

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu