Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lukáše Novotného, zastoupeného JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 1932/3, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 94/2024-246 z 28. 5. 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy vyzván k zaplacení soudního poplatku 150 758 Kč [položka 1 bod 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích; pro peněžité plnění 3 015 157,50 Kč].

2. Okresní soud Plzeň-město usnesením č. j. 31 C 140/2022-232 z 17. 4. 2024 stěžovateli přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu 50 %. Okresní soud bez bližšího odůvodnění uvedl, že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva a že celkové poměry stěžovatele neodůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků v plné výši. Shledal ovšem, že stěžovatelovy (osobní, majetkové a sociální) poměry odůvodňují osvobození z 50 %; tj. že stěžovatel je schopen zaplatit soudní poplatek ve výši 75 379 Kč.

3. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Nesouhlasil s tím, jak okresní soud hodnotil jeho poměry. Krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Krajský soud vysvětlil, že každý žalobce se může domáhat jakéhokoli jím tvrzeného nároku, pro rozhodnutí soudu o osvobození od placení soudního poplatku je nicméně nutné posoudit ve smyslu § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, zda se nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Pokud tomu tak je - jako ve věci stěžovatele - osvobození od placení soudního poplatku mu nelze přiznat. Stěžovatel totiž podle krajského soudu nemůže být aktivně legitimován k podání žaloby oprávněného dědice.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud napadeným rozhodnutím porušil jeho právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na rovnost účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Tvrdí, že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je nepřesvědčivé, není racionální a je navíc nelogické. Má naopak za to, že aktivně legitimován k podání žaloby je. Poukazuje ovšem i na to, že napadené usnesení zhoršilo jeho postavení, ačkoli byl jediným účastníkem, který odvolání podal. V tomto spatřuje nerespektování zásady zákazu reformatio in peius a porušení svých práv. Uzavírá, že mu krajský soud svým postupem odepřel přístup k soudu.

III.
Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

7. K přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. z poslední doby usnesení sp. zn. II. ÚS 985/24 z 12. 6. 2024). Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak náleží obecným soudům, jejichž závěry Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 z 17. 8. 2000).

8. Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu v rozhodnutích o neosvobození od soudních poplatků by mohl být extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 776/05 z 22. 5. 2006 nebo nález sp. zn. I. ÚS 218/09 z 15. 10. 2009). Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 z 17. 5. 2011).

9. Velká část argumentace stěžovatele představuje polemiku se závěrem krajského soudu, zda se jedná, či nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu § 138 odst. 1 občanského soudního řádu. Avšak, samotná polemika s - pro stěžovatele nepříznivým - právním závěrem obecného soudu nemůže založit důvodnost zásahu Ústavního soudu. V posuzované věci byla žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků posouzena obecnými soudy v řádně vedeném soudním řízení, v argumentaci krajského soudu neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jeho úvahy nepovažuje Ústavní soud za nikterak nepřiměřené či extrémní. Naopak, napadené rozhodnutí krajského soudu je náležitě odůvodněné, jasné, rozumné a logické (viz nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 z 27. 3. 2012). Krajský soud se věci věnuje detailně a v bodech 8 až 19 rozsáhle vymezuje, proč podle něj nemůže být nikdy dána aktivní legitimace stěžovatele v daném řízení a proč proto jde ze stěžovatelovy strany o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.

10. Obstát přitom nemůže ani stěžovatelova námitka, že pokud odvolací soud rozhodl o nepřiznání osvobození od soudních poplatků oproti okresnímu soudu, který naopak částečné (50%) osvobození stěžovateli přiznal, jedná se o porušení zásady zákazu reformatio in peius. Ústavní soud se případem osvobození od soudních poplatků v souvislosti s námitkou zákazu změny k horšímu již v minulosti zabýval, přičemž uzavřel, že takový postup není protiústavní (usnesení sp. zn. II. ÚS 310/99 z 18. 4. 2001 a usnesení sp. zn. II. ÚS 1969/21 z 17. 8. 2021).

11. Ústavní soud připomíná, že k (částečnému) osvobození od placení soudních poplatků je potřeba návrhu a při vlastním posuzování návrhu obecný soud vždy zkoumá, 1) zda jsou u konkrétního účastníka poměry odůvodňující osvobození a 2) nejde-li v případě řízení, v němž má být poplatek zaplacen, o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (§ 138 odst. 1 občanského soudního řádu). Přiznané osvobození předseda senátu kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly (§ 138 odst. 2 občanského soudního řádu). Právě v posledně uvedeném se projevuje specifická povaha institutu osvobození od placení soudního poplatku a jeho pozice v systému občanského soudního řízení. Zákonodárce se totiž rozhodl, že za zákonem stanovených podmínek s přihlédnutím k individuálním skutečnostem konkrétní věci umožní výjimku (společně se zákonnými osvobozeními) z všeobecné poplatkové povinnosti při zahájení soudního řízení.

12. Ani v nynější věci přitom Ústavní soud nemá důvod se odchýlit od již přijatého závěru, že odvolací soud je oprávněn změnit rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků i v neprospěch účastníka řízení, který byl jediným odvolatelem. V nynější věci bylo stěžovateli osvobození odebráno nikoli pro změnu okolností a pro celkové majetkové poměry, ale proto, že odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně vyhodnotil -, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva [viz výše výjimka ad 2)]. Ústavní soud přitom nemá, co by tomuto postupu vytknul. Zatímco okresní soud se v této věci touto otázkou blíže nezabýval, když jen obecně a stručně konstatoval, že se nejedná o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, krajský soud v napadeném usnesení jasně a srozumitelně odůvodnil, proč tento závěr nesdílí. Jak je přitom uvedené výše, tento svůj (odlišný) závěr krajský soud dostatečně a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil, pročež není, co by mu měl Ústavní soud z ústavněprávního hlediska vytknout.

13. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. června 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu