Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Aleše Nytry, advokáta, sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 20/2025-1028 ze dne 20. března 2025 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 31 T 12/2024-1004 ze dne 29. ledna 2025, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy, čl. 2 odst. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel v trestním řízení vystupoval v postavení zmocněnce poškozené. Odsuzujícím rozsudkem byla obžalovanému uložena povinnost odčinit nemajetkovou újmu způsobenou poškozené (zastupované stěžovatelem) zaplacením 1 000 000 Kč a nahradit škodu zaplacením 13 800 Kč. Po pravomocném skončení trestního stíhání stěžovatel požádal Krajský soud v Ostravě o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za právní zastoupení poškozené ve výši 366 581,60 Kč. Napadeným usnesením krajského soudu mu byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů 57 100 Kč. Ve zbylé nárokované částce (tj. 309 481,60 Kč) bylo v odůvodnění napadeného usnesení uvedeno, že se stěžovateli za vyjmenované nepřiznává odměna a režijní paušál s tím související.

3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl.

4. Stěžovatel uvádí, že při vyúčtování odměny vycházel pro účely tarifní hodnoty z částky 1 013 800 Kč, která byla jím zastupované poškozené pravomocně přiznána na náhradě škody a nemajetkové újmy. Namítá, že obecné soudy fakticky popřely existenci § 10 odst. 5 advokátního tarifu, když při stanovení jeho odměny vycházely z náhradní tarifní hodnoty 10 000 Kč (pro přípravné řízení), resp. 50 000 Kč (pro hlavní líčení). Poukazuje na nálezy, v nichž se Ústavní soud otázkou nemožnosti vyloučení § 10 odst. 5 advokátního tarifu zabýval, s tím, že podle této judikatury není rozhodující, zda již na začátku řízení je známa hodnota věci nebo práva, a že z náhradní tarifní hodnoty lze při výpočtu odměny vycházet jen tehdy, když hodnotu věcí nebo práva nelze vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Odkazuje dále na bod 23 napadeného usnesení vrchního soudu, v němž tento soud otevřeně odmítl uvedenou judikaturu Ústavního soudu respektovat. Má za to, že se vrchní soud fakticky pasoval do role normotvůrce a z advokátního tarifu vypustil § 10 odst. 5.

5. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy rozhodnutí opírají o Ústavním soudem překonanou argumentaci, že je nutno odměnu zmocněnce srovnávat s odměnou obhájce, nicméně že tento přístup uplatnily jen ve vztahu k fázi od hlavního líčení, když jeho právní služby poskytované v průběhu přípravného řízení honorovaly částkou 1 500 Kč za úkon oproti 3 100 Kč za úkon přiznávaných obhájci. Rozporuje použitelnost rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 74/99, na nějž obecné soudy odkazovaly, s tím, že byl překonán následnou judikaturou Ústavního soudu, a v době jeho vydání navíc advokátní tarif ještě neobsahoval inkriminovaný § 10 odst. 5. Odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 158/24 ze dne 17. dubna 2024 zapovídající vyloučení podzákonného předpisu či jeho části. K tarifním hodnotám sporu 10 000 Kč či 50 000 Kč a sazbám úkonů právní služby ve výši 1 500 Kč, potažmo 3 100 Kč uvádí, že vzhledem k inflaci a růstu mezd od roku 2007 jde o částky zcela neodpovídající povaze sporu. Má za to, že rozhodnutí obecných soudů vykazují známky retroaktivity, neboť až po skončení právního zastoupení fakticky v jeho neprospěch změnily advokátní tarif.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. října 2015 (ST 42/79 SbNU 637) nemá povinnost být právně zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

7. Ústavní soud si od krajského soudu vyžádal jím vedený spis sp. zn. 31 T 12/2024 a vyzval krajský soud a vrchní soud k vyjádření se k ústavní stížnosti, stěžovateli pak poskytl možnost na vyjádření reagovat replikou.

8. Vrchní soud ve vyjádření nejprve odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, které považuje za velmi podrobné. Zdůraznil povinnost soudu přezkoumávat účelnost nákladů vzniklých přibráním a činností zmocněnce. Z výkladové soudní praxe podle něj vyplývá, že se obecné soudy mohou odchýlit při tomto výkladu účelnosti odměn a nákladů zmocněnce od podzákonného předpisu (tj. advokátního tarifu), jestliže své rozhodnutí podrobně odůvodní. Uvádí, že jako nesprávné bylo vyhodnoceno tvrzení stěžovatele, že již při převzetí zastoupení poškozené byla známa hodnota věci či práva a že se poškozená s nárokem na náhradu nemajetkové újmy, příp. majetkové škody, na počátku řádně připojila k trestnímu řízení. Připomíná, že poškozené byl přiznán nárok v celkové částce 1 013 800 Kč a že stěžovatelem uplatněný nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů představoval více než jednu třetinu z hodnoty přiznaného nároku, což považuje za doklad toho, že se taková odměna a náhrada hotových výdajů významně vymyká pravidlům vztahujících se k účelnosti nákladů spojených s činností zmocněnce. Ve vztahu ke stěžovatelem namítanému nerespektování judikatury Ústavního soudu vrchní soud podotýká, že odkaz citovaný v bodě 23 napadeného usnesení směřoval výhradně k aplikaci § 12 odst. 3 advokátního tarifu. Vyjadřuje názor, že v rámci trestního řízení, vycházejícího z jednoho deliktního jednání, je nutno posuzovat jednotlivé vznesené nároky poškozených jako vycházejících ze zákonem stanoveného spojení dvou a více věcí ke společnému projednání, a proto je nutno následně odměnu zmocněnce stanovit dle tarifní hodnoty z přiznaného nároku, který je nejvyšší. Stěžovatelovu argumentaci týkající se inflace a růstu mezd nepovažuje za významnou. Stěžovatelova zmínka o retroaktivním rozhodování obecných soudů nemá podle vrchního soudu žádný konkrétní odkaz ani logické vysvětlení. Závěrem vrchní soud konstatoval, že se stěžovateli dostalo za jím poskytnutou právní pomoc poškozené spočívající v několika úkonech adekvátní odměny a nijak nebyl poškozen na svých ústavně zaručených právech. Z tohoto důvodu navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.

9. Krajský soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.

10. Ústavní soud zaslal obdržená podání stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel práva repliky využil a v reakci na vyjádření vrchního soudu uvedl, že soud pravidlo vyplývající z § 10 odst. 5 věty druhé advokátního tarifu neaplikoval ve vztahu k žádnému úkonu právní služby. Určení tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč i pro přípravné řízení považuje za zcela neadekvátní mj. proto, že při převzetí právního zastoupení bylo zcela evidentní, že náhrada nemajetkové újmy bude mnohonásobně vyšší než tato částka. V návaznosti na poznámku vrchního soudu o tom, že poškozená uplatnila nároky ve výši 7 442 390 Kč a přiznána jí byla výrazně nižší částka, podotýká, že trestní soud není povolán ke zcela podrobnému zkoumání výše nemajetkové újmy, a pokud by ve věci podrobné dokazování prováděl, byla by výše přiznaného nároku daleko vyšší. Má za to, že při prosazování nároku poškozeného na náhradu škody i na náhradu nemajetkové újmy je třeba aplikovat § 12 odst. 3 advokátního tarifu, neboť advokát přebírá odpovědnost za obě tyto hodnoty. Poukazuje na nepředvídatelné krácení odměny advokátů a negativní dopady z toho vyplývající. Rozporuje tvrzení vrchního soudu o výhodnějším postavení ustanoveného advokáta (z hlediska uhrazení odměny za zastupování).

11. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem soudní soustavy (viz čl. 83, 90 a 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti; postup v soudním řízení, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů, kterým přísluší posoudit podmínky pro aplikaci toho či kterého institutu, a své závěry musí stanoveným postupem odůvodnit.

13. Rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů je vyjádřením vztahu státu a zmocněnce poškozeného, který má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů [nález sp. zn. Pl. ÚS 86/20 ze dne 9. února 2021 (N 24/104 SbNU 281), bod 28]. Taková právní úprava není samoúčelná a zajišťuje, že ústavní právo na právní pomoc bude účinné. Aby advokáti mohli poskytovat kvalitní právní služby, musí být jejich práce uspokojivě ohodnocena. Postavení poškozeného v trestním řízení nespočívá jen v tom, že je důležitým pramenem důkazů, ale umožňuje mu zde uplatnit svá ústavně zaručená práva (viz například nález sp. zn. II. ÚS 297/22 ze dne 26. června 2023). Účast poškozeného v trestním řízení může poskytovat satisfakční funkci i tehdy, neuplatní-li adhezní nárok. V takovém případě je zmocněnec poškozenému oporou v situaci, do níž se dostal proti vlastní vůli (viz nález sp. zn. II. ÚS 357/22 ze dne 1. března 2023, bod 25), a proto je důležité neodepřít poškozenému kvalifikovanou právní pomoc.

14. Současně je nezbytné, aby obecné soudy hodnotily pomoc zmocněnce podle obsahu jednotlivých úkonů, zohlednily průběh trestního řízení, posoudily, které úkony byly účelné, a zvážily, zda zjištěná odměna je přiměřená konkrétním okolnostem [například nález sp. zn. III. ÚS 1033/21 ze dne 16. listopadu 2021 (N 199/109 SbNU 153), bod 20]. Obecné soudy hodnotí účelnost každého jednotlivého úkonu, přiměřenost výše sazby za jeden úkon právní služby a celkové výše náhrady nákladů v porovnání s celkovou částkou náhrady újmy přiznané poškozenému (nálezy sp. zn. III. ÚS 1033/21, bod 25, či sp. zn. III. ÚS 2835/23 ze dne 13. listopadu 2024, bod 33 a násl.).

15. Klíčová námitka stěžovatele se týká § 10 odst. 5 advokátního tarifu (ve znění účinném do 31. prosince 2024), podle něhož měla být podle jeho názoru určena tarifní hodnota potřebná pro stanovení výše mimosmluvní odměny. Podle zmíněného ustanovení se při zastupování poškozeného v trestním řízení ve věci náhrady újmy, jež byla poškozenému způsobena trestným činem, považuje za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč, avšak pokud byla poškozenému přisouzena jako náhrada újmy peněžní částka převyšující 10 000 Kč, považuje se za tarifní hodnotu tato peněžní částka.

16. Stěžovatel při vyúčtování odměny za zastupování poškozené vycházel z § 10 odst. 5 advokátního tarifu, část věty za středníkem, a tarifní hodnotu vypočetl z částky 1 013 800 Kč, která byla jím zastupované poškozené pravomocně přiznána na náhradě škody a nemajetkové újmy. Obecné soudy však tento způsob výpočtu tarifní hodnoty odmítly a určily ji podle § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 4 a § 8 odst. 3 advokátního tarifu, tj. ve výši 10 000 Kč pro fázi před uplatněním nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy, resp. ve výši 50 000 Kč pro fázi po vznesení tohoto nároku.

17. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že způsob určení stěžovatele závisel na více faktorech než jen na (ne)aplikaci § 10 odst. 5 advokátního tarifu. Ústavní soud identifikoval tři otázky, na jejichž řešení mají stěžovatel a obecné soudy odlišný názor.

18. Za prvé stěžovatel brojí proti tomu, že obecné soudy při určení sazby odměny přihlížely k nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy, jež byl jím zastupované poškozené pravomocným rozhodnutím ve věci samé přiznán, až ve vztahu k úkonům učiněným po uplatnění tohoto nároku. Za druhé jde o to, zda měly soudy při určení tarifní hodnoty odměny vycházet z částky 1 000 000 Kč, jež byla poškozené přiznána jako náhrada nemajetkové újmy (jak požadoval stěžovatel), anebo zda správně tuto hodnotu určily ve výši 50 000 Kč, a to na základě § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. A za třetí jde o otázku, zda měly soudy při stanovení tarifní hodnoty odměny aplikovat § 12 odst. 3 advokátního tarifu a vycházet ze součtu částky, jež byla poškozené přiznána na náhradě nemajetkové újmy, a částky, která jí byla přiznána na náhradě škody, anebo zda obecně soudy postupovaly správně, když vycházely z § 8 odst. 3 advokátního tarifu a vycházely z vyšší z obou těchto částek (což byla v daném případě tarifní hodnoty určena na základě přiznaného nároku na náhradu nemajetkové újmy).

19. Ústavní soud se otázkou určení výše odměny zmocněnce poškozených v trestním řízení v posledních letech již několikrát zabýval [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1882/21 ze dne 22. března 2022 (N 38/111 SbNU 145), sp. zn. IV. ÚS 2173/23 ze dne 5. prosince 2023, sp. zn. IV. ÚS 2334/23 ze dne 10. ledna 2024 a sp. zn. I. ÚS 3362/22 ze dne 7. srpna 2024]. Na tuto judikaturu ostatně stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti a činil tak již v řízení před obecnými soudy. V nyní posuzované věci se tak Ústavní soud musel zabývat i tím, zda obecné soudy tuto judikaturu respektovaly, popř. se od ní odchýlily z obhajitelných a náležitě vysvětlených důvodů. Dospěl přitom k závěru, že ve vztahu k první z uvedených otázek obecné soudy postupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu, ve vztahu ke druhé otázce nezohlednily nejnovější judikaturu Ústavního soudu a ve vztahu k otázce třetí vědomě a bez dostatečného odůvodnění nerespektovaly již ustálenou judikaturu.

20. V souvislosti s první otázkou, tedy s rozdílným určováním tarifní hodnoty ve vztahu k úkonům právní pomoci učiněným před uplatněním nároku poškozené na náhradu škody a nemajetkové újmy a úkonů učiněným po tomto okamžiku, nemá Ústavní soud důvod rozporovat tu část výkladu advokátního tarifu, v níž vrchní soud dospěl k závěru, že pravidla pro výpočet tarifní hodnoty obsažená v § 10 odst. 5 advokátního tarifu jsou aktivována až v momentu, kdy ze strany poškozeného dojde k uplatnění adhezního nároku. Vrchní soud tento výklad racionálně odůvodnil v bodech 17 a 18 napadeného usnesení.

21. Ústavní soud navíc již akceptoval přístup, při kterém obecné soudy aplikovaly § 10 odst. 5 advokátního tarifu pouze ohledně těch úkonů právní služby, které jsou výlučně spojeny s adhezním řízením, tj. uplatněným nárokem na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2201/23 ze dne 3. října 2023 a sp. zn. I. ÚS 347/25 ze dne 30. dubna 2025). V usnesení sp. zn. I. ÚS 1294/24 ze dne 25. června 2025 Ústavní soud vysvětlil, že nepovažuje za vadu, je-li s jinými (tedy tzv. neadhezními) úkony spojena jiná (nižší) sazba odměny než s popsanými úkony adhezními. Takový postup, který nevylučuje neadhezní úkony, byť je honoruje jinak než adhezní, neodporuje vývoji směřujícímu k posílení ochrany poškozených v trestním řízení; zároveň má zmocněnec stále motivaci poskytovat poškozeným právní pomoc. Obecné soudy mohou z více možných výkladů zvolit takový, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či excesivní. Proto není při ochraně ústavnosti žádný rozumný důvod zpochybňovat řádně odůvodněný závěr rozlišující úkony právě na tzv. adhezní a neadhezní, navíc v situaci, kdy v současné době našel odraz přímo v advokátním tarifu. Novela advokátního tarifu provedená vyhláškou č. 258/2024 Sb., která nabyla účinnosti k 1. lednu 2025, tento postup vtělila přímo do advokátního tarifu (současné znění § 10 odst. 5). Soudy tak již mají jasné "vodítko", jak při výpočtu odměny zmocněnce poškozeného postupovat, aby byla zohledněna povaha jednotlivých úkonů a odměna zmocněnců nebyla snižována jen proto, že se zdá "nepřiměřeně vysoká". Interpretaci předchozí úpravy tímto směrem nelze považovat za excesivní, naopak její vtělení do textu je její aprobací.

22. Jelikož Ústavní soud připustil takové rozlišování adhezních a neadhezních úkonů i ve vztahu k fázi trestního řízení navazující na uplatnění adhezního nároku, tím spíše nemá důvod odmítat úvahu, že za neadhezní úkony je třeba považovat ty, které zmocněnec poškozené učinil před uplatněním nároku na náhradu újmy. Obecné soudy v napadených usneseních vycházely ze skutečnosti, že poškozená (zastupovaná stěžovatelem) uplatnila nárok na náhradu újmy až v řízení před soudem 18. září 2024 (srov. bod 7 usnesení krajského soudu a bod 17 usnesení vrchního soudu). Ústavní soud nemá důvod tento závěr rozporovat, zvláště když jej stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy nepochybily, když tarifní hodnotu odměny stěžovatele za úkony právní služby, které učinil před uvedeným datem, neurčovaly podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu, ale podle § 9 odst. 1, tj. ve výši 10 000 Kč.

23. Druhá otázka, tj. zda měly soudy při určení tarifní hodnoty odměny stěžovatele vycházet na základě § 10 odst. 5 advokátního tarifu z částky 1 000 000 Kč, jež byla poškozené přiznána jako náhrada nemajetkové újmy, anebo zda na základě § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu měly vycházet z tarifní hodnoty 50 000 Kč, tak Ústavní soud řešil pouze ve vztahu ke čtyřem úkonům právní služby, které stěžovatel učinil při a po uplatnění adhezního nároku poškozené.

24. Krajský soud v bodě 7 napadeného usnesení vysvětlil použití § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu mj. odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 ze dne 27. května 2021 (uveřejněné pod č. 12/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vrchní soud pak v bodě 19 napadeného usnesení správně připomněl, že Ústavní soud ve své judikatuře akceptoval takový výklad advokátního tarifu, jenž je prezentován v citovaném usnesení Nejvyššího soudu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2173/23 ze dne 5. prosince 2023 a sp. zn. IV. ÚS 2334/23 ze dne 10. ledna 2024 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 2214/23 ze dne 31. října 2023).

25. Zmíněná judikatura však byla částečně překonána nálezem sp. zn. I. ÚS 3362/22 ze dne 7. srpna 2024. Ústavní soud zde deklaroval, že na újmu na zdraví je potřeba pohlížet odlišně než na jiné zásahy do osobnostních práv, a to i při rozhodování o nákladech řízení. Jinak řečeno, dospěl k závěru, že ve sporech o náhradu nemajetkové újmy na zdraví, jejíž výše závisí na znaleckém posudku, nemůže obstát výše zmiňované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 podporující automatickou aplikaci náhradní tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (srov. rovněž nález sp. zn. II. ÚS 838/25 ze dne 13. května 2025).

26. Z bodu 19 napadeného usnesení vrchního soudu vyplývá, že náhrada nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč byla rozsudkem krajského soudu č. j. 31 T 12/2024-936 ze dne 23. října 2024 přiznána na základě soudcovského uvážení komplexu podmínek posouzení traumatických následků samotného trestního skutku i dalších jeho projevů v životě poškozené, ale také na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie i psychologie. To ostatně vyplývá i z bodu 23 ve spojení s bodem 21 rozsudku krajského soudu.

27. Nemajetková újma poškozené tedy vyplývala z újmy na zdraví, která byla poškozené trestným činem způsobena, což se ostatně promítlo i do právní kvalifikace trestného činu, za nějž byl v dané věci obžalovaný odsouzen, neboť podle závěru soudu poškozená zastupovaná zmocněncem utrpěla v důsledku znásilnění závažnou a déletrvající poruchu zdraví (bod 21 rozsudku krajského soudu), a znalecké posouzení újmy poškozené mělo v posuzované věci důležitý (byť nikoli výhradní) význam pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy. Ústavní soud se proto přiklonil k závěru, že obecné soudy pochybily, když výši odměny stěžovatele (za adhezní úkony právní pomoci) vypočetly z náhradní tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu a nikoli z částky přisouzené poškozené na náhradě nemajetkové újmy (tj. z částky 1 000 000 Kč).

28. Při řešení třetí z výše vymezených otázek, tedy zda mělo být při stanovení tarifní hodnoty stěžovatelovy odměny postupováno podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu, si obecné soudy zjevně byly vědomy skutečnosti, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá kladná odpověď na tuto otázku. V napadených rozhodnutích (srov. bod 14 usnesení krajského soudu a bod 23 usnesení vrchního soudu) totiž odkazovaly na nálezy sp. zn. IV. ÚS 2173/23 ze dne 5. prosince 2023 a sp. zn. IV. ÚS 2334/23 ze dne 10. ledna 2024, avšak s komentářem, že tyto nálezy "neobsahují takové celistvé a podrobné hodnocení všech významných skutečností, aby stížnostní soud mohl považovat tyto závěry za obecně platné i na posuzované podmínky řízení". Jinak řečeno, obecné soudy odmítly závěry vyplývající z citovaných nálezů akceptovat.

29. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že v případě tzv. precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu existuje možnost, aby obecný soud (ne)reflektoval jeho právní názory s tím, že v dobré víře předestře konkurující úvahy a započne s Ústavním soudem ústavněprávní dialog [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 467/98 (N 31/13 SbNU 221) ze dne 25. února 1999 či sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. listopadu 2007 (N 190/47 SbNU 465)].

30. V posuzované věci ovšem stručná argumentace obecných soudů postrádá přesvědčivosti. Vrchní soud (který se v bodě 23 napadeného usnesení této otázce věnoval přece jen podrobněji než krajský soud) poukazoval na to, že rozhodování v adhezním řízení je nezbytně spojeno s rozhodováním o vině a trestu. To je okolnost, kterou jistě nelze popírat, avšak ta se nikterak netýká otázky použitelnosti § 12 odst. 3 advokátního tarifu pro posuzovanou věc. V posuzované věci totiž nejde o spojení rozhodování o adhezním nároku poškozené s rozhodováním o vině a trestu, nýbrž o spojení rozhodování o jí uplatněném (a následně přiznaném) nároku na náhradu škody a nároku na náhradu nemajetkové újmy. Ze skutečnosti, že oba tyto nároky mají základ v tomtéž deliktním jednání (na což vrchní soud rovněž upozornil), samo o sobě nemůže vyplývat, že by zákon vyžadoval společné projednání těchto věcí ve smyslu § 8 odst. 3 advokátního tarifu. Není nijak vyloučeno, aby poškozený např. v trestním řízení nárokoval náhradu škody způsobené trestným činem pachatele, a až následně v rámci civilního řízení nárokoval náhradu nemajetkové újmy způsobené stejným jednáním stejného pachatele.

31. Zmínku vrchního soudu, že "argumentace Ústavního soudu v bodu 23. nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 2334/23 dle mínění stížnostního soudu postrádá hlubšího hodnocení rozdílů v adhezním řízení a občanskoprávním řízení o případném identickém nároku zmocněnce advokáta zastupujícího žalobce v civilním řízení, kdy adhezní řízení je vždy přímo navázáno na průběh a výsledky řízení trestního", pak Ústavní soud považuje za zcela irelevantní. Z hlediska (ne)aplikace § 12 odst. 3 advokátního tarifu totiž nemá odlišný charakter adhezního a občanskoprávního řízení žádný význam. Není tak žádný rozumný důvod, aby se tarifní hodnota lišila - jednou byl podstatný součet a podruhé jen vyšší položka, navíc tarifní hodnota se zde odvíjí od přisouzené částky. Soudy měly vycházet ze součtu.

32. Ústavní soud tedy konstatuje, že se obecné soudy bez legitimních důvodů odchýlily od výše citované judikatury Ústavního soudu a nesprávně opomenuly při stanovení odměny stěžovatele vycházet ze součtu tarifních hodnot vyplývajících z uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy a na náhradu škody, tedy postupovat podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu, a namísto toho ve smyslu § 8 odst. 3 advokátního tarifu vycházely jen z vyšší z těchto tarifních hodnot.

33. Z uvedeného řešení tří klíčových otázek vyplývá následující. Obecné soudy měly při stanovení odměny stěžovatele vycházet ve smyslu § 10 odst. 5 a § 12 odst. 3 advokátního tarifu z celé částky, která byla poškozené (zastupované stěžovatelem) pravomocně přiznána na náhradě nemajetkové újmy a na náhradě škody, tzn. z částky 1 013 800 Kč. Ve vztahu ke zmíněným čtyřem adhezním úkonům právní služby obecné soudy přiznaly stěžovateli odměnu po 3 100 Kč za úkon - v souhrnu 12 400 Kč (bez DPH). Správně, tj. výše popsaným postupem, měly vycházet z tarifní hodnoty 1 013 800 Kč, se kterou se pojila odměna v sazbě 12 380 Kč. Rozdíl v odměně za jeden úkon tak činí 9 280 Kč bez DPH a 11 228,80 Kč s DPH, celkem 37 120 Kč bez DPH a 44 915,20 Kč s DPH.

34. Obecné soudy tedy v rovině podústavního práva chybovaly, avšak rozdíl způsobený jejich chybou nepřesahuje hranici 50 000 Kč považovanou za hranici bagatelnosti a nedosahuje tak intenzity zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Pokud totiž zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální částkou, případně proti určitému rozhodnutí typově vůbec opravný prostředek nepřipustí, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud ovšem v posuzované věci žádné mimořádné okolnosti neshledal. Zejména nelze přijmout myšlenku, že by chybné nepřiznání mělo ohrozit poskytování právní pomoci poškozeným, jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti. Dovodil-li v jiné věci s obdobnou chybou Ústavní soud přítomnost mimořádné okolnosti a vydal-li vyhovující nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona [srov. obdobně při rozhodování u nákladů řízení stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025 (97/2025 Sb.), bod 34].

35. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 23. července 2025

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu