Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Filipa Exnera, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 7, sídlem Střížkovská 734/66, Praha 8 - Libeň, zastoupeného JUDr. Davidem Šmídem, Ph.D., advokátem, sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2024 č. j. 120 Co 29/2024-119, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jaroslava Krejčího a Milana Hluška, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel jako soudní exekutor vedl exekuci k vymožení peněžité pohledávky prvního vedlejšího účastníka (oprávněného) vůči druhému vedlejšímu účastníkovi (povinnému) ve výši 114 335,32 Kč - náhrady nákladů nalézacího řízení v pracovněprávním sporu mezi nimi. V průběhu exekuce Nejvyšší soud k dovolání povinného exekuční tituly zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Povinný navrhl zastavení exekuce a bylo třeba rovněž rozhodnout o nákladech exekuce. Stěžovatel své náklady vyčíslil celkem na 27 994,40 Kč.

3. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 15. 2. 2024 č. j. 51 EXE 495/2022-80 exekuci zastavil a rozhodl, že nikdo, včetně stěžovatele, nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Podle okresního soudu nelze náklady zatížit oprávněného, protože exekuci zahájil podle tehdy pravomocných exekučních titulů. To ovšem nelze ani u povinného, protože povinnosti mu zde mohou být ukládány jen na základě pravomocného rozhodnutí, které nyní neexistuje. Že jdou náklady na vrub stěžovatele, je projev rizika jeho povolání, kompenzovaného jeho monopolem při provádění exekuce. Krajský soud v Praze poté napadeným usnesením k odvolání stěžovatele potvrdil uvedené usnesení okresního soudu. S jeho závěry se ztotožnil, mimo jiné s odkazy na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 799/11 (N 141/62 SbNU 195) a ze dne 17. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 218/12 (N 108/65 SbNU 471).

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel popírá svoji odpovědnost za náklady exekuce. Nejde o situaci, kdy není spravedlivé po žádném z účastníků požadovat náhradu nákladů. Ty měl hradit povinný, protože sám podle tehdy pravomocného exekučního titulu dobrovolně neplnil povinnost, a vystavil se riziku exekuce se všemi důsledky s tím spojenými [nález ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 (N 167/58 SbNU 449)]. Odkazy obecných soudů na nálezy sp. zn. I. ÚS 799/11 a sp. zn. III. ÚS 218/12 nejsou přiléhavé, protože v nich šlo o nevykonatelný titul nebo jeho nesprávné doručování. Nyní je však situace jiná. Stěžovatel si je vědom bagatelnosti věci, avšak nynější případ je výjimečný, protože rozdílné rozhodování soudů zde představuje systémový problém.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost včas podal oprávněný stěžovatel jako účastník řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná; stěžovatel vyčerpal všechny dostupné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (kvalifikované vady).

7. Stěžovatel nyní brojí proti rozhodnutí o nákladech exekuce v bagatelní výši, což zpravidla předurčuje osud ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné [srov. např. bod 34 stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.)]. To je zjevně stěžovateli také známo. Ani v nynější věci však Ústavní soud neshledal důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí, přestože obecné soudy skutečně nerozhodly striktně podle rozhodnutí Ústavního soudu. Odkazy obecných soudů na nálezy sp. zn. I. ÚS 799/11 a sp. zn. III. ÚS 218/12 sice skutečně nejsou přiléhavé, protože v těchto věcech šlo o zrušení exekučních titulů pro chybné vyznačení doložky právní moci, to však současně neznamená, že by měl v nynější věci být za náklady exekuce odpovědný právě povinný.

8. Stěžovateli lze též přisvědčit v tom, že obdobná pochybení obecných soudů či problematika nákladů exekuce při zastavení exekuce pro zrušení exekučního titulu soudem může představovat systémový problém, nicméně v nynější věci existuje řešení. Stěžovatel totiž má za takové situace možnost domáhat se náhrady nákladů po státu z titulu odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, protože obstojí úvaha, že za náklady exekuce je zde odpovědný stát.

9. V podrobnostech lze stěžovatele odkázat na úvahy vyjádřené v bodu 9 usnesení ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 2592/20, vydaného v obdobné jeho věci. V jeho další související věci, týkající se jeho nároku vůči státu na odškodnění nákladů vynaložených v exekuci, která byla zastavena pro zrušení exekučního titulu soudem, rozhodl již také Ústavní soud nálezem ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 847/23 s tím, že tehdy stěžovateli jako soudnímu exekutorovi nárok na odškodnění skutečně náležel. Stěžovatel tedy disponuje možností, jak se náhrady nákladů této exekuce domoci. Ústavní soud proto nemá důvod v této nákladové bagatelní věci hledat jiné řešení či napadené rozhodnutí rušit. Újmu stěžovatele lze napravit v eventuálním odškodňovacím řízení.

10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný (zejména s ohledem na bagatelnost věci), a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu