Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného Mgr. Pavlem Lízalem, advokátem, sídlem Pekárenská 54, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j 14 Co 226/2024-483 ze dne 18. 3. 2025 a výrokům II. III. V. VI. a VIII. rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 14 P 281/2020-409 ze dne 29. 4. 2024, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a) J. N., b) zletilé A. N. a c) nezletilé K. N., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených částí rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Okresní soud v Opavě („opatrovnický soud“) svěřil nezletilou vedlejší účastnici c) do péče matky [vedlejší účastnice a)], řízení ve věci úpravy styku otce (stěžovatele) s nezletilou i péče o zletilou vedlejší účastnici b) zastavil [výroky I., IV. a VII. rozsudku
č. j. 14 P 281/2020-409 ze dne 29. 4. 2024).

3. Opatrovnický soud rovněž uložil stěžovateli povinnost platit zletilé vedlejší účastnici b) od června 2020 měsíční výživné ve výši 6 000 Kč a od září 2022 ve výši 7 000 Kč, a dále povinnost zaplatit již splatné výživné ve výši 101 800 Kč ve splátkách po 4 000 Kč měsíčně. Dále stěžovateli uložil povinnost platit na výživu nezletilé vedlejší účastnice c) od června 2020 měsíčně 4 500 Kč a od září 2022 měsíčně 5 500 Kč, jakož i povinnost zaplatit již splatné výživné ve výši 95 200 Kč po měsíčních splátkách po 4 000 Kč. Opatrovnický soud stěžovateli uložil i povinnost zaplatit státu 36 284 Kč na nákladech řízení (viz ústavní stížností napadené výroky rozsudku č. j. 14 P 281/2020-409).

4. Stěžovatel se proti výrokům týkajícím se výživného a nákladů řízení státu odvolal. Krajský soud v Ostravě („odvolací soud“) ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňový rozsudek opatrovnického soudu v odpovídajícím rozsahu potvrdil – s tím, že k březnu 2025 činila výše nedoplatku na výživném pro zletilou vedlejší účastnici b) celkem 45 560 Kč a pro nezletilou vedlejší účastnici c) celkem 128 313 Kč.

5. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že soudy stanovily výši výživného protiústavně. Prokázal, že na potřeby dcer v období od září 2020 do dubna 2021 vynaložil částku 114 023 Kč a že spoří oběma dcerám finance na stavebním spoření. Soudy tyto výdaje (a příslušné důkazy) protiústavně opomenuly, zároveň nepřihlédly k tomu, že mladší dcera trávila v rozhodném období u otce řadu měsíců ve střídavé péči. Soudy dále postupovaly protiústavně, neboť stanovily výživné nikoliv na základě skutečného příjmu stěžovatele, ale na základě jeho příjmu potenciálního; měly prvotně zkoumat současné majetkové poměry otce – kritérium potenciality může být použito tehdy, není-li povinný schopen plnit vyživovací povinnost v rozsahu odůvodněných potřeb dětí. Soudy porušily právo stěžovatele zvolit způsob výchovy dětí: stanovené výživné přesahuje jejich odůvodněné potřeby a znamená nejen nerovnost mezi matkou a otcem, ale i vyšší životní úroveň dětí oproti rodičům. Stěžovatel řádně prokázal, že trpí syndromem pracovního vyhoření a depresivní poruchou, v důsledku čehož není schopen soustavně pracovat. Snaží se situaci zlepšit, což podle doporučení lékařů znamená nalezení jiného pracovního zaměření; proto začal studovat na univerzitě historii, založil historický spolek a publikační činnost hodlá zúročit. Stanovené výživné stěžovatele nutí ke dvěma protiústavním volbám: buďto opustit studium a badatelskou činnost, znovu pracovat a riskovat psychosomatický kolaps, nebo prodat nemovitý majetek za účelem placení nelegitimně vysokého výživného. Napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna a jsou nepřezkoumatelná.

6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.

7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy České republiky není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů — jako orgán ochrany ústavnosti má v rodinně-právních věcech zasahovat pouze v extrémních případech. Je na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající rozhodnutí – mají totiž ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je „jen“ posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li opatrovnický soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním, poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění a vyjde-li z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2260/22 ze dne 20. 9. 2022; či usnesení sp. zn. II. ÚS 2391/22 ze dne 22. 2. 2023).

9. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z mezí ústavnosti v právě popsaném smyslu nevybočila a soudy ústavně konformně odůvodnily, proč stanovily výživné v jimi určené výši.

10. Stěžovatel ve svém návrhu neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci. Namítá-li obecně, že soudy nezohlednily jím vynaložené výdaje na výživu dětí, neuvádí konkrétně, jaká tvrzení či navržené důkazy soudy opomenuly. Stěžovatele přitom v řízení o ústavní stížnosti tíží břemeno tvrzení ohledně porušení jeho základních práv (viz kupříkladu usnesení sp. zn. I. ÚS 57/25 ze dne 3. 4. 2025, bod 19). Úlohou ústavního soudu není přezkoumávat či přehodnocovat, jaké konkrétní výdaje stěžovatel v průběhu rozhodné doby vynaložil na péči o své dcery (kupříkladu na obědy, ošacení atd.).

11. Namítá-li stěžovatel, že soudy neměly vycházet z jeho potenciálního příjmu a že jej protiústavně nutí volit mezi psychickým kolapsem z práce nebo prodáním jeho nemovitostí, lze jen uvést, že taková argumentace se míjí s podstatou práva dětí na výživné. Účelem povinností rodiče k dítěti je zajištění morálního a hmotného prospěchu dítěte v jeho nejlepším zájmu, nikoliv zajistit „bezproblémový“ život jeho rodiče (srov. § 855 odst. 2 občanského zákoníku). Stěžovatel ani v tomto ohledu v ústavní stížnosti neuvedl žádnou argumentaci prokazující nezákonnost, natož protiústavnost napadených rozhodnutí. Opatrovnické soudy při stanovení výše výživného vzaly v úvahu nejen potenciální příjem stěžovatele, ale rovněž jeho nemovitý majetek a skutečnost, že je stěžovatel jediným jednatelem obchodních korporací, jejichž hodnota majetku činila alespoň 840 000 Kč (viz bod 32 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Důvod pro výjimečný zásah do činnosti opatrovnických soudů proto Ústavní soud neshledal.

12. Výši stanoveného výživného pro obě dcery stěžovatele nelze na první pohled označit za natolik excesivní, že by mohla vést k tvrzené protiústavní nerovnosti či porušení práva stěžovatele zvolit způsob výchovy jeho dětí. Naopak, výše stanoveného výživného je standardní s ohledem na nutné potřeby dětí ve věku vedlejších účastnic.

13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu