Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele prof. MUDr. Martina Filipce, CSc., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Procházkou, advokátem, sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2025, č. j. 29 NSČR 72/2024-B-79, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, č. j. 1 VSPH 255/2024-B-38, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2024, č. j. MSPH 96 INS 12286/2023-B-20, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a insolvenčního dlužníka Jiřího Viceníka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla zasažena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se v insolvenční věci vedlejšího účastníka řízení neúspěšně domáhal popření pohledávky P. Dvořáka, věřitele č. 19, vedené pod č. P 25.

3. Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozhodnutím stěžovatelův popěrný úkon odmítl pro opožděnost, neboť mu byl doručen až dne 4. 1. 2024, přičemž lhůta, v níž mohl pohledávku P 25 popřít, uplynula již dne 7. 12. 2023.

4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze ("vrchní soud"), který rovněž napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu potvrdil.

5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel tato rozhodnutí napadá, přičemž soudům vytýká, že jako přihlášený věřitel byl povinen podat popěrný úkon již v situaci, kdy přihláška jiného věřitele obsahovala pouhá obecná sdělení důvodu vzniku dluhu a číselné vyjádření výše uplatněné tvrzené pohledávky. Stěžovatel má za to, že soudy zabránily tomu, aby se k přihlášce pohledávky P 25 vyjádřil poté, co byla na základě výzvy insolvenčního správce přihlášena ve své úplnosti, tj. včetně úplného popisu skutku, jenž byl důvodem vzniku údajné pohledávky. Dovozuje, že lhůta pro popěrný úkon začala běžet až poté, co věřitel č. 19 svou přihlášku opravil a doplnil, což se stalo až 28. 12. 2023. Stěžovatel uzavírá, že mu soudy odepřely možnost efektivně bránit jeho vlastnická práva.

III. Splnění podmínek řízení

7. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

IV. Věcné posouzení

8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá obdobné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podaném odvolání i dovolání. Opětovně tudíž tvrdí, že lhůta k popěrnému úkonu začala běžet až po opravení a doplnění přihlášky pohledávky č. P 25. Obecné soudy ovšem stěžovateli ústavně konformním způsobem vysvětlily, proč v nyní posuzovaném případě nelze postupovat podle § 188 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), jak požadoval stěžovatel, neboť toto ustanovení se uplatní pouze tehdy, je-li vadný samotný procesní úkon - přihláška pohledávky. Skutečnost, že věřitel č. 19 k přihlášce pohledávky č. P 25 nepřipojil listiny prokazující existenci přihlašované pohledávky, je důvodem pro její popření, nikoliv překážkou, jež by bránila stěžovateli učinit popěrný úkon řádně a včas (srov. usnesení vrchního soudu, bod 7). Nejvyšší soud s odkazem na vlastní prejudikaturu potvrdil, že nedostatek listin, které dokládají pravost, výši nebo pořadí pohledávky, nezakládá vadu přihlášky ani nezpůsobuje její neúplnost ve smyslu § 188 odst. 2 insolvenčního zákona, nýbrž může být hodnocen pouze jako rezignace věřitele na splnění důkazní povinnosti. Tento názor prezentuje rovněž komentářová literatura [srov. např. Sprinz, P. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. C. H. Beck, Praha. 1. vydání (4. aktualizace), 2023]. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu též vyplývá, proč obecné soudy považovaly přihlášku pohledávky č. P 25 za úplnou a bezvadnou, resp. splňující náležitosti přihlášky podle § 174 odst. 2, 3 a § 176 insolvenčního zákona a navazující judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu, body 8-9).

10. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti představil pouze repetitivní argumentaci, se kterou se však již přesvědčivým způsobem vypořádaly obecné soudy. Ústavní soud proto nespatřuje žádný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska jemu svěřené ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat.

11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu