Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., advokáta, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 10. dubna 2025 č. j. 6 To 263/2024-635, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, odst. 4, čl. 38 odst. 1, odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zproštěn obžaloby pro jednání kvalifikované jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") byl k odvolání příslušného státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a za splnění podmínek uvedených v § 263 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozsudek okresního soudu zrušen a podle § 259 odst. 1 trestního řádu byla věc vrácena okresnímu soudu.

4. Šlo přitom již o druhý zprošťující rozsudek ve věci. První rozsudek okresního soudu ze dne 20. 4. 2023 č. j. 4 T 75/2022-233 byl ke stížnosti příslušného státního zástupce usnesením krajského soudu ze dne 3. 10. 2023 č. j. 6 To 143/2023-256 zrušen z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), písm. c) trestního řádu a věc byla vrácena okresnímu soudu.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1929/23, ze dne 5. 6. 2024 sp. zn. III. ÚS 1368/23, ze dne 10. 6. 2024 sp. zn. III. ÚS 761/24 aj. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), kterými Ústavní soud zrušil kasační usnesení vydaná odvolacími soudy, tedy nikoli rozhodnutí konečná. Stěžovatel má za to, že zmíněná rozhodnutí dopadají i na nyní posuzovanou věc, neboť krajský soud podle jeho mínění nepřípustně hodnotil důkazy provedené okresním soudem, aniž by je sám zopakoval ve veřejném zasedání, vnucuje nalézacímu soudu svůj závěr o skutkovém stavu, porušuje princip presumpce neviny a o odvolání rozhodli podjatí soudci krajského soudu, kteří měli být z rozhodování vyloučeni. Stěžovatel opětovně nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že ve věci existují nepřímé důkazy tvořící ucelený a navazující řetězec svědčící o jeho vině. Zásadním důkazem, na kterém je podle něj celé trestní řízení vůči němu postaveno, je skutečnost, že ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 69 T 1/2020 proti otci a synu F. byl v odsuzujícím rozsudku označen jako "nevěrohodný" svědek. Je přesvědčen, že je-li za zásadní důkaz označeno jiné řízení vedené u krajského soudu, pak taková skutečnost diskvalifikuje z rozhodování v dané věci všechny soudce krajského soudu, a to pro jejich poměr k věci. Rovněž poukazuje na "komunistickou" minulost soudkyně JUDr. Ivety Šperlichové a její údajně blízký vztah ke státnímu zastupitelství a soudci JUDr. Radomíru Koudelovi, který rozhodoval ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 69 T 1/2020. Zdůrazňuje, že byla-li ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 69 T 1/2020 označena jeho výpověď za nevěrohodnou, neznamená to, že jde bez dalšího o výpověď nepravdivou. Dále zpochybňuje a ze svého pohledu hodnotí učiněné skutkové závěry ohledně listin předložených M. F. a o jeho finanční situaci, poukazuje na to, že svědkyně M. F. neuváděla při své výpovědi pravdu, podotýká, že krajský soud ignoroval závěry znaleckých posudků z oboru písmoznalectví a z oboru expertízy písma ani nepřihlédl k výpovědi M. H., ve které připustil, že se smlouvou o půjčce mohla být současně vyhotovena i kvitance.

6. Součástí ústavní stížnosti je návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s tím, že újma, která mu hrozí případně nespravedlivým odsouzením, je mnohem závažnější, než je odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Dodává, že odložením vykonatelnosti nebude dotčen žádný důležitý veřejný zájem a nejsou jím ohroženy zájmy žádných třetích osob.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující (stěžovatel je advokátem, a proto nemusí být právně zastoupen - viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl.ÚS-st.42/15), je nepřípustná.

8. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení.

9. Ústavní soud proto, až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 10. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2664/19 a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětného stádia řízení ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).

10. Stěžovatel k přípustnosti ústavní stížnosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1929/23, sp. zn. III. ÚS 1368/23, sp. zn. III. ÚS 761/24 aj., ve kterých Ústavní soud shledal, že z postupu a rozhodnutí nalézacích soudů nebylo možno dovodit, že by nerespektovaly závazný právní názor či závazné pokyny odvolacích soudů, že by se dopustily v řízení závažných vad a že by byl důvod k obavám, že neuzavřou věci způsobem, který by mohly odvolací soudy akceptovat. Naopak Ústavní soud dospěl ve všech zmíněných věcech k závěru, že nalézací soudy v rozhodnutích předcházejících napadeným rozsudkům k hodnocení důkazů přistoupily svědomitě a podrobně, logicky a racionálně své závěry zdůvodňovaly a v zásadě svědomitě reagovaly na výtky a pokyny odvolacích soudů, přesto odvolací soudy rozhodnutí nalézacích soudů zrušily. Z uvedeného důvodu Ústavní soud zrušil kasační usnesení vydaná odvolacími soudy, tedy nikoli rozhodnutí konečná.

11. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu žádné vady s ústavní relevancí neshledal. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že přestože základ dokazování v dané věci byl stejný jako v trestní věci obžalovaných F., tak okresní soud i po doplnění dokazování dospěl k odlišnému závěru, než ke kterému dospěly soudy v trestní věci odsouzených F.. Okresní soud podle krajského soudu dostatečně přesvědčivě nevysvětlil, na základě čeho uzavřel, že stěžovatel v roce 2005 připravil smlouvu o půjčce, byl přítomen jejímu podpisu a předání peněz mezi otcem a synem F., a to za situace, kdy v odůvodnění svého rozhodnutí popisuje sporné momenty a polemizuje s nimi. Krajský soud s poukazem na učiněná skutková zjištění uzavřel, že okresní soud nevzal v potaz celou řadu nepřímých důkazů, které sice provedl, hodnotil, ale nelogicky se přiklonil ke spekulacím obhajoby, byť s nimi sám polemizoval, a na základě těchto spekulací dospěl k závěru, že obhajoba nebyla vyvrácena, přičemž naznačil, že je to podivné, ale není to vyloučeno.

12. Ústavní soud nemůže souhlasit s tvrzením stěžovatele, že z postupu krajského soudu je zjevná snaha tohoto soudu prosadit vlastní způsob hodnocení důkazů, resp. prosadit určitý způsob rozhodnutí. Krajský soud v napadeném usnesení opakovaně (tj. totožně jako ve svém prvním rozhodnutí ve věci) okresnímu soudu vytýkal, že nehodnotil provedené důkazy ve vzájemných souvislostech, jak mu bylo uloženo. Upozorňoval přitom na konkrétní skutkové okolnosti, resp. výsledky dokazování, přičemž poukazoval na paušální hodnocení provedených důkazů okresním soudem, aniž by každý konkrétní důkaz vystavil kritickému hodnocení a jeho obsah hodnotil v kontextu s ostatními provedenými důkazy.

13. Napadené usnesení krajského soudu neobsahuje žádné instrukce k tomu, jak má okresní soud hodnotit provedené důkazy či jaké skutkové závěry má z provedeného dokazování vyvodit. Výtky krajského soudu směřovaly toliko k tomu, aby okresní soud důsledně respektoval zásadu volného hodnocení důkazů zejména v tom ohledu, aby zvážil provedené důkazy v jejich souhrnu a aby nepřehlížel okolnosti zásadního významu pro rozhodnutí ve věci. Krajský soud tak nepřekročil meze přípustného hodnocení důkazů.

14. Jde-li o námitky stěžovatele týkající se možné podjatosti soudkyně JUDr. Ivety Šperlichové a jejího údajně blízkého vztahu ke státnímu zastupitelství a soudci JUDr. Radomíru Koudelovi, o které rozhodl krajský soud usnesením ze dne 5. 12. 2024 č. j. 6 To 263/2024-602, jde v zásadě o opakování námitek, o kterých Ústavní soud rozhodl již usnesením ze dne 26. 6. 2025 sp. zn. III. ÚS 1617/25, a proto zejména na body 8 a 9 odůvodnění tohoto usnesení Ústavní soud v této posuzované věci odkazuje.

15. Jak vyplývá již z výše uvedeného, úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, a to ať již tvrzená či skutečná pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 78].

16. S ohledem na to, že v nyní posuzované věci krajský soud rozhodl o vrácení věci okresnímu soudu, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze napadené usnesení považovat za způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. již shora zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, usnesení ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3589/14, usnesení ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3477/13 a další).

17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci, ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

18. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozsudku krajského soudu a usnesení vrchního soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti samotné rozhodl v krátké době od jejího podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2025

Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj