Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky MT Absol s.r.o., sídlem Pod Petřinami 58/16, Praha 6, zastoupené Mgr. Jaroslavem Schwarzem, LL.M., advokátem, sídlem Sokolovská 394/17, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3303/2024-301 ze dne 21. 3. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 117/2024-244 ze dne 18. 6. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 57 C 140/2022-204 ze dne 13. 2. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodních korporací: a) GASCO s.r.o., sídlem, Vodárenská 22, Pardubice, b) EVT Stavby s.r.o., sídlem V Zahrádkách 2155/3, Svitavy, c) HYDRO & KOV s.r.o., sídlem Pražská 1333, Třeboň, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily její základní práva zaručená především v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"); stěžovatelka dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 ("nalézací soud") určil, že pohledávka žalované stěžovatelky vůči povinnému Jiřímu Nestávalovi na zaplacení 12 332 355,67 Kč ze smlouvy o poskytnutí zápůjčky ze dne 31. 5. 2016 neexistuje. Městský soud v Praze ("odvolací soud") rozhodnutí nalézacího soudu věcně potvrdil. Soudy v ústavní stížností napadených rozsudcích dospěly k následujícím závěrům:

Po skutkové stránce dovodily, že smlouvou o zápůjčce uzavřenou v květnu 2016 se předchůdkyně stěžovatelky zavázala poskytnout povinnému Jiřímu Nestávalovi celkem 7 700 000 Kč do 30. 6. 2016. Dnem poskytnutí zapůjčené částky se podle smlouvy rozuměl den předání této částky k rukám povinného. Uvedená smlouva byla uzavřena poté, co v dubnu 2016 na základě smluv o zápůjčkách vedlejší účastnice (žalobkyně) poskytly povinnému a České-Středoasijské smíšené obchodní komoře zápůjčku 8 000 000 Kč.

V prosinci 2018 uzavřela předchůdkyně stěžovatelky a manželé Nestávalovi smlouvu o zřízení zástavního práva k bytové jednotce k zajištění pohledávky za povinným ve výši 7 700 000 Kč a téhož dne byla uzavřena dohoda o uznání dluhu, v níž povinný dluh ze smlouvy o zápůjčce z května 2016 uznal a zavázal se jej vrátit do prosince 2019. V únoru 2019 předchůdkyně stěžovatelky převedla pohledávku smlouvou o zajišťovacím převodu práva na stěžovatelku s tím, že nebudou-li pohledávky splněny do prosince 2021, stane se převod předmětu zajištění nepodmíněným a stěžovatelka se stane trvalým vlastníkem.

Soudním exekutorem bylo vedeno exekuční řízení pro vymožení peněžité pohledávky 5 000 000 Kč s příslušenstvím oprávněných žalobkyň [vedlejších účastnic a) a b)] proti povinným 1) České-Středoasijské smíšené obchodní komoře a 2) Jiřímu Nestávalovi na základě vykonatelného notářského zápisu. Stěžovatelka v dubnu 2022 do tohoto exekučního řízení přihlásila svoji pohledávku 7 700 000 Kč s příslušenstvím ze smluv o zápůjčce z května 2016, o zřízení zástavního práva k nemovitosti z prosince 2018 a zajišťovacím převodu vlastnického práva z února 2019.

V rámci exekučního řízení byla vydražena bytová jednotka za 12 415 007 Kč. Exekutor v červenci 2022 rozhodl o uspokojení pohledávek z rozdělované podstaty. Vedlejší účastnice odporovou žalobou popřely pravost, výši a pořadí pohledávky stěžovatelky.

Po právní stránce soudy dovodily, že závazek předchůdkyně stěžovatelky směřoval k poskytnutí zápůjčky do 30. 6. 2016 a nelze učinit závěr, že by šlo o smlouvu rámcovou. Jelikož soudy vzaly za prokázané, že částka 7 700 000 Kč nebyla povinnému předána, dospěly k závěru, že pohledávka byla fiktivní. Neexistovala-li pohledávka předchůdkyně stěžovatelky, nemohla být uznána, zajištěna ani převedena. Pohledávka stěžovatelky vůči povinnému proto dána nebyla.

3. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelky odmítl ústavní stížností napadeným usnesením. Dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky bylo založeno na jiné skutkové verzi, než ke které dospěly obecné soudy, tj. že předmětná částka byla povinnému předchůdkyní stěžovatelky předána tak, že ji vybral z jejího účtu.

4. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně:

Stěžovatelka namítá, že soudy dospěly k protiústavnímu závěru o tom, že její pohledávka dána není. Stěžovatelka tvrdí, že její předchůdkyně povinnému v průběhu let 2016 a 2018 na základě smlouvy z května 2016 peněžní prostředky poskytla; to vyplývá z výpisů z bankovního účtu prokazujících 52 hotovostních výběrů z účtu v celkové výši 8 190 000 Kč. Sám povinný opakovaně (v rozporu se svými zájmy) potvrdil existenci pohledávky a předání finančních prostředků v hotovosti, což vyplývá i z dalších důkazů (dohod o uznání dluhu, smlouvy o zřízení zástavního práva, dodatku ke smlouvě a rovněž při soudním jednání); hodnocení nestrannosti povinného bylo protiústavní. Závěr soudů, že finanční prostředky povinnému předány nebyly, je proto v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Soudy nadto protiústavně přenesly důkazní břemeno na stěžovatelku: požadovaly po ní důkazy o plnění podle smlouvy, přestože důkazní břemeno tížilo vedlejší účastnice, které ovšem neprokázaly, že finanční prostředky nebyly poskytnuty povinnému výběry z banky.

Soudy podle stěžovatelky dospěly k vnitřně rozpornému a arbitrárnímu závěru, že smlouva byla reálným kontraktem - smlouvou o zápůjčce, která vzniká až předáním věci. Byť soudy zjistily, že smlouva uzavřena byla, posuzují ji, jako by nikdy uzavřená nebyla (stěžovatelka rozporuje především body 44 a 45 odůvodnění nalézacího soudu). Smlouva neměla být protiústavně formalisticky, v rozporu se zásadami autonomie vůle a pacta sunt servanda posouzena jako smlouva o zápůjčce, ale podle skutečného obsahu a vůle stran jako závazek konsensuální (například jako smlouva o úvěru); v takovém případě by povinnost předchůdkyně stěžovatelky poskytnout finanční prostředky nezanikla okamžikem, do kterého se zavázala povinnému úvěr načerpat. Předchůdkyně stěžovatelky sice byla v prodlení po uplynutí "rozhodné doby", její závazek nicméně trval.

5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.

6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Součástí ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je rovněž povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3411/19 ze dne 2. 6. 2020, bod 19). Právo na odůvodnění rozhodnutí není absolutní a nelze je chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 12. 2014 ve věci Emel Boyraz proti Turecku, č. stížnosti 61960/08, bod 74). Rozsah, v jakém se povinnost soudu odůvodnit rozhodnutí aplikuje, může být různý podle povahy rozhodnutí a musí být stanoven s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Šíře práva účastníků na odůvodněné rozhodnutí se odvíjí od předmětu a povahy řízení, jakož i návrhů a argumentů jimi uplatněných. Obecné soudy mají povinnost vypořádat se s argumentací účastníků řízení adekvátně, aby jejich rozhodnutí byla srozumitelná, logická a přezkoumatelná [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3754/19 ze dne 12. 5. 2020, bod 10). Nejsou-li zřejmé důvody soudního rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, která je v rozporu se zásadou právního státu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009).

24. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že princip nezávislosti soudů při výkonu jejich pravomoci je třeba chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak je hodnotit (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 754/24 ze dne 5. 2. 2025). Z perspektivy základního práva na soudní ochranu účastníků řízení nelze akceptovat případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry; ústavně nekonformní jsou rozhodnutí, ve kterých jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 990/23 ze dne 27. 9. 2023). Podle Ústavního soudu v nyní projednávaném případě soudy ústavně konformně odůvodnily, proč podle nich pohledávka stěžovatelky vůči povinnému není dána.

8. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je opětovná polemika s nosným skutkovým závěrem civilních soudů, podle kterého nebyla sporná finanční částka podle smlouvy z května 2016 povinnému předána. Civilní soudy se argumenty stěžovatelky v napadených rozhodnutích přesvědčivě vypořádaly a nelze tvrdit, že by jejich hodnocení důkazů vykazovalo prvky svévole. Především nalézací soud detailně vysvětlil, proč považoval výpovědi dvou dalších svědků za věrohodné, a to na rozdíl od výpovědi povinného, v jehož výpovědi shledal rozpory (viz bod 34 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Nevěrohodnost výpovědi povinného k okolnostem hotovostních výběrů z účtu nalézací soud neodůvodnil pouze odkazem na jeho nestrannost - odkázal i na skutečnost, že si povinný v rámci vysvětlení podaného u policie na žádné okolnosti o sporné smlouvě o zápůjčce nepamatoval (viz tamtéž).

9. Namítá-li stěžovatelka, že na ni soudy protiústavně přesunuly důkazní břemeno, pomíjí podstatu napadených rozhodnutí. Jak uvedl odvolací soud: "[...] rozhodnutí nestojí na závěru, že by [stěžovatelka] nedostála své povinnosti tvrzení či důkazní, ale na závěru, že v řízení bylo prokázáno, že k zapůjčení peněz dle smlouvy o zápůjčce ze dne 31. 5. 2016 vůbec nedošlo, když [předchůdkyně stěžovatelky] nevyvíjela žádnou činnost, potřebnými financemi nedisponovala" (viz bod 18 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

10. Rozporuje-li stěžovatelka, že soudy považují smlouvu o zápůjčce z května 2016 za reálný kontrakt, neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, jež by prokazovala porušení zásady autonomie vůle smluvních stran. Samotná skutečnost, že by jiný výklad smlouvy mohl být pro stěžovatelku výhodnější, bez dalšího protiústavní postup civilních soudů nezakládá. Ústavní soud na základě argumentace stěžovatelky neshledal důvod, proč by měl do primární kompetence civilních soudů zasahovat.

11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu