Ústavní soud rozhodl v senátu z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ivany Veselé a b) Miroslava Veselého, zastoupených Mgr. Davidem Böhmem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 260/2024-41 ze dne 30. 4. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 A 26/2023-56 ze dne 20. 11. 2024, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy č. j. MHMP 454340/2023 ze dne 30. 5. 2023 a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 11 č. j. MCP11/22/006911/OV/Bu ze dne 2. 2. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Magistrátu hlavního města Prahy a Úřadu městské části Praha 11, jako účastníků řízení, a Lukáše Veselého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé dále navrhují odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ("NSS") podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

2. Úřad městské části Praha 11 ("stavební úřad") při kontrolní prohlídce v prosinci 2016 zjistil, že stavba oplocení (zdi) na pozemku ve vlastnictví stěžovatelů byla provedena bez patřičného povolení.V lednu 2017 proto zahájil řízení o odstanění této stavby; stěžovatelé nato požádali o dodatečné povolení stavby nazvané "Technické opatření k revitalizaci pozemku a pro ochranu vynesení zeleně [...]" [podle § 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2020].

3. Stavební úřad první žádost stěžovatelů o dodatečné povolení zamítl. Stěžovatelé následně v červenci 2020 podali žádost znovu s tím, že se změnily poměry v území: stavební úřad totiž v prosinci 2019 povolil na jejich pozemku umístění stavby biotopu.

4. Stavební úřad ústavní stížností napadeným rozhodnutím v únoru 2022 opětovnou žádost stěžovatelů o dodatečné povolení stavby zdi zamítl pro rozpor s územním plánem hlavního města Prahy. Pozemek je součástí nezastavitelného území a vymezeného a chráněného celoměstského systému zeleně; stěžovatelé dostatečně neprokázali, že stavba bude skutečně sloužit jako technické opatření pro revitalizaci pozemku a pro ochranu a vynesení zeleně. Magistrát hlavního města Prahy ústavní stížností napadeným rozhodnutím v květnu 2023 odvolání stěžovatelů zamítl.

5. Proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy stěžovatelé brojili správní žalobou, kterou Městský soud v Praze ("městský soud") v listopadu 2024 zamítl. NSS následně kasační stížnost stěžovatelů zamítl v dubnu 2025 (viz ústavní stížností napadené rozsudky).

6. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně:

Zaprvé, stěžovatelé namítají, že NSS porušil jejich právo na spravedlivý proces, neboť se věcně nezabýval jejich stěžejními námitkami z důvodu jejich údajné nepřípustnosti. Stěžovatelé všechny relevantní námitky řádně uplatnili: formalistické rozhodování správních orgánů a faktické nerespektování územního plánu v dané lokalitě (bod 19 rozsudku NSS) namítaly ve správní žalobě (body 8, 11-13); faktickou funkci stavby a její slučitelnost s územním plánem (bod 22 rozsudku NSS) namítaly v doplnění kasační stížnosti (bod 18); oplocení vytvářející přirozenou hranici (bod 23 rozsudku NSS) namítaly v doplnění kasační stížnosti (bod 11); nevypořádání dílčích námitek (bod 24 rozsudku NSS) namítali v doplnění kasační stížnosti (bod 17); nezohlednění relevantních pražských předpisů a nového metropolitního plánu (body 25 a 26 rozsudku NSS) namítali v doplnění kasační stížnosti (bod 14 a 16). Stěžovatelé se v kasační stížnosti vypořádali s argumentací městského soudu, a proto je odkaz na § 104 odst. 4 soudního řádu správního nepřípadný.

Zadruhé, stěžovatelé tvrdí, že správní orgány a soudy porušily jejich základní právo na ochranu vlastnictví. Odepření možnosti oplotit pozemek s odkazem na obecný územní plán, bez ohledu na faktický stav území a okolní zástavbu, je nepřiměřeným zásahem. Podle stěžovatelů všechny podmínky pro dodatečné povolení stavby byly naplněny podle § 129 odst. 3 stavebního zákona i podle územního plánu. Funkčnost celoměstského systému zeleně nemůže být stavbou ohrožena: oplocení je základem pro popínavé rostliny a zabraňuje devastaci zeleně vandalismem; pozemek je nutno zabezpečit proti nepříznivým vnějším vlivům z důvodu ochrany biotopu; oplocení vytváří přirozenou hranici mezi zastaveným územím a odděluje pozemek od komunikace se zvýšeným pohybem aut a cyklistů; nedojde ani k významnému úbytku ploch zeleně; pozemek je odříznut od plochy souvislé zeleně, a naopak je zcela integrován do přilehlé zástavby. Zájem na zachování ochrany vlastnického práva stěžovatelů převažuje nad veřejným zájmem ochrany území v územně plánovací dokumentaci.

Zatřetí, stěžovatelé namítají, že správní orgány a soudy porušily jejich legitimní očekávání. Pozemek stěžovatelů je jediným neoploceným pozemkem, i když jde o soukromý pozemek, který bez oplocení nemůže být udržován a řádně užíván. Stěžovatelé se na místní poměry v lokalitě spoléhali. Všechny ostatní ploty v ulici jsou řádně povoleny, byť pozemky mají stejný charakter; stavba dotváří souvislou řadu plotů. Stavbou plotu je rovněž zajištěno, že zamýšlená investice stěžovatelů do biotopu nebude znehodnocena. Odkaz správních orgánů a soudů na územní plán, který v dané lokalitě nebyl fakticky nikdy dodržován, byl přepjatě formalistický a v rozporu se zásadou rovnosti. Chystaný metropolitní plán dává v soulad faktický a regulativní stav pozemku, neboť jej zařadí do ploch shodně s okolní zástavbou: stěžovatelé jsou nepřiměřeně a absurdně nuceni odstranit plot, jehož umístění bude v horizontu měsíců či několika málo let na pozemku zase povoleno.

7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem.

8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

9. Nejvyšší správní soud v projednávané věci ústavně konformně odůvodnil, proč některé uplatněné námitky stěžovatelů považoval za nepřípustné (viz body 18-26 napadeného rozsudku). NSS stěžovatelům v napadeném rozhodnutí nevyčítal pouze, že některé dílčí námitky neuplatnili v řízení před městským soudem (body 19-20 tamtéž), nýbrž především dovodil, že odpovídajícím způsobem nereagovali na odůvodnění městského soudu (body 21-26 tamtéž). Ústavní soud nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout především závěru, že stěžovatelé svoji argumentací přímo nezpochybňovali jádro věci, tj. že stavba plotu byla v rozporu s územním plánem (viz bod 24 tamtéž).

10. Namítají-li stěžovatelé, že bylo porušeno jejich základní právo na ochranu vlastnictví, rozporují opětovně závěr o nenaplnění zákonných podmínek pro dodatečné povolení stavby. Městský soud podle Ústavního soudu nicméně srozumitelně vysvětlil, proč podle něj oplocení stěžovatelů narušuje hlavní funkci plochy zeleně městské a krajinné a slouží toliko k individuálním zájmům stěžovatelů (viz bod 25 napadeného rozsudku městského soudu). Podle Ústavního soudu je racionální závěr, že je-li pozemek podle územního plánu primárně určen pro širokou veřejnost (rekreaci), je s touto funkcí jeho oplocení nutně v rozporu (viz bod 24 napadeného rozsudku NSS). Jak uvedl městský soud, stěžovatelé sami na ústním jednání uvedli, že sporné oplocení je formálně v rozporu s územním plánem (bod 26 tamtéž). Stěžovatelé přitom ani v ústavní stížnosti netvrdili nic, co by přesvědčivě dokládalo, že zájem na ochraně jejich vlastnického práva k pozemku převažuje nad veřejným zájmem stanoveným v územně plánovací dokumentaci.

11. Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatelů, že napadená rozhodnutí byla v rozporu s jejich legitimním očekáváním a zásadou rovnosti. Jak uvedl NSS: Aby správní praxe založila legitimní očekávání, musí být zásadně nejen ustálená a dlouhodobá, ale také v souladu s právními předpisy; legitimní očekávání ovšem nemohlo být u stěžovatelů dáno, postavili-li plot ve zjevném rozporu s územním plánem (viz bod 29 rozsudku NSS).

12. Odkazují-li stěžovatelé konečně na chystaný metropolitní plán a absurdnost případného odstranění jejich stavby, lze přisvědčit městskému soudu, že správní orgány musí při svém rozhodnutí vycházet z účinných právních předpisů a že odpovědnost za újmu vzniklou případným zbouráním stavby nesou především stěžovatelé, kteří stavbu v první řadě postavili bez - v té době - potřebného povolení (viz bod 29 rozsudku městského soudu).

13. Lze uzavřít, že jelikož Ústavní soud na základě argumentace stěžovatelů nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelů, jejich ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu