Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2657/2024-82 ze dne 21. května 2025, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 424/2024-54 ze dne 6. června 2024 a usnesení Okresního soudu v Prachaticích č. j. 0 Nc 490/2023-42, 5 P a Nc 80/2023 ze dne 19. února 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a M. K. a nezletilé M. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se domáhá zrušení shora označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi soudy porušily jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel se v dubnu 2022 seznámil s vedlejší účastnicí (matkou), která již tehdy byla těhotná s jiným mužem. Matka těhotenství stěžovateli od počátku vztahu netajila a uvedla, že nechce ze strachu uvést biologického otce do rodného listu. V srpnu 2022 uzavřel stěžovatel s matkou manželství a o téměř dva týdny později se narodila nezletilá vedlejší účastnice (dcera), jejímž (právním) otcem je na základě první domněnky otcovství stěžovatel. Na počátku června 2023 opustil stěžovatel společnou domácnost. Kromě zápisu v rodném listě stěžovatele s dcerou nepojí žádné pouto.

3. V listopadu 2023 podal stěžovatel u Okresního soudu v Prachaticích návrh na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství a určení, že není otcem. Okresní soud napadeným usnesením návrh na prominutí zmeškání popěrné lhůty zamítl. Konstatoval, že shoda rodičů, že má být popřeno otcovství vůči dceři, nemůže vést k automatickému vyhovění návrhu. Zájem nezletilé shledal v hrazení výživného, není-li zde jiný muž jako otec dítěte. Soud uzavřel, že je na matce a stěžovateli jako právním otci, aby nesli následky svého (závažného) rozhodnutí, které učinili, ačkoli oba věděli, že dcera není biologickým potomkem stěžovatele, a ani jeden nepodal návrh na popření otcovství v zákonné popěrné lhůtě. Podmínky pro prominutí zmeškání lhůty neměl za splněné. Ve vztahu k veřejnému pořádku poznamenal, že zasahovat do stabilních poměrů by se mělo naprosto výjimečně a takový zásah měl by směřovat ke zlepšení postavení dítěte, což by nenastalo.

4. Krajský soud k odvolání stěžovatele usnesení okresního soudu napadeným rozhodnutím potvrdil. Poměřoval kritéria pro vyhovění a zamítnutí návrhu stěžovatele. Ve prospěch vyhovění spatřoval zájem dcery znát biologického otce a sladění právních poměrů s biologickými a sociálními (jakožto součásti veřejného pořádku). Dále ve prospěch vyhovění svědčila podle soudu absence rodičovského pouta a krátká doba mezi zmeškáním lhůty a podáním návrhu. Proti vyhovění podle soudu hovořil zájem dítěte na řádném materiálním zabezpečení a postoj matky neuvádět identitu biologického otce, tudíž i chybějící osoba v postavení otce se všemi právními povinnostmi. Finančně limitované poměry rodiny by tak limitovaly i možnosti dcery se úspěšně zapojit do společnosti (vzdělání). Důvod pro zamítnutí návrhu spatřoval soud i v postoji stěžovatele, který v návrhu neuváděl pravdu, tvrdil-li, že o těhotenství matky nevěděl, ač byl prokázán opak. Krajský soud uzavřel, že pro dceru je příznivější zachovat stávající právní stav. Neměl za to, že neúspěch stěžovatele je v rozporu s veřejným pořádkem, když stěžovatel věděl o těhotenství matky jak před uzavřením manželství, tak před narozením dítěte, situaci akceptoval a dítě přijal za vlastní tím, že v řádné lhůtě návrh na popření otcovství nepodal.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Shledal, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a není důvod rozhodnou právní otázku posoudit jinak. Konstatoval, že se krajský soud soustředil na zjištění rozhodných okolností a posoudil jak kritéria pro, tak proti vyhovění návrhu. Úvahy krajského soudu tak nejsou vzhledem ke zjištěným okolnostem věci zjevně nepřiměřené. Dodal, že současný právní stav zásadně zájmu dcery neodporuje a dceři v budoucnu nebrání dozvědět se, kdo je jejím biologickým otcem.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy použily příslušná ustanovení občanského zákoníku přepjatě formalisticky, rozhodly absurdně a zjevně nespravedlivě, a posvětily status "otce - bankomatu". Jejich výklad konzervuje právní fikci. Postup soudů vede podle stěžovatele k absurdnímu závěru, že prominutí zmeškání popěrné lhůty je vyloučeno vždy, nefiguruje-li v životě dítěte jiný muž připravený k zápisu do rodného listu, tedy když právní fikce není nahraditelná okamžitě jinou právní fikcí. Dále namítá, že napadená rozhodnutí jej nutí setrvávat v právním vztahu k dítěti, které není jeho, nemá s ním vztah a ani mít nebude. Stěžovatel tvrdí, že v nejlepším zájmu dcery je naopak uvedení právního stavu do souladu s faktickým, a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3536/2020 ze dne 30. března 2021. Konečně argumentuje tím, že obecné soudy provedly test proporcionality chybně, poněvadž výživné nadhodnotily a závažnější faktory podcenily. Stěžovatele tak obecné soudy potrestaly za počáteční naivitu, dobrou vůli a laskavost.

7. Ústavní stížnost je přípustná a i ostatní procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti jsou splněny.

8. Ústavní soud primárně vychází z toho, že možnost prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství podle § 792 občanského zákoníku představuje výjimku z jinak stanoveného pravidla, a obecné soudy jsou proto povinny přistupovat k její aplikaci restriktivně [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1741/18 ze dne 21. května 2019 (N 86/94 SbNU 137)]. Ústavní soud [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. července 2010 (N 139/58 SbNU 141; č. 244/2010 Sb.)], a ostatně i Evropský soud pro lidská práva (ESLP) (rozhodnutí ve věci Kňákal proti České republice, stížnost č. 39227/06, ze dne 8. ledna 2007), již v minulosti judikovaly, že uvedení právního stavu otcovství do souladu se stavem faktickým nemůže být absolutní hodnotou, která by mohla upozadit nejlepší zájem dítěte. Vedle určení identity dítěte hrají roli i ekonomické dopady popření otcovství nebo také nahrazení zrušeného otcovského vztahu vztahem novým (rozsudek ve věci A a B proti Francii, stížnost č. 12482/21, ze dne 8. června 2023).

9. Jak Ústavní soud, tak ESLP rovněž kladou důraz na to, zda právní otec jednal s dostatečnou pečlivostí, aby mohl využít podání návrhu na popření otcovství po uplynutí popěrné lhůty, a nakolik byl s chybějící biologickou vazbou na dítě od jeho narození do doby podání návrhu obeznámen (rozsudky ESLP ve věcech Lavanchy proti Švýcarsku, stížnost č. 69997/17, ze dne 19. října 2021, § 34, a Çapin proti Turecku, stížnost č. 44690/09, 15. října 2019, § 59-61, a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 869/23 ze dne 21. června 2023, sp. zn. IV. ÚS 337/23 ze dne 28. února 2023 nebo sp. zn. II. ÚS 179/15 ze dne 12. dubna 2016 a další).

10. V souzené věci Ústavní soud žádný ústavněprávní deficit v napadených rozhodnutích neshledal.

11. Prominutí zmeškání popěrné lhůty je možné, vyžaduje-li to zájem dítěte a veřejný pořádek. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že při posuzování obou kritérií, která musí být splněna současně, se soudy soustředily na zjištění rozhodných okolností. Nedostatečné posouzení jednotlivých kritérií pro a proti vyhovění návrhu na prominutí zmeškání popěrné lhůty, kterého se dopustil okresní soud, napravil krajský soud. Své závěry jak krajský soud, tak následně Nejvyšší soud jasně strukturovaly, logicky s ohledem na individuální okolnosti věci odůvodnily, přičemž náležitě vyvážily protichůdné zájmy účastníků řízení v souladu s výše uvedenou judikaturou (body 8 a 9 výše). Ústavní soud k závěrům krajského soudu a Nejvyššího soudu nemá z ústavněprávního hlediska výhrad. Stejně tak byly zachovány ústavní požadavky na soudní ochranu práv stěžovatele.

12. Argumentuje-li stěžovatel odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3536/2020, v němž Nejvyšší soud dovodil, že není možné trvat na stabilitě matričního zápisu za každou cenu, nemá-li dlouhodobě oporu v biologickém, ani sociálním rodičovství, Ústavní soud poznamenává, že toto rozhodnutí se vztahuje ke zcela odlišnému skutkovému stavu. V odkazované věci matrikový (právní) otec deset let svou manželku nespatřil a poté se dozvěděl o narození dítěte až z předvolání k jednání v řízení o určení jména dítěte a o úpravu jeho výchovy a výživy. Na rozdíl od stěžovatele tedy nesdílel v době narození dítěte společnou domácnost s matkou dítěte, nežil v partnerském životě s matkou a netvořil faktickou rodinu, čímž nastal rozpor s veřejným pořádkem. Situace stěžovatele v souzené věci je však odlišná.

13. Stěžovatel si musel být minimálně z komunikace s matkou již v dubnu 2022 vědom, že matka není těhotná s ním. Přesto dobrovolně a po krátké (pětiměsíční) známosti se rozhodl, že přijme dítě za vlastní jakožto manžel matky a vstoupil s ní do manželství krátce před porodem. Přitom hlavním účelem manželství je mj. založení rodiny a řádná výchova dětí (§ 655 občanského zákoníku). Právě časová souslednost kroků, tedy uzavření manželství ještě - ba dokonce těsně - před porodem, hovoří pro to, že právním otcem dítěte se měl stát manžel matky, a nikoli biologický otec, u něhož matka tvrdí, že z něho má strach. K zápisu do rodného listu došlo na základě první domněnky otcovství, nikoli souhlasného prohlášení, to rozhodně nijak nesnižuje, ba naopak, vážnost a dobrovolnost rozhodnutí stěžovatele stát se právním otcem dítěte, aniž by byl otcem biologickým.

14. Ústavní soud znovu připomíná, že přihlášení se k otcovství dítěte je zásadní okamžik v životě nejen (budoucího) otce, ale zejména samotného dítěte, a rozumí se samo sebou, že k tomu nelze přistupovat lehkovážně a snad v očekávání možnosti budoucího časově neomezeného "zpětvzetí". To platí pro druhou domněnku otcovství, a také, či dokonce o to více, pro domněnku první svědčící manželovi matky, který uzavřel manželství, vědom si toho, že matka do manželství vstupuje těhotná.

15. Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími ústavně zaručená práva stěžovatele neporušily, a ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítá podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 23. července 2025

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu