Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, sídlem Orlické nábřeží 376/17, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1105/2024-250 ze dne 3. dubna 2025, výroku II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 205/2023-226 ze dne 21. listopadu 2023 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 10 C 97/2022-166 ze dne 23. března 2023 v rozsahu, kterým byl rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrzen krajským soudem, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Ľ. M., a Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve spojení s tam uvedenými rozhodnutími Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, což podle obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud posoudil jako návrh na zrušení rozhodnutí nižších soudů v části, o které rozhodl krajský soud potvrzujícím výrokem II. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka žádá, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

2. Vedlejší účastník (jeřábník, zaměstnanec stěžovatelky) prováděl 26. března 2019 manipulaci s ocelovou traverzou o hmotnosti cca 1 tuny ve výšce cca 4 metrů v úrovni 2. nadzemního podlaží. V důsledku náhlého pohybu stropního nosníku byl sražen na zem v místnosti v druhém nadzemním podlaží (pád z výšky 4 metrů) a utrpěl vážná zranění, která si vyžádala několik operačních zákroků, a pro něž je upoután na invalidní vozík. Vedlejší účastník vyčíslil na základě znaleckého posudku bolestné na 937 500 Kč. Stěžovatelka nárok neuznala. Procesní obranu založila na tom, že vedlejší účastník nedodržel bezpečnostní pokyny a navíc celé staveniště převzala v době před úrazem obchodní společnost PSV STAVEBNÍ s. r. o. (PVS), ta je tedy odpovědným subjektem ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 362/2005 Sb.

3. Okresní soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi 625 000 Kč s příslušenstvím od 25. března 2022 do zaplacení (výrok I), co do 312 500 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Uvedl, že podle § 3 nařízení vlády č. 362/2005 Sb. je to zaměstnavatel, kdo přijímá technická a organizační opatření k zabránění pádu zaměstnanců z výšky a zajistí jejich provádění. Toto stěžovatelka nezajistila, odpovídá tedy objektivně vedlejšímu účastníkovi za způsobenou újmu podle § 269 odst. 1 a 4 zákoníku práce. Nadto nebyl vedlejší účastník v daný moment vybaven některým z osobních ochranných pracovních prostředků proti pádu a místo výkonu práce nebylo dostatečně zabezpečeno proti pádu. Argumentovala-li stěžovatelka porušením zákonných i smluvně převzatých povinností PSV, má to vliv pouze na následný vztah mezi PSV a stěžovatelkou (regres), nikoli na vztah stěžovatelky s vedlejším účastníkem, který je založený na objektivní odpovědnosti. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatelka i vedlejší účastník.

4. Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem v části, kterou okresní soud výroky I a II rozhodoval o úroku z prodlení od 25. března 2022 do 26. dubna 2022, rozsudek okresního soudu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), co do částky 610 000 Kč s úrokem z prodlení od 27. dubna 2022 do zaplacení rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil (výrok II) a ve zbývající části výroků I a II a ve výroku III rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok III). Krajský soud ve shodě s okresním soudem dovodil objektivní odpovědnost stěžovatelky (zaměstnavatelky) vůči vedlejšímu účastníkovi (zaměstnanci) za újmu, a to bez ohledu na to, zda stěžovatelka předala staveniště (tj. v době pracovního úrazu místo výkonu práce vedlejšího účastníka) subdodavateli, který pro ni měl na stavbě provést samostatně a na vlastní odpovědnost určité práce. Co do výše rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný jen z části, ve zbytku rozsudek okresního soudu zrušil s tím, že v části, kterou okresní soud rozhodl o úroku z prodlení nad návrh, řízení zastavil a ve zbytku věc vrátil k dalšímu řízení.

5. Proti potvrzujícímu výroku II rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, že neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů jeho přípustnosti a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Tvrdí-li stěžovatelka, že k pracovnímu úrazu vedlejšího účastníka došlo v důsledku porušení předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci třetí osobou, nebere v úvahu, že odpovědnost za újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je vybudována na principu tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za újmu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění či zavinění jeho zaměstnance nebo třetí osoby. Důvody, které by mohly vést podle jeho judikatury k přerušení příčinné souvislosti, Nejvyšší soud neshledal.

6. Stěžovatelka uvádí, že došlo k přetržení příčinné souvislosti jednáním (ve formě opomenutí) PSV. Šlo o opomenutí natolik významné, že bylo samo o sobě příčinou vzniku újmy na zdraví vedlejšího účastníka. S touto námitkou se obecné soudy řádně nevypořádaly. Stěžovatelka již v odvolání argumentovala nálezem sp. zn. I. ÚS 2283/17 ze dne 28. srpna 2018 (N 142/90 SbNU 307), v němž je uvedeno, že příčinná souvislost může být přetržena i u objektivní odpovědnosti. Krajský soud rozhodl v rozporu se závěry nálezu i řadou stěžovatelkou v dovolání uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se nevypořádal s touto námitkou, uvedl sice, že se s ní vypořádal krajský soud, ale nebylo tomu tak. Stěžovatelka rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za svévolné, nelogické, nepřesvědčivé, nespravedlivé a řádně neodůvodněné.

7. Ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu je přípustná a jsou splněny i ostatní předpoklady pro řízení o ní před Ústavním soudem. Ústavní stížnost je však v tomto rozsahu z dále předestřených důvodů zjevně neopodstatněná.

8. Proti výroku II rozsudku krajského soudu a výroku I rozsudku okresního soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen výrokem II rozsudku krajského soudu, ústavní stížnost není přípustná, a to pro okolnosti, pro které Nejvyšší soud odmítl dovolání. Bylo-li dovolání odmítnuto pro vady, pak nejsou dostupné opravné prostředky vyčerpány řádným způsobem (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti je přitom předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost. Na dovolání, které trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat, se hledí jako by vůbec nebylo podáno [viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. I pokud by ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu byla důvodná, nemohl by se ústavní stížností proti napadené části rozhodnutí nižších soudů zabývat z důvodu zásady subsidiarity.

9. Předmětem přezkumu Ústavního soudu bylo tedy pouze napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

10. Ústavní soud však žádný ústavněprávní deficit v závěrech Nejvyššího soudu neshledal. Z obsahu dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání. Stěžovatelka pouze v části III dovolání ocitovala znění § 237 občanského soudního řádu. V části IV pak formulovala dovolací důvod – nesprávné právní posouzení otázky existence příčinné souvislosti mezi újmou na zdraví vedlejšího účastníka a vznikem této újmy. Tvrdila, že se krajský soud nijak nevypořádal s její námitkou, že došlo k přetržení příčinné souvislosti, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a věc nesprávně posoudil. V dovolání opětovně zopakovala svou argumentaci o tom, že v dané věci došlo k přetržení příčinné souvislosti a že vedlejší účastník postupoval extrémně lehkomyslně, a odkázala na související judikaturu Nejvyššího soudu, kterou měl krajský soud nesprávně použít.

11. Postavila-li stěžovatelka dovolání na tom, že se krajský soud nevypořádal s námitkou přetržení příčinné souvislosti, resp. že dospěl k nesprávnému závěru o splnění podmínek pro vznik odpovědnosti stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi, je nutno přisvědčit Nejvyššímu soudu, že takto koncipované dovolání požadavky § 237 občanského soudního řádu nesplňuje. Nejvyšší soud nadto vysvětlil, že se krajský soud touto námitkou zabýval v bodě 24 rozsudku. Namítá-li stěžovatelka, že „tak odvolací soud ve skutečnosti neučinil“, nelze s ní souhlasit. V bodě 24 krajský soud konstatoval, že „[n]a tomto závěru nemůže nic změnit ani případné zjištění, že žalovaný předal staveniště (tj. v době pracovního úrazu místo výkonu práce žalobce) svému subdodavateli, který pro žalovaného měl na stavbě provést samostatně a na vlastní odpovědnost určité práce. Zde je třeba rozlišovat mezi odpovědností zaměstnavatele vyplývající z příslušných ustanovení zákoníku práce (tedy práva soukromého), od odpovědnosti příslušného subjektu za dodržování veřejnoprávních předpisů bezpečnosti práce“.

12. S těmito závěry se Nejvyšší soud v napadeném usnesení ztotožnil. Poukázal na svou judikaturu, podle které k přerušení příčinné souvislosti dochází, působila-li nová okolnost jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik újmy bez ohledu na původní událost. Zůstala-li původní událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Skutečností, bez níž by ke vzniku újmy nedošlo (původní příčinou), byl především pád vedlejšího účastníka z výšky, v důsledku něhož vedlejší účastník utrpěl poškození zdraví, které způsobilo jeho následné tělesné a duševní strádání (vytrpěnou bolest). Okolnosti namítané stěžovatelkou nepředstavují skutečnosti, jež by samy o sobě – bez původní příčiny – vyvolaly újmu. Stěžovatelka proto za újmu odpovídá bez ohledu na to, zda dodržela předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, popř. zda újma vznikla v důsledku zaviněného porušení povinnosti jeho zaměstnancem nebo třetí osobou.

13. Výše uvedené konstatoval Nejvyšší soud „navíc“ nad rámec svého závěru, že námitky stěžovatelky o přetržení příčinné souvislosti a o naplnění liberačního důvodu podle § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce představují pouhý nesouhlas s právním posouzením věci krajským soudem, aniž by stěžovatelka jakkoliv formulovala, v čem je řešení přijaté krajským soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, nepochybil, když se jednotlivě nevypořádal se všemi stěžovatelkou uváděnými rozhodnutími Nejvyššího soudu týkajícími se posuzování příčinné souvislosti (ostatně mezi stěžovatelkou a Nejvyšším soudem není sporu o tom, že za situace, kdy nová okolnost působí jako rozhodující příčina, která způsobila vznik újmy, dojde k přerušení příčinné souvislosti, stěžovatelka se jen na rozdíl od obecných soudů domnívá, že taková nová příčina nastala). Jak však bylo odůvodněno, stěžovatelkou uváděné skutečnosti, které měly způsobit přetržení příčinné souvislosti, by bez původní příčiny samy o sobě újmu nezpůsobily.

14. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a dílem jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona].

15. Ústavní soud neshledal důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem stěžovatelce, a to již jen proto, že v řízení nebyla úspěšná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 9. července 2025

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu