Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů Olgy Marešové a Jana Mareše, zastoupených JUDr. Ivou Drahošovou, advokátkou, sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 186/1, Vysoké Mýto, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2025 č. j. 26 Cdo 2162/2024-202, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. března 2024 č. j. 27 Co 223/2023-174, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, Anny Hrubé a Jaromíra Hrubého, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 28. 6. 2023 č. j. 15 E 41/2022-81 nařídil podle vykonatelného rozsudku okresního soudu ze dne 17. 3. 2004 č. j. 5 C 57/2003-36 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 7. 2004 č. j. 19 Co 260/2004-65 výkon rozhodnutí vyklizením bytu v přízemí domu č. p. X s příslušenstvím v obci S. a přestěhováním stěžovatelů jako povinných a všech, kdo s nimi bydlí na základě jejich práva do náhradního bytu o velikost 3+1 v prvním nadzemním podlaží domu č. p. X s příslušenstvím v obci S. (výrok I.). Okresní soud dále uložil stěžovatelům, a to každému z nich jednou polovinou, povinnost nahradit vedlejším účastníkům jako oprávněným náklady řízení ve výši 7 356 Kč (výrok II.).

3. Proti usnesení okresního soudu podali stěžovatelé odvolání. V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále uložil stěžovatelům povinnost nahradit společně a nerozdílně vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 10 275,20 Kč (výrok II.).

4. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a dále uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejším účastníkům společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 815 Kč (výrok II.).

5. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé ústavní stížností nenapadli. Byť stěžovatelé výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhují zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadají jak v záhlaví uvedené usnesení krajského soudu, tak i toto navazující usnesení Nejvyššího soudu. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu přitom stěžovatelé označili způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz); dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00].

II.
Argumentace stěžovatelů

6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že okresní soud ve věci nenařídil jednání, přičemž krajský soud tuto vadu nenapravil. Okresní soud ani krajský soud dále neprovedly žádný z důkazů, který stěžovatelé navrhovali. Krajský soud se nevypořádal se zásadní námitkou stěžovatelů, že nebylo prokázáno, že v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí existovala odpovídající bytová náhrada. Neexistovala-li by náhrada ke dni zahájení řízení, pak návrh na výkon rozhodnutí nemůže být oprávněný, neboť pro nucený výkon by nebyly splněny podmínky. Po zajištění bytové náhrady měli mít stěžovatelé stanovenou lhůtu 30 dní k dobrovolnému vyklizení a teprve poté mohla být tato povinnost vynucována výkonem rozhodnutí.

7. Stěžovatelé dále namítají, že v řízení nebyla prokázána odpovídající výše nájemného za byt, ve kterém stěžovatelé doposud bydleli a který měl být zároveň bytovou náhradou. Krajský soud tedy nemohl dojít k závěru, zda jde o bytovou náhradu odpovídající. Krajský soud provedl důkaz pouze listinami získanými okresním soudem, aniž by zohlednil argumentaci stěžovatelů opakovaně v řízení přednesenou, že tyto zprávy nemohou být ve věci relevantní. Krajský soud hodnotil důkazy, které nejsou ve věci relevantní. Důkazy, které by relevantními mohly být, však neprovedl.

8. Rovněž poukazují na to, že podle § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů, místně obvyklým nájemným je cena, kterou by bylo možno v daném místě a čase dosáhnout při pronájmu konkrétního bytu s jeho konkrétními vlastnostmi, tedy v tomto konkrétním případě při pronájmu bytu ve velmi špatném stavu. Nejde tedy o průměrné či převažující nájemné v daném místě. Krajský soud však k žádnému důkazu, ze kterého by mohl vyplynout závěr o odpovídající výši nájemného (s výjimkou fotodokumentace), nepřistoupil. Paradoxem podle stěžovatelů je, že Nejvyšší soud posoudil v tomto bodě dovolání stěžovatelů jako nepřípustné s odůvodněním, že otázku výše nájemného v náhradním bytě krajský soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když výše nájemného se neposuzuje ve vztahu k sociálním poměrům.

9. Stěžovatelé dovozují, že prostřednictvím podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vedlejší účastníci dosáhli toho, že obešli zákonný postup pro možné zvýšení úplaty za užívání bytu. Stěžovatelé nyní počínaje měsícem červencem 2024 hradí vedlejším účastníkům za užívání bytu částku 8 000 Kč měsíčně, tedy o 3 500 Kč měsíčně více než doposud, aniž bylo jakkoliv prokázáno, že tato částka je odpovídající úplatou za užívání předmětného bytu. Vedlejší účastníci se navíc touto cestou vyhnuli své povinnosti pronajímatelů udržovat předmět nájmu v řádném stavu, avšak dostávají nyní úplatu, jako by byt užívaný stěžovateli byl bezvadný.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými a řádně zastoupenými osobami, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. V ústavní stížnosti stěžovatelé brojí především proti obecnými soudy zjištěnému skutkovému stavu. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 (N 6/110 SbNU 61)]. V nyní posuzované věci však nejde o tento případ.

13. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé ve stížnosti uplatňují tytéž námitky, které vznášeli již v řízení před obecnými soudy. Krajský soud se těmito námitkami pečlivě zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal, přičemž uzavřel, že odvolání stěžovatelů nelze považovat za důvodné, i když připustil, že některé jejich námitky byly oprávněné.

14. Krajský soud přisvědčil stěžovatelům, že podle § 343 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2023, musí soud před nařízením výkonu rozhodnutí vyklizením bytu zkoumat, zda byla bytová náhrada pro povinné zajištěna a zda odpovídá vykonávanému rozhodnutí. Není-li zajištění odpovídající bytové náhrady prokázáno listinou vydanou státním orgánem nebo orgánem obce anebo notářským zápisem, musí soud před rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí nařídit jednání. V posuzované věci krajský soud dospěl k závěru, že výpis z katastru nemovitostí prokazující vlastnické právo k předmětné nemovité věci nepředstavuje listinu vydanou státním orgánem, která by měla prokázat zajištění bytové náhrady stěžovatelům. Krajský soud proto okresnímu soudu vytkl, že měl podle § 343 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2023, nařídit jednání a provést dokazování ke zjištění, zda byla bytová náhrada pro stěžovatele zajištěna a zda odpovídá vykonávanému rozhodnutí. Protože tak okresní soud neučinil, provedl krajský soud v průběhu nařízeného jednání dne 22. 11. 2023 dokazování listinami, ze kterých vycházel i okresní soud. Z provedeného dokazování měl krajský soud za prokázané, že nájemné v bytech nacházejících se v obcích a městech v okolí obce S. se pohybuje podle stavu jednotlivých pronajímaných bytů přibližně ve výši od 85 Kč/m2 až do 300 Kč/m2 (blíže viz bod 17 usnesení krajského soudu). Dále měl krajský soud z provedeného dokazování prokázané, že stav náhradního bytu ve vlastnictví vedlejších účastníků není dobrý.

15. K námitkám stěžovatelů, že obecné soudy neprovedly důkazy, které stěžovatelé navrhovali, je třeba poukázat na to, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že neprováděl další dokazování navržené stěžovateli zejména účastnickým výslechem stěžovatele a komunikací účastníků o nabídkách náhradních bytů zajištěných oprávněnými a znaleckým posudkem k obvyklé ceně nájemného, neboť tato byla prokázána v rozhodnutí krajského soudu označenými a provedenými listinnými důkazy.

16. Krajský soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že podle § 154 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. je pro rozhodnutí rozhodující stav v době jeho vyhlášení. V této souvislosti poukázal na to, že ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 10. 2006 sp. zn. 20 Cdo 1794/2005, ve kterém dovodil, že existence právně a fakticky volného náhradního bytu musí být prokázána ke dni zahájení exekučního řízení, tedy ke dni podání návrhu na nařízení exekuce, případně, je-li nařízeno jednání, při němž je prováděno dokazování, ke dni vydání rozhodnutí o nařízení exekuce. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci bylo krajským soudem nařízeno jednání a provedeno dokazování, posuzoval krajský soud existenci právně a fakticky volného náhradního bytu ke dni vydání svého rozhodnutí.

17. Krajský soud dále přiléhavě poukázal na to, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. 26 Cdo 3550/2021 může být zajištěný náhradní byt shodný s bytem vyklizovaným. Při hodnocení dostatečnosti náhradního bydlení je třeba hodnotit obecně vlastnosti náhradního bydlení, zohlednit potřeby a možnosti povinných a vzít v úvahu parametry jejich dosavadního bydlení. Pokud náhradní byt je zároveň bytem vyklizovaným, je zřejmé, že uvedené parametry splňuje.

18. Krajský soud v napadeném rozhodnutí rovněž vysvětlil, že jedním z kritérií, které vymezují přiměřený náhradní byt, je rovněž výše nájemného. Odpovídá-li nájemné v nabízeném bytě obvyklé ceně nájmu v daném čase a místě, je třeba byt považovat za přiměřený (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. 20 Cdo 2488/2005). Po provedeném dokazování měl krajský soud za prokázané, že oprávněnými požadované nájemné ve výši 8 000 Kč za pronájem bytu o podlahové ploše 74,08 m2 v I. nadzemním podlaží domu č. p. X v obci S. spolu s příslušenstvím a parkovacím stáním odpovídá i s ohledem na horší technický stav náhradního bytu.

19. Námitku stěžovatelů, že po zajištění bytové náhrady měli mít stanovenou lhůtu 30 dní na dobrovolné vyklizení a teprve poté mohla být tato povinnost vynucována výkonem rozhodnutí, shledal Ústavní soud z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti nepřípustnou, neboť ji stěžovatelé uplatnili až v řízení před Ústavním soudem.

20. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v napadeném usnesení dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč přezkoumávané usnesení okresního soudu posoudil jako věcně správné poté, co rozhodnutí okresního soudu považoval za vykonatelné. Na tom podle krajského soudu nic nemění ani rozdílné vymezení vyklizovaného a náhradního bytu slovy "přízemí domu" a "první nadzemní podlaží domu", když přízemí domu je zároveň prvním nadzemním podlažím domu.

21. Nejvyšší soud následně ve svém rozhodnutí vysvětlil, že dovolání stěžovatelů není pro řešení otázky výše nájemného v náhradním bytě přípustné, neboť ji krajský soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatelé navíc zpochybnili správnost právního posouzení učiněného krajským soudem ohledně přiměřenosti nájemného v náhradním bytě prostřednictvím skutkových námitek. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně dovoláním napadnout. Nejvyšší soud se současně vypořádal s argumentací stěžovatelů k možnosti změny navrhované bytové náhrady v průběhu odvolacího řízení. Namítají-li stěžovatelé, že krajský soud nepostupoval správně, když nařídil jednání a provedl dokazování (navrženými listinami), ačkoliv okresní soud pochybil a ve věci rozhodl bez jednání, vytýkají krajskému soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však může Nejvyšší soud přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné (§ 237 - 238a o. s. ř.), což není tento případ. Pro úplnost Nejvyšší soud potvrdil, že postup krajského soudu byl v souladu s § 212a odst. 5 o. s. ř.

22. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

23. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Své závěry obsažené v rozhodnutích řádně odůvodnily. Ani v postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelů odmítl, Ústavní soud nezjistil nedostatky ústavněprávního rozměru. Nejvyšší soud v napadeném usnesení řádně vysvětlil, proč dovolání stěžovatelů nebylo přípustné.

24. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

25. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu