Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. ve Věznici Ostrov, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Špičkou, advokátem, sídlem Jabloňová 1150, Hořovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2025 č. j. 3 Tdo 29/2025-2953, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 5. 2024 sp. zn. 8 T 33/2024 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že jako provozovatel sázkových terminálů obchodní společnosti FORTUNA GAME a. s. (dále jen "poškozená"), neodvedl poškozené odvody v celkové výši 1 633 729 Kč, které si ponechal a využil přesně nezjištěným způsobem pro svoji vlastní potřebu. Za to byl odsouzen podle § 206 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla poškozená odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. 8. 2024 sp. zn. 10 To 196/2024 podle § 256 trestního řádu zamítl.

4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně vysvětluje, jak vnímá a chápe okolnosti provozování číselné loterie a podmínky losování výherních čísel, přičemž podrobně popisuje a ze svého pohledu hodnotí průběh skutkového děje. Zdůrazňuje, že poškozená prováděla slosování v rozporu s § 25 odst. 1 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, neboť neprobíhalo veřejně, resp. na adrese uváděné na webových stránkách poškozené. Nesouhlasí se závěry rozhodujících soudů, podle kterých provádění slosování bez možnosti účasti veřejnosti není ani přestupkem, nýbrž pouze mírným pochybením v prezentaci místa. Má za to, že jde naopak o důvod pro neplatnost sázek, což znamená ztrátu právního nároku poškozené na uhrazení těchto sázek (neplatností sázek odpadl důvod za ně zaplatit). Proto po zjištění, že poškozená porušuje zákon, sázky (vklady) preventivně neodvedl. Rozhodující soudy podle něj nesprávně opřely svá rozhodnutí o zavádějící závěrečnou zprávu Celního úřadu. Je přesvědčen, že žádný trestný čin nespáchal.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Navíc stěžovatel v ústavní stížnosti brojí převážně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.

9. V posuzovaném případě ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že z podnětu stěžovatele byla Celním úřadem zahájena kontrola činnosti poškozené, následně byl předmětný spisový materiál postoupen k projednání přestupku oddělení správního trestání Celního úřadu pro hlavní město Prahu, které vydalo usnesení (stěžovatelem označované jako závěrečná zpráva), jehož závěry stěžovatel zpochybňuje. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení řádně vysvětlil, že usnesení Celního úřadu je pravomocným rozhodnutím pověřeného orgánu státní správy a že skutečnosti z něho vyplývající není namístě jakkoli zpochybňovat. Dále uvedl, že ač stěžovatel opakovaně tvrdí, že Celní úřad potvrdil, že poškozená porušila zákon, v usnesení Celního úřadu, které bylo výstupním rozhodnutím celého kontrolního a následně přestupkového řízení, nic takového konstatováno nebylo. Z daného usnesení nevyplývá, že by se poškozená dopustila jednání, jímž by byl porušen zákon o hazardních hrách, resp. že by slosování výherních čísel bylo jakkoli zmanipulované či ovlivněné. Jediné dílčí pochybení se týkalo uveřejnění nesprávného místa, kde probíhalo veřejné slosování. K tomu Nejvyšší soud podotkl, že z provedených listinných důkazů vyplynulo, že nesprávné uvedení místa slosování bylo zjevnou nesprávností, jíž se nedopustil provozovatel hry, tedy poškozená, ale Ministerstvo financí v rámci vydání rozhodnutí o změně herního plánu.

10. Z hlediska posuzované věci je však podstatná především skutečnost, že předmětem dokazování nebylo zjišťování, zda poškozená porušila zákon o hazardních hrách či nikoli, ale trestná činnost stěžovatele. Stěžovatel přitom u hlavního líčení před okresním soudem prohlásil za nesporné, že peníze zaplacené za uzavřené sázky vybral, byl si vědom svého závazku tyto odvést poškozené, nicméně je neodvedl, neboť podle něj existovalo podezření, že poškozená manipuluje výsledky losování, což dovozoval z toho, že mu nebylo umožněno se slosování osobně účastnit, jelikož neprobíhalo veřejně, resp. na adrese uváděné na webových stránkách poškozené. Není tak pochyb o tom, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry, neboť i v případě, že by poškozená hypoteticky závažnějším způsobem porušila zákon o hazardních hrách, ani to by stěžovatele neopravňovalo k tomu, aby s penězi vloženými do sázek nakládal v rozporu se smlouvami, které s poškozenou uzavřel. Rovněž nelze nic namítat proti závěru soudů, že nejednal v krajní nouzi, neboť jednak není jasné, jaký zájem chráněný trestním zákonem měl svým jednáním odvracet, a především nebyla splněna podmínka bezprostředně hrozícího nebezpečí. Na Celní úřad se totiž podle učiněných skutkových zjištění obrátil až poté, co na něho bylo poškozenou podáno trestní oznámení, tj. až více než o šest měsíců později, než došlo ke spáchání trestné činnosti. V průběhu uvedené doby nepodnikl žádné kroky a vybrané vklady jednoduše zadržel. Je zřejmé, že měl-li by od počátku podezření o manipulaci s výherními čísly a měl-li by k tomuto důkazy, jak tvrdí, měl dostatek času obrátit se na příslušné orgány, což neučinil. Začal jednat až poté, co byla jeho neoprávněná majetková dispozice odhalena a začala se prověřovat, což však nelze charakterizovat jako jednání v krajní nouzi.

11. Ústavní soud v usnesení Nejvyššího soudu žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv neshledal. Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci nezjistil žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se také tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení.

12. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).

13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu