Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2025, č. j. 100 Co 58/2024-1520, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) B. B. (jedná se o pseudonym) a 2) nezletilé C. C. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Kladně ("okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 11. 2023, č. j. 12 Nc 3729/2022-500, svěřil nezletilou do péče stěžovatelky (výrok I) a uložil otci, vedlejšímu účastníkovi řízení, platit na výživu nezletilé částku 2 000 Kč měsíčně (výrok II), za současného stanovení dlužného výživného (výrok III). Okresní soud dále upravil styk otce a nezletilé, a to v režimu běžném (výrok IV) i v režimu vánočních svátků (výrok V). Určil, že otec je oprávněn si nezletilou převzít v době stanovené pro počátek styku v místě bydliště stěžovatelky a v dobu určenou pro ukončení styku ji předat stěžovatelce v jejím bydlišti zpět. Stěžovatelce uložil povinnost nezletilou na styk s otcem řádně připravit, v době stanovené pro počátek styku ji otci předat a v době stanovené po ukončení styku ji od otce převzít zpět (výrok VI). Okresní soud vyzval stěžovatelku, aby plnila předchozí i všechna budoucí soudní rozhodnutí týkající se úpravy styku nezletilé s otcem (výrok VII) a zamítl návrh otce na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty stěžovatelce a odebráním nezletilé z její péče pro porušení povinnosti umožnit mu styk s nezletilou (výrok VIII).

2. K odvolání obou rodičů ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze ("krajský soud"), který napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil ve výrocích I a VI tak, že nezletilou svěřil do asymetrické střídavé péče rodičů (ve prospěch stěžovatelky) s tím, že stanovil její harmonogram, včetně prázdninového režimu. Krajský soud určil otci povinnosti s účinností od 1. 12. 2022 přispívat na výživu nezletilé částkou 2 800 Kč a s účinností od právní moci rozsudku částkou 2 500 Kč měsíčně. Současně otci vyčíslil dlužné výživné a stanovil jeho splatnost. Stěžovatelce určil s účinností od právní moci rozsudku vyživovací povinnost ve výši 2 500 Kč měsíčně (výrok I). Krajský soud dále potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku VIII (výrok II).

II.
Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka se závěry krajského nesouhlasí, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 4, čl. 81, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.

4. Porušení shora specifikovaných základních práv stěžovatelka shledává v tom, že krajský soud při svém rozhodování postupoval nesprávně a formalistický, řádně se nevypořádal s tvrzeními stěžovatelky a jí navrhovanými důkazy (tyto důkazy blíže specifikuje), které v notné části ani neprovedl a zcela ignoroval. Má za to, že krajský soud nesprávně zjistil skutkový stav a rozhodl v rozporu se zájmem nezletilé. Vytýká mu ignorování faktu, že byl otec hospitalizován pro psychické zhroucení, byla u něj diagnostikována smíšená porucha osobnosti, byl podezřelý z nevhodného chování k dceři z jiného vztahu, byl prošetřován a momentálně je trestně stíhán pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ("trestní zákoník"), a pro přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a pro zločin vydírání dle § 175 odst. 1, 2 písm. d) téhož zákona. Navzdory těmto okolnostem krajský soud rozhodl o svěření nezletilé do střídavé péče rodičů, což odborníci (OSPOD i znalci) výslovně nedoporučovali. Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že se nevypořádal s klíčovými důkazy a neobjasnil, proč se odchyluje od závěrů znaleckých posudků, resp. od závěrů okresního soudu. Rozhodnutí krajského soudu považuje za překvapivé.

III.
Splnění podmínek řízení

5. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.
Vlastní posouzení

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.

8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s úpravou výchovných poměrů k její nezletilé dceři. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že k rodinným věcem přistupuje obzvláště zdrženlivě. Na rozdíl od stěžovatelky Ústavní soud nehodnotí úpravu péče nastavenou krajským soudem coby soudem odvolacím jako extrémní či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Krajský soud dostatečně vyložil důvody, které jej vedly k závěru, že jím stanovená nerovnoměrná střídavá péče v současnosti nejlépe odpovídá aktuálním potřebám a zájmům nezletilé (srov. zejména body 47 a 53 rozsudku krajského soudu). Vysvětlil, proč se odchyluje od závěrů okresního soudu. Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, krajský soud zhodnotil skutková zjištění okresního soudu jako neúplná a doplnil dokazování se zaměřením na otcovy výchovné schopnosti, zejména s ohledem na to, zda otec, ať již z důvodu nepříznivého psychického stavu či sexuálních preferencí, představuje pro nezletilou reálné riziko spočívající v ohrožení jejího psychického, fyzického či mravního vývoje. Doplnil tak dokazování o v minulosti provedené znalecké posudky z oblasti psychologie a psychiatrie či sexuologie, o listiny prokazující okolnosti, pro které jeho starší děti odmítají styk s ním (srov. rozsudek krajského soudu, bod 8).

9. Krajský soud na základě takto provedeného dokazování, mj. znaleckého posouzení otce, dospěl k závěru, že v nyní posuzovaném případě není u otce dána žádná okolnost, která by vyloučila presumpci ve prospěch střídavé péče, byť nastavené v asymetrickém režimu. Krajský soud zohlednil, že otec o nezletilou plnohodnotně pečoval v době společného soužití se stěžovatelkou (do listopadu 2022). Podstatné jsou závěry provedeného dokazování, že u otce byla vyloučena jakákoliv sexuální úchylka či preference a že jeho osobnostní struktura je sice oproti matce problematičtější, rozhodně však otce nevylučuje z péče o nezletilé dítě (srov. rozsudek krajského soudu, bod 53). Na těchto závěrech neshledal Ústavní soud cokoliv excesivního, což teprve by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud námitky stěžovatelky, zpochybňující výchovné schopnosti otce, resp. poukazující na jeho psychické problémy a jeho tvrzené závadné chování, pečlivě posoudil a vysvětlil, proč jim nepřisvědčil. Lze doplnit, že pouhý nesouhlas stěžovatelky se závěry krajského soudu není způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti.

10. Ústavní soud dále uvádí, že za případné, resp. ústavně konformní považuje rovněž úvahy krajského soudu týkající se přání dcery, v době rozhodování krajského soudu přesně tříleté (srov. rozsudek krajského soudu, bod 54). Rozhodnutí krajského soudu nelze označit ani za překvapivé, a to již proto, že otec v průběhu celého předchozího řízení rozporoval svěření nezletilé do výlučné péče matky.

11. Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí porušilo shora uvedená základní práva stěžovatelky. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu