Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího Hnidáka, a Ing. Věry Hnidákové, obou zastoupených JUDr. Stanislavem Mečlem, advokátem, sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 - Nové Město, proti vyrozumění Městského soudu v Praze č. j. 2 Nc 1818/2025-15 ze dne 18. června 2025 a jinému zásahu Krajského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. KSPH 66 INS 6953/2016 a KSPH 36 INS 28162/2012, za účasti Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé podali 16. června 2025 u Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 50 K 82/98 návrh na nařízení předběžného opatření na ochranu svého majetku (zejména majetku sepsaného do majetkové podstaty).

2. Městský soud postoupil tento návrh téhož dne přípisem č. j. 2 Nc 1818/2025-15 Krajskému soudu v Praze. Uvedl, že návrh mu byl doručen omylem.

3. Stěžovatelé se domáhají, aby Ústavní soud vyslovil, že uvedeným vyrozuměním bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a aby městskému soudu zakázal pokračovat v tomto jiném zásahu a přikázal mu, aby návrh na nařízení předběžného opatření sám projednal a rozhodl o něm. Dále se domáhají, aby Ústavní soud krajskému soudu v řízeních vedených pod sp. zn. KSPH 66 INS 6953/2016 (insolvenční věc týkající se stěžovatele jako dlužníka) a sp. zn. KSPH 36 INS 28162/2012 (insolvenční věc stěžovatelky jako dlužnice) zakázal umožnit obchodním společnostem Hlista & Pril, v. o. s., a TP Insolvence, v. o. s., a jejich společníkům jakékoliv dispozice a nakládání s majetkem zahrnutým do soupisů majetkové podstaty.

4. Ústavní stížnost stěžovatelé spojili s žádostí o přednostní projednání podle § 39 zákona o Ústavním soudu.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

6. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva, nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem než ústavní stížností musí být zachována rovněž u jiného zásahu orgánu veřejné moci.

7. V nyní posuzované věci stěžovatelé namítají, že způsob (pouhý přípis), kterým byl jejich návrh na nařízení předběžného opatření postoupen krajskému soudu, není správný, a městský soud měl o tomto návrhu rozhodnout sám, a to usnesením, proti kterému by byl přípustný opravný prostředek.

8. Ústavní soud z údajů v insolvenčním rejstříku zjistil, že krajský soud o předaných návrzích vede řízení a již o nich i rozhodl. O návrhu stěžovatele rozhodl usnesením č. j. KSPH 66 INS 6953/2016-B-1247 ze dne 19. června 2025 a o návrhu stěžovatelky usnesením č. j. KSPH 36 INS 28162/2012-B-1204 ze dne 19. června 2025. V obou případech návrh na nařízení předběžného opatření odmítl a stěžovatele poučil, že proti usnesením lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze.

9. Stěžovatelé tak mají k dispozici procesní prostředek, v němž mohou uvést i námitky obsažené v ústavní stížnosti, včetně námitky, že o návrhu neměl vést řízení a rozhodovat krajský soud, nýbrž soud městský, a domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu odvolacího řízení. Teprve pokud by - podle jejich názoru - konečné rozhodnutí ve věci porušilo jejich ústavně zaručená práva, mohli by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti. V současné době je však ústavní stížnost vzhledem k požadavku na její materiální subsidiaritu předčasná.

10. V části, v níž se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zakázal krajskému soudu umožnit třetím osobám disponovat s majetkem stěžovatelů, se ústavní stížnost vymyká rozhodovací pravomoci Ústavního soudu. Podle § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud buď zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo mu zakázat pokračovat v porušování základního práva a svobody, a přikázat mu obnovit stav před porušením takového práva, pokud je to možné. Návrh stěžovatelů v dané části nepředstavuje žádný z případů, v nichž je Ústavní soud oprávněn rozhodovat, a k jeho projednání tak není příslušný.

11. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (§ 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 1. července 2025

Veronika Křesťanová v. r.
soudkyně zpravodajka