Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky příspěvkové organizace Ministerstva zahraničních věcí České republiky Česká centra, sídlem Václavské náměstí 816/49, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Ing. Veronikou Žánovou, advokátkou, sídlem náměstí Míru 341/15, Praha 2 - Vinohrady, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2025 č. j. 25 Co 111/2025-654 za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti MCI Prague s. r. o., sídlem Karla Engliše 3201/6, Praha 5 - Smíchov, a 2) zahraniční osoby MCI Benelux S. A., registrované pod č. 0480.076.556, sídlem Boulevard du Souverain 280, Brusel, Belgické království, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud v souladu s § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost výroku II. napadeného rozhodnutí.

3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že (v pořadí druhým) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 3. 10. 2024 č. j. 27 C 171/2021-578 byla zamítnuta žaloba, kterou se 1) vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala toho, aby původní žalované, resp. stěžovatelce, byla uložena povinnost zaplatit 1) vedlejší účastnici částku 63 520 179,88 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Takto obvodní soud rozhodl o žalobě ze dne 29. 4. 2021, ve znění soudem připuštěné změny ze dne 8. 12. 2021, kterou se 1) vedlejší účastnice domáhala na stěžovatelce zaplacení částky 63 520 179,88 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy na projektovou a inženýrskou činnost, realizaci, provoz a odstranění pavilonu České republiky na Všeobecné světové výstavě v Dubaji ze dne 19. 7. 2018, ve znění dodatků, kterou uzavřely 1) vedlejší účastnice jako zhotovitel a právní předchůdkyně stěžovatelky Kancelář generálního komisaře účasti České republiky na Všeobecné světové výstavě EXPO jako objednatel.

4. V pořadí první rozsudek obvodního soudu ze dne 28. 3. 2023 č. j. 27 C 171/2021-272 Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") na základě odvolání 1) vedlejší účastnice usnesením ze dne 11. 1. 2024 č. j. 25 Co 199/2023-546 zrušil, protože v době před vyhlášením prvostupňového rozsudku původní žalovaná zanikla. Vedle toho však městský soud obvodnímu soudu vytkl též nedostatky v písemném vyhotovení odůvodnění rozsudku ve smyslu § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zejména absenci závěru o skutkovém stavu a formulační neobratnosti, v jejichž důsledku nebylo zřejmé, zda je žaloba zamítnuta pro nedůvodnost nebo pro neunesení procesních břemen. Obvodní soud pak v souladu se závazným pokynem městského soudu rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalované.

5. Ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu byl na základě odvolání 1) vedlejší účastnice rozsudek obvodního soudu opět zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok I.). Městský soud dále nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce (výrok II.).

II.
Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že podle odůvodnění v pořadí druhého usnesení městský soud zrušil v pořadí druhý rozsudek obvodního soudu pro údajnou nepřezkoumatelnost. V posuzované věci městský soud odůvodnil svůj postup odnětí věci zákonnému soudci pouze tím, že "dosavadní průběh řízení nevedl ani ke zjištění skutkového stavu". Městský soud dodal, že obvodní soud "v přímém rozporu s pokynem odvolacího soudu opět nezjistil žádný skutkový stav". Stěžovatelka namítá, že městský soud si však sám protiřečí, když na jiném místě odůvodnění druhého usnesení konstatuje, že obvodní soud v rozsudku uvedl jednotlivá skutková zjištění a za nedostatek považuje městský soud "pouze" neuvedení shrnujícího závěru o skutkovém stavu a dále nepřehlednost, případně vnitřní rozpornost skutkových zjištění. Nepřehlednost nebo vnitřní rozpornost však nelze podřadit pod "nezjištění žádného skutkového stavu".

7. Naopak z tohoto posouzení vyplývá, že obvodní soud skutkový stav zjistil, ovšem podle názoru městského soudu tato svá zjištění již přesvědčivě neuvedl do odůvodnění druhého rozsudku. Toto však nepředstavuje vadu natolik závažnou, aby muselo být přistoupeno k prolomení ústavního práva. Nadto zhojení této případné vady nejlépe provede právě zákonný soudce, který vedl řízení a který je se spisem již podrobně seznámen, což je v souladu se zásadou hospodárnosti řízení.

8. Městský soud dále užitím výrazu "opět" podsouvá myšlenku, že nezjištění skutkového stavu představuje opakované pochybení obvodního soudu. Naopak městský soud v prvním usnesení výslovně konstatoval, že obvodní soud v prvním rozsudku uvedl skutková zjištění, ale již z nich neučinil žádný skutkový závěr (což je situace značně odlišná od ve druhém usnesení vytýkaného naprostého nezjištění skutkového stavu). Z dalšího textu odůvodnění v pořadí prvního usnesení pak vyplývá, že městský soud upozorňoval na pouhé formulační nedostatky odůvodnění prvního rozsudku, které však nelze s ohledem na ústavně zaručené právo na zákonného soudce považovat za závažnou vadu, pro kterou je možné využít postupu podle § 221 odst. 2 o. s. ř. a nelze tedy ve druhém usnesení uzavřít, že by se obvodní soud jakékoli závažné vady dopustil opakovaně.

9. Stěžovatelka namítá, že městský soud odnětí věci zákonnému soudci a přikázání věci novému samosoudci v napadeném usnesení podrobněji neodůvodnil, když se spokojil s (nepravdivým) konstatováním, že obvodní soud opět nezjistil skutkový stav, tedy fakticky s výčtem jediné vady, které se podle městského soudu měl obvodní soud dopustit. Přitom toto odůvodnění popírá konstantní hodnocení městského soudu o uvedení jednotlivých skutkových zjištěních. Městský soud si tedy musel být vědom toho, že obvodní soud skutkový stav zjistil a výtka směřuje pouze do formálního zapracování jednotlivých skutkových zjištění do shrnujícího závěru tak, aby to lépe odpovídalo požadavkům městského soudu.

10. Návrh, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku II. v pořadí druhého usnesení městského soudu, stěžovatelka odůvodnila tím, že pokud by do doby rozhodnutí Ústavního soudu o této stížnosti ve věci rozhodoval či dokonce rozhodl jiný samosoudce, pak by v případě vyhovění ústavní stížnosti stěžovatelky musely být veškeré úkony provedeny znovu zákonným soudcem.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že všechny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou v této věci splněny.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

14. V nálezu ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 170/08 (N 128/57 SbNU 577) Ústavní soud poukázal na to, že ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků. Ve vztahu k rozhodnutím přijatým podle § 221 odst. 2 o. s. ř. však Ústavní soud činí, s ohledem na mimořádný význam práva na zákonného soudce pro ústavně souladný průběh řízení, výjimku, neboť proti rozhodnutí o přidělení věci jinému soudci, jak již podrobně vyložil v usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/04, neexistuje jiný opravný prostředek a námitka porušení čl. 38 odst. 1 Listiny vznesená po skončení celého řízení by zjevně nebyla efektivní.

15. Ústavní soud poukazuje na to, že smyslem § 221 odst. 2 o. s. ř. jako celku, jak bylo vyloženo již v nálezu ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 956/09 (N 225/55 SbNU 105), je především "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím § 221 odst. 2 o. s. ř. se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jde-li o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko, a to i jde-li o procesní otázky, které mohou být, jak je ostatně patrno i z odlišných vyjádření stěžovatelů a vedlejších účastníků, rovněž sporné (srov. nález ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 170/08).

16. V nálezu ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 (N 202/79 SbNU 281) Ústavní soud dovodil, že § 221 odst. 2 o. s. ř. nemá sloužit k unifikaci právních názorů a hodnotového postoje soudců, nýbrž k zamezení excesům spočívajícím ve zjevném nerespektování dvojinstančnosti soudního řízení.

17. Ústavní soud tedy napadený výrok II. usnesení městského soudu věcně přezkoumal, přičemž se v první řadě, obdobně jako ve věci sp. zn. IV. ÚS 956/09, zabýval otázkou, zda městský soud svůj postup odůvodnil co do nezbytnosti odnětí věci zákonnému soudci z důvodu ochrany práva účastníků řízení na spravedlivý proces.

18. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že městský soud považoval odvoláním napadené rozhodnutí obvodního soudu opět za nepřezkoumatelné. Městský soud v předmětné věci konstatoval, že odůvodnění přezkoumávaného rozsudku nedosahuje takových kvalit, aby bylo zřejmé, z jakých důkazních prostředků soud zjistil skutečnou vůli objednatelky a vnější skutkové okolnosti známé rovněž vedlejší účastnici. S ohledem na důvod zrušení napadeného rozsudku (nepřezkoumatelnost) je věcný přezkum takového rozsudku vyloučen. Městský soud uzavřel, že právní posouzení věci je předčasné s ohledem na absentující závěr o skutkovém stavu, přičemž nedodržení zákonných pravidel pro odůvodnění rozhodnutí umocňuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

19. Městský soud rozhodl, že věc projedná jiný samosoudce, protože dosavadní průběh řízení nevedl ani ke zjištění skutkového stavu. Poukázal na to, že obvodní soud v přímém rozporu s pokynem městského soudu opět nezjistil skutkový stav a při vyhotovení rozsudku nerespektoval § 157 odst. 2 o. s. ř. Absence skutkové právní věty je nejen v rozporu s jasným textem zákona, ale signalizuje rovněž to, že věc s ohledem na neznalost skutkového stavu nemohla být náležitě právně posouzena. V posuzované věci je tento nedostatek o to zásadnější, že obvodní soud odůvodnil zamítnutí žaloby tím, že 1) vedlejší účastnice jako žalobkyně nárok neprokázala a současně neunesla svá procesní břemena. Podle městského soudu je přitom vyloučeno, aby žaloba byla zamítnuta proto, že soud zjistil skutkový stav jinak, než tvrdila 1) vedlejší účastnice, a současně v důsledku neunesení procesních břemen žalobkyně.

20. Městský soud mimo jiné opět obvodnímu soudu uložil, aby své nové rozhodnutí řádně odůvodnil, aby v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, jaké konkrétní skutečnosti a z jakých konkrétních důkazů zjistil, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, jaký zjistil skutkový stav a proč případně neprovedl či nehodnotil i další důkazy, a jak věc právně posoudil. Až po dostatečně zjištěném skutkovém stavu pak obvodní soud přistoupí k právnímu posouzení v intencích shora popsaných, případně přistoupí k naplnění poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. Městský soud zejména apeluje na soud, aby se tyto důvody vzájemně nevylučovaly, protože takové rozhodnutí je nejen vnitřně rozporné, ale především nepřesvědčivé a možnosti jeho přezkumu (včetně schopnosti obstát v odvolacím řízení) snížené.

21. Ústavní soud se s názorem stěžovatelky, že městský soud o povinnosti soudu projednat jiným samosoudcem rozhodl, aniž byly naplněny podmínky § 221 odst. 2 o. s. ř., a že tedy v předmětné věci došlo k porušení práva na zákonného soudce, neztotožňuje. Již z výše naznačeného je patrné, že městský soud nepostupoval svévolně, ale naopak postupoval způsobem ústavně konformním. Srozumitelně a dostatečně podrobně vyložil přiléhavé důvody, které jej k tomuto mimořádnému kroku vedly - obvodnímu soudu vytkl konkrétní nedostatky při zjišťování skutkového stavu a nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

22. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že městský soud nedostatečně zdůvodnil, na základě čeho dospěl k závěru o neschopnosti obvodního soudu rozhodnout věc v původním obsazení aprobovatelným způsobem. S body, kde městský soud konkrétní důvody pro uvedený postup rozvádí, stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas. Těmto jejím argumentům však nelze přisvědčit. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu, zejména z jeho části týkající se napadeného výroku II. usnesení, je zřejmé, že městský soud skutečně chápe nařízení projednání a rozhodnutí věci v jiném obsazení (jiným samosoudcem) jako krok mimořádný. Současně rozvádí, z jakých důvodů má za to, že je nutné, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, tyto důvody se však stěžovatelka snaží bagatelizovat.

23. Ústavní soud současně považuje v projednávaném případě za podstatné, že jde již o druhé rozhodnutí městského soudu ve věci. Ke změně soudce by nemělo docházet především při prvním vrácení věci nalézacímu soudu. Ten by měl v podstatě vždy dostat příležitost ke zhojení svého pochybení, což se v projednávané věci také stalo (srov. nález ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 170/08 či usnesení ze dne 8. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 1579/24).

24. Z tohoto pohledu nelze v napadeném usnesení městského soudu spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nadto nelze přehlédnout, že rozhodování ve věci samé není ani zdaleka skončeno a prostředky k ochraně práv stěžovatelky tak nejsou vyčerpány.

25. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

26. Návrh na odložení vykonatelnosti, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti. S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud neshledal důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného výroku rozhodnutí městského soudu. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu