Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele A. B. (jedná se o pseudonym, podle pasu i průkazu o povolení k trvalému pobytu, v napadených rozhodnutích je uvedeno příjmení stěžovatele B.), zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2025 č. j. 4 Tdo 38/2025-787, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2024 sp. zn. 7 To 208/2024 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. května 2024 č. j. 19 T 24/2021-688, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého (se zkráceně uvedeno) dopustil tím, že v době od 13. 7. 2014 do 30. 11. 2019 v místě společného bydliště dlouhodobě fyzicky i psychicky týral svoji dnes již bývalou manželku B. C. (jedná se o pseudonym) a svého nevlastního nezletilého syna C. D. (jedná se o pseudonym), přičemž manželce působil zejména dlouhodobé psychické příkoří a nezletilému psychické a fyzické příkoří a způsobil mu poškození jeho psychoemocionálního vývoje osobnosti. Za to byl odsouzen podle § 199 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let a podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně shora označeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zpochybňuje závěry obecných soudů a ve věci učiněná skutková zjištění, která jsou podle jeho mínění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Má za to, že daleko brutálnější a intenzivnější jednání pachatelů stejného trestného činu byla posouzena jako jednání, která nedosahují takové závažnosti, aby byla trestná. Opakovaně namítá, že soudy odmítly provést jím navržené důkazy, zasahovaly do závěrečných řečí jeho i jeho obhájce a výslech poškozených neprovedly v jeho přítomnosti. Výpovědi poškozených označuje za nevěrohodné, spáchání závadového jednání popírá, provádí podrobný rozbor podstatných skutkových zjištění a ze svého pohledu provedené důkazy hodnotí. Zejména nesouhlasí se soudy dovozovanou intenzitou jeho údajného protiprávního jednání. Tvrdí, že se vytýkaného jednání nedopustil, že poškozené psychicky a fyzicky netýral, nevyhrožoval jim, neurážel je a nezakazoval jim styk s rodinou. Rovněž znovu zpochybňuje, že by si sex na manželce vynucoval psychickým nátlakem a dával jí jen minimum peněz na domácnost, vedle toho vylučuje, že by částí soudy popsaných jednání, např. nucením manželky vařit teplá jídla, ukládáním pracovních úkolů nezletilému či jeho údajným umístěním do horního patra domu do nevyhovujících prostor, naplnil znaky týrání. Odsuzující rozhodnutí jsou podle něj důsledkem porušení jeho práva na soudní ochranu, zásady nullum crimen sine lege a pravidla in dubio pro reo.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Navíc stěžovatel v ústavní stížnosti brojí převážně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.

9. V průběhu řízení bylo prokázáno, že stěžovatel se ve společně obývaném domě vůči poškozené a jejímu nezletilému synovi opakovaně dopouštěl šikanózního jednání projevujícímu se fyzickým a psychickým násilím. Verbální útoky na adresu poškozené měly podobu hrubých vulgárních výrazů, ponižování v tom smyslu, že nic neumí, neumí se chovat, že je špatně vychovaná, že je špína, že smrdí, že je nula, že má špatné vlasy, špatný střih, neumí se oblékat, dále si psychicky vynucoval neustále pohlavní styk, kterému se poškozená raději podvolovala, nutil ji vařit mu minimálně dvě různá teplá jídla a jednu polévku denně, v poslední době jí vyhrožoval, že ji zničí, zakazoval jí styk jejich dětí s její rodinou, dával jí minimum peněz na chod rodiny, v roce 2018 ji napadl i fyzicky. O nezletilém C. D. mimo jiné prohlašoval, že je "našukanec", že je cigán, je blbý, vypatlaný, ponižoval ho, nutil ho k opakovaným fyzicky náročným pracím vzhledem k věku nezletilého, v jednom případě jej kopnul do břicha za to, že nenakrmil psa, v červnu 2019 mu vyčítal, že dělá všechno špatně a přitom mu dal bezdůvodně silnou facku, vystrnadil ho bydlet do horního patra domu do místnosti, kde byla pouze betonová podlaha, postel, stůl a skříň na oblečení a stavební materiál s odůvodněním, že to mu musí stačit, a že může být rád, že má v domě místo.

10. Podle učiněných skutkových zjištění přitom ze strany stěžovatele nešlo o nahodilé a osamocené incidenty, jak se snaží prezentovat. Prokazatelně se jednalo o soustavné útoky, které ve svém souhrnu měly povahu zlého nakládání s poškozenými a vyznačovaly se jako celek výraznou mírou neúcty, bezohlednosti, bezcitnosti a hrubosti. Nelze proto nic namítat proti závěru obecných soudů, že stěžovatel svým záměrným jednáním působil poškozeným příkoří ve smyslu definujícím zákonný znak "týrání osoby žijící ve společném obydlí" podle § 199 trestního zákoníku.

11. Okresní soud i krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Vysvětlily, že poškozená B. C. v průběhu řízení podala opakovaně konzistentní věrohodnou výpověď, která byla podpořena dalšími provedenými důkazy, a to zejména výpověďmi svědků J. M., J. R., V. R., V. J. a dalších, a rovněž závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, k osobě poškozené, ze kterých mimo jiné vyplynulo, že obecná věrohodnost poškozené je nenarušená. Znalkyně současně u poškozené zaznamenala symptomy týrané ženy a symptomy posttraumatické stresové poruchy.

12. Rozhodující obecné soudy se také řádně a podrobně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele i s jeho rozsáhlými důkazními návrhy. Již okresní soud v odůvodnění svého rozsudku (bod 20) podrobně zdůvodnil, proč nepřistoupil k provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů a proč tyto důkazní návrhy posoudil jako nadbytečné. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu je dostatečně patrné, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.

13. Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) vyplývajícího ze zásady presumpce neviny, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Odůvodnění napadených rozhodnutí tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud neshledal důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.

14. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci nezjistil žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se také tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. Vyjádřil se i k tvrzení stěžovatele, že z vystupování předsedů senátů okresního soudu a krajského soudu vůči němu a jeho obhájci (zasahování do výpovědí a závěrečných řečí) vyplývají pochybnosti o jejich nestrannosti a nepodjatosti. Nejvyšší soud správně konstatoval, že stěžovatelem vznesené výhrady proti chování předsedů senátů okresního soudu a krajského soudu a způsobu, jakým vedli řízení, nejsou důvodem podjatosti podle § 30 trestního řádu, přičemž stěžovatel nezmínil žádnou konkrétní skutečnost, pro kterou by bylo možné se domnívat, že předsedové senátů při vedení řízení a rozhodování jeho trestní věci měli k věci nebo k osobám na ní zúčastněným jakýkoliv osobní vztah. Jejich reakce na mnohdy nevhodné vyjadřování stěžovatele (resp. obhajoby) či snaha o usměrnění vyjádření stěžovatele v situaci, kdy tento opakovaně uváděl skutečnosti již pronesené a odbíhal od podstaty věci, rozhodně nemohou být důvodem pro vyloučení soudců.

15. Stejně tak Nejvyšší soud náležitě zdůvodnil, proč výslechy poškozených nebyly provedeny v přítomnosti stěžovatele. Poškozený C. D. byl vyslýchán pouze v přípravném řízení a u soudu byla jeho výpověď čtena, poškozená B. C. o provedení výslechu v nepřítomnosti stěžovatele požádala prostřednictvím zmocněnkyně při hlavním líčení konaném dne 3. 6. 2021, přičemž z jejího vyjádření vyplynulo, že výslech v přítomnosti stěžovatele nezvládne. Ač se stěžovatel samotného výslechu poškozené osobně neúčastnil, zúčastnil se ho jeho obhájce, který pokládal poškozené otázky v zájmu obhajoby stěžovatele. Podstatné je, že na základě učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že pro provedení výslechu poškozené v nepřítomnosti stěžovatele byly jednak splněny všechny zákonné podmínky (§ 209 odst. 1 trestního řádu), jednak byl stěžovatel následně seznámen s výpovědí poškozené, byl mu dán prostor pro kladení otázek a měl také možnost se k její výpovědi vyjádřit. Jak zdůraznil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že stěžovatel této možnosti využil, poškozené položil pět otázek a dále uvedl, že další otázky případně vznese po seznámení s protokolem. V žádném případě tak nedošlo k porušení stěžovatelova práva na obhajobu ani práva na spravedlivý proces.

16. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky protiústavního pochybení, přičemž důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí nemůže být ani stěžovatelem poukazovaná skutečnost, že obdobné případy, navíc podle stěžovatele daleko brutálnější a intenzivnější, byly posouzeny jako jednání, která nedosahují takové závažnosti, aby byla trestná. Při soudním rozhodování jsou totiž rozhodující konkrétní okolnosti každé jednotlivé věci a obecný odkaz na obdobné případy nelze považovat za relevantní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2024 sp. zn. III. ÚS 3303/24; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

17. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).

18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu