Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele K. Č., zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 252/2024-1462 ze dne 26. 3. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel byl v pořadí druhým rozsudkem Okresního soudu v Karviné ? pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem svádění k pohlavnímu styku [§ 202 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2021], jehož se dopustil tím, že se záměrem získat u nezletilé osoby sexuální služby výměnou za finanční prospěch nabídl nezletilé finanční hotovost 300 Kč výměnou za pohlavní styk, ačkoli si byl vědom jejího věku. Už dříve byl přitom pravomocně odsouzen za přečin svádění k pohlavnímu styku (§ 202 odst. 1 trestního zákoníku). Stěžovatel byl odsouzen k trestu domácího vězení v délce šest měsíců.

2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") výrok o trestu zrušil a rozhodl rozsudkem tak, že stěžovateli uložil peněžitý trest o výměře sto denních sazeb ve výši 200 Kč, celkem tedy 20 000 Kč.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným rozhodnutím podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), jako zjevně neodpodstatněné. Konstatoval, že stěžovatel v dovolání uplatnil dva dovolací důvody. Námitky spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu považoval za zjevně neopodstatněné. Stěžovatel polemizoval se skutkovými závěry soudů, ale neoznačil nic, co by svědčilo o zjevných vadách skutkových zjištění. Tvrzení, že skutkové závěry vychází z procesně nepoužitelných důkazů, označil Nejvyšší soud za nedostatečně odůvodněné. Důkazní návrhy stěžovatele trestní soudy posoudily a odůvodnily, proč je nepovažovaly za potřebné provést. Námitka, kterou stěžovatel podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu (nesprávné právní posouzení), se podle Nejvyššího soudu míjela se vzneseným dovolacím důvodem, protože nesprávné právní posouzení nevztahovala ke skutku, který byl nižšími soudy zjištěn a posuzován.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), respektive práva na soudní ochranu chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v tom, že Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné stěžovatelovo dovolání, protože neobsahovalo všechny náležitosti, ačkoli podle stěžovatele mělo být meritorně projednáno. Označuje takový postup za odepření přístupu k soudu. Uvádí, že je přesvědčen, že "obsah dovolání není jen pouhou polemikou se skutkovými zjištěními nižších soudů, nýbrž obsahuje tvrzení, která jsou dostatečná pro posouzení, zda byly naplněny dovolací důvody".

5. Stěžovatel rozporuje závěr Nejvyššího soudu, že jeho odsouzení není založeno na výpovědi svědkyně, o jejíž věrohodnosti má pochybnosti, pro něž se domáhal jejího znaleckého zkoumání. Poukazuje na svévolné hodnocení její výpovědi trestními soudy, které sice její výpověď považovaly za nevěrohodnou vůči některým tvrzením (proto byl rozsah viny stěžovatele zúžen), nicméně ji nadále považovaly za věrohodnou ve vztahu k tvrzení, které bylo klíčové pro odsouzení stěžovatele, totiž že byla přítomna tomu, když mu poškozená sdělovala svůj (správný) věk. Toto rozdílné hodnocení soudy nijak přesvědčivě nevysvětlily. Proto stěžovatel považoval rozsudky krajského a okresního soudu za nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud však namísto zohlednění těchto zjevných vad jen nesprávně uzavřel, že výpověď svědkyně byla jen "podpůrným" důkazem.

6. Co se týče procesně nepoužitelných důkazů, stěžovatel připustil, že dovolání formuloval stroze, ale považuje za zřejmé, že jeho námitka mířila na čtení úředních záznamů o podaných vysvětleních.

7. Své důkazní návrhy stěžovatel považuje nadále za opomenuté. Ačkoli se jimi trestní soudy zabývaly, neodůvodnily dostatečně, proč nepřistoupily k jejich provedení, a to za situace, kdy svědkyně i poškozená vypovídaly nekonzistentně a vzájemně rozporně.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

9. Dne 15. 7. 2024 Ústavní soud obdržel poštou dvě podání podepsaná vlastnoručně stěžovatelem. První podání je označeno jako "stížnost proti advokátu Jiřímu Miketovi", neboť k dovolání ani ústavní stížnosti údajně nepřiložil důkazy o stěžovatelově nevině, a "dodatek k ústavní stížnosti". Součástí těchto podání, obsahově se částečně překrývajících, je řada kopií částí trestního spisu či jiných písemností. Vzhledem k povinnému zastoupení advokátem v řízení Ústavní soud k jejich obsahu nepřihlížel; doplňuje však, že by nemohly změnit hodnocení ústavní stížnosti.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů (viz čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995).

11. Ústavní soud musí nejprve odmítnout námitku, že Nejvyšší soud upřel stěžovateli přístup k soudu, když mu vytknul vady jeho dovolání. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je bez pochybností zřejmé, že důvodem odmítnutí dovolání nebyly vady dovolání [tj. nedostatek náležitostí, který vede k odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. d) trestního řádu]. Ve výroku usnesení je uvedeno, že Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, tedy z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Zjevná neopodstatněnost znamená, jak srozumitelně vysvětluje komentářová literatura, že "podané dovolání je přípustné, bylo-li podáno ze zákonných důvodů, včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem požadované obsahové náležitosti. Ovšem již na ‚první pohled' je zřejmé, že napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející nevykazuje dovolatelem vytýkané nedostatky a že podané dovolání nemůže být úspěšné." (komentář k § 265i in DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, cit. dle ASPI podle právního stavu k 1. 5. 2017).

12. Důvod odmítnutí uvedený ve výroku plně odpovídá také odůvodnění tohoto rozhodnutí, v němž se Nejvyšší soud vyjadřuje k námitkám uvedeným v dovolání, které považoval za možné podřadit některému z trestním řádem vymezených dovolacích důvodů (§ 265b tohoto zákona). K posouzení obsahu dovolání tedy došlo, byť v "kvazimeritorní" podobě, již připouští trestní řád. Stěžovatelův odkaz na nálezy sp. zn. I. ÚS 451/23 ze dne 29. 8. 2023 a sp. zn. II. ÚS 1224/23 ze dne 15. 11. 2023, věnující se odmítnutí dovolání pro nedostatek náležitostí, je proto zcela nepřiléhavý.

13. Jen pro doplnění Ústavní soud upozorní na význam některých závěrů v napadeném rozhodnutí. Uvedl-li Nejvyšší soud v bodě 31 usnesení, že svou námitkou se stěžovatel "míjí s vzneseným dovolacím důvodem", směřoval tím k hodnocení, že námitka nesprávného právního posouzení vychází z jiného skutkového stavu, než dospěly trestní soudy, a už proto nemůže být důvodná. Námitka směřovala k posouzení, zda neznalost věku poškozené vylučuje naplnění subjektivní stránky trestného činu. Trestní soudy však skutkově vycházely ze závěru, že věk poškozené byl naopak stěžovateli znám. Uzavřel-li Nejvyšší soud v bodě 25 usnesení, že obsah dovolání nesvědčí o zjevném či extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, nevytýkal tím stěžovateli vady dovolání, ale hodnotil, že stěžovatelovy námitky v této části dovolání zjevně nebyly důvodné (představovaly pouhou polemiku se skutkovými závěry, ale nedokládaly extrémní rozpor, pro nějž by byl Nejvyšší soud povinen rozhodnutí zrušit).

14. Co se týče dalších námitek v ústavní stížnosti, je třeba konstatovat, že jejím obsahem je polemika se závěry obecných soudů především co do jejich závěru, že stěžovatel znal věk poškozené (tedy že si byl vědom toho, že je nezletilá). Jak plyne z povahy řízení o ústavní stížnosti, k takové polemice řízení o ústavní stížnosti neslouží. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti z pohledu, zda námitky svědčí o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, a dospěl k závěru, že nikoli.

15. Ústavní soud považuje provedené dokazování ve stěžovatelově věci a závěry z něj vyvozené za ucelené, logicky provázané a prosté svévole. Neshledal rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, tudíž zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny,
resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nelze dovodit. V této souvislosti lze odkázat již na podrobné odůvodnění rozsudku okresního soudu. Co se týče údajně svévolného hodnocení věrohodnosti svědkyně a její výpovědi, lze jen zopakovat závěr Nejvyššího soudu. Okresní soud si byl rozporů v její výpovědi vědom, promítl je ostatně do zúžení skutku, který je stěžovateli kladen za vinu, svůj postup řádně odůvodnil.

16. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud měl korigovat opomenutí jeho důkazních návrhů ze strany okresního a krajského soudu. Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že součástí práva na spravedlivý proces je též vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 273/06 ze dne 14. 9. 2007). Za situace, kdy obecné soudy odmítnou akceptovat důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, případně se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech, jimiž jsou takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 nebo sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015). Jestliže obecný soud nevyloží, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2). Jinými slovy, rozhodující soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům účastníků nevyhoví, pak musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (obdobně viz nález sp. zn. II. ÚS 2736/19 ze dne 13. 10. 2020, jehož se dovolává stěžovatel).

17. Jak však přiléhavě konstatoval Nejvyšší soud (bod 29 napadeného usnesení), těmto požadavkům okresní a krajský soud dostály. Okresní soud se v bodě 15 svého rozsudku neomezil jen na pouhé odmítnutí důkazních návrhů, ale dostatečně konkrétně, srozumitelně logicky koherentně vysvětlil, proč je považoval vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu za nadbytečné. Závěru Nejvyššího soudu tak Ústavní soud nemá, co vytknout.

18. Stěžovatel konečně brojil i proti tomu, že podle Nejvyššího soudu dostatečně nespecifikoval námitku týkající se použití procesně nepoužitelných důkazů (bod 27 napadeného usnesení). Ústavní soud si vyžádal ze spisu vedeného okresním soudem stěžovatelovo dovolání, seznámil se s ním a přisvědčuje Nejvyššímu soudu, že stěžovatel svou námitku nijak nerozvedl, pouze označil, že souvisí se čtením protokolů o výpovědích svědkyně a poškozené. Dovolání musí po obsahové stránce vedle označení dovolacího důvodu uvádět také konkrétní okolnosti, které jej naplňují, tj. konkrétní dovolací námitky, na jejichž existenci je uplatněný dovolací důvod založen. Stěžovatel však žádné konkrétnější námitky v této souvislosti neuvedl, takže Nejvyšší soud ani neměl, čím se blíže zabývat (srov. § 265f odst. 1 a § 265i odst. 3 trestního řádu).

19. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu