Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Dopravní rozvojové středisko ČR a.s., sídlem Na Kavčích Horách 1103/4, Praha 4, zastoupené Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou, sídlem Miškovická 877/3, Praha 9, proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2025, č. j. 22 Cdo 2690/2024-919, výroku I v části zamítnutí zákonného úroku z prodlení z částky 4 479 138 Kč od 31. 8. 2005 do zaplacení a výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2021-827, 4 Cmo 121/2022, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, ve znění opravy provedené výrokem I doplňujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, v části zamítnutí zákonného úroku z prodlení z částky 4 479 138 Kč od 31. 8. 2005 do zaplacení, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti KOVOŠROT GROUP CZ s.r.o., sídlem U Kabelovny 682, Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky („Ústava“) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá (ve specifikovaném rozsahu) zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla zasažena její základní práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka se domáhala po žalované vedlejší účastnici řízení zaplacení 5 814 805 Kč jakožto bezdůvodného obohacení, které mělo vedlejší účastnici vzniknout v souvislosti s užíváním pozemků a na nich se nacházející železniční vlečky, to vše ve vlastnictví stěžovatelky, bez řádného právního důvodu v období od 28. 8. 2002 do 28. 8. 2005.

3. Městský soud v Praze („městský soud“) dospěl v rozsudku ze dne 20. 3. 2015, č. j. 36 Cm 100/2007-431, k závěru, že výše bezdůvodného obohacení vedlejší účastnice řízení vzniklého užíváním pozemků a železniční vlečky, která se na nich nachází, bez právního důvodu činí 1 335 667 Kč (výrok I). Ve zbytku, tj. v částce 4 479 138 Kč, žalobu zamítl (výrok II).

4. Vrchní soud v Praze („vrchní soud“) k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 11 Cmo 19/2015-512, 11 Cmo 62/2016, rozsudek městského soudu zrušil ve výroku II a nákladových výrocích a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výrok I o bezdůvodném obohacení vedlejší účastnice řízení ve výši 1 335 667 Kč se stal pravomocným.

5. Městský soud po kasačním zásahu vrchního soudu rozhodoval znovu rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, jímž žalobu o zaplacení 4 479 138 Kč s příslušenstvím (výrok I) zamítl.

6. Městský soud, vázán právní názorem vrchního soudu, dovodil, že výše bezdůvodného obohacení s příslušenstvím za pozemky užívané vedlejší účastnicí řízení činí i s příslušenstvím za období od 2. 3. 2003 do 28. 8. 2005 maximálně 1 043 473 Kč. Uzavřel, že požadavek stěžovatelky na bezdůvodné obohacení za předcházející období je promlčený a požadavek na příslušenství jistiny je promlčený v části do 18. 3. 2004, neboť jej stěžovatelka poprvé uplatnila v podání ze dne 19. 3. 2008 a vedlejší účastnice řízení uplatnila námitku promlčení. Jelikož městský soud uložil vedlejší účastnici řízení již v předcházejícím rozsudku povinnost zaplatit 1 335 667 Kč (a rozhodnutí městského soudu v této části nabylo právní moci), žalobu do zbývající částky 4 479 138 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I).

7. Tento rozsudek městský soud opravil doplňujícím rozsudkem ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, a to tak, že ve výroku I doplnil za slova „s příslušenstvím“ slova „v podobě úroku z příslušenství v zákonné výši z této částky od 31. srpna 2005 do zaplacení“ (výrok I). Městský soud dále rozhodl, že vedlejší účastnice řízení je povinna zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 1 335 667 Kč od 31. 8. 2005 do 31. 12. 2005 a od 1. ledna 2006 do zaplacení ve výši odpovídající výši reposazby stanovené Českou národní bankou, platné pro první den kalendářního pololetí, ve kterém trvá prodlení vedlejší účastnice řízení, zvýšené o sedm procentních bodů ročně z částky 1 335 667 Kč (výrok II).

8. Vrchní soud napadeným rozhodnutím k odvolání obou účastnic řízení rozsudek městského soudu ve výroku I (ve znění opravy provedené výrokem I doplňujícího rozsudku), kterým soud zamítl žalobu na zaplacení 4 479 138 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 31. 8. 2005 do zaplacení, potvrdil (výrok I). Dále rozsudek městského soudu ve spojení se shora uvedeným doplňujícím rozsudkem (výrok II) změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 1 335 667 Kč od 31. 8. 2005 do zaplacení (výrok II).

9. K požadovanému příslušenství vrchní soud vyložil, že stěžovatelka poprvé uplatnila právo na příslušenství v podobě úroků z prodlení až v podání ze dne 30. 5. 2017 (a o změně žaloby soud rozhodl dne 18. 8. 2017), tedy po více než dvanácti letech po skončení období, za které bezdůvodné obohacení požadovala. Vedlejší účastnice řízení v této souvislosti vznesla námitku promlčení. Vrchní soud uzavřel, že v takovém případě je ve smyslu § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, námitka promlčení tohoto požadavku stěžovatelky opodstatněná.

10. O dovolání stěžovatelky rozhodoval Nejvyšší soud tak, že je do části výroku I rozsudku vrchního soudu, kterým tento soud potvrdil rozsudek městského soudu (ve znění doplňujícího rozsudku), pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 4 479 138 Kč od 31. 8. 2005 do zaplacení, a do výroku II rozsudku vrchního soudu odmítl (výrok I). Dovolání stěžovatelky směřující do výroků o věci samé (požadavku stěžovatelky na zaplacení bezdůvodného obohacení) Nejvyšší soud označil za přípustné a též důvodné a v tomto rozsahu (ve vztahu k jistině) rozhodnutí městského i vrchního soudu zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (výrok II).

11. Nejvyšší soud zavázal soudy nižších stupňů právním názorem s tím, že posoudí, zda je v poměrech projednávané věci nutno považovat železniční vlečku za samostatnou věc v právním slova smyslu, nebo za součást pozemků, na kterých se nachází. Dospějí-li k závěru, že je železniční vlečka samostatnou věcí, posoudí její vlastnický režim, a to i s přihlédnutím k jednotlivým námitkám formulovaným účastnicemi řízení. Následně s ohledem na řešení těchto otázek rozhodnou o požadavku stěžovatelky na zaplacení bezdůvodného obohacení (a jeho případné výši, a to i s přihlédnutím na již pravomocně přiznanou částku ve výši 1 335 667 Kč).

II. Argumentace stěžovatelky

12. Stěžovatelka tato rozhodnutí napadá, a to vždy v zamítavé části výroků, které se týkají požadovaného úroku z prodlení z žalované jistiny. Stěžovatelka rekapituluje, že se v předchozím řízení vedle jistiny (finanční náhrady za užívání jejích pozemků) domáhala i příslušenství pohledávky, což uvedla již ve svém podání ze dne 19. 3. 2008. Jelikož však příslušenství řádně nedefinovala, což připouští, uložil vrchní soud rozhodnutím ze dne 23. 3. 2017, č. j. 11 Cmo 19/2015-512, 11 Cmo 62/2016, městskému soudu, aby v dalším řízení vyzval stěžovatelku postupem podle § 43 o. s. ř. k opravě neurčitosti jejího návrhu uplatněného v podání ze dne 19. 3. 2008, jímž se v řízení domáhala vedle požadované jistiny ve výši 5 814 805 Kč právě rovněž příslušenství. Stěžovatelka zdůrazňuje, že z tohoto postupu vrchního soudu je patrné, že neměl pochybnosti o tom, že stěžovatelka svým podáním uplatnila rovněž příslušenství.

13. S tímto podle stěžovatelky kontrastuje závěr vrchního soudu obsažený v napadeném rozsudku, že první zmínka o tom, že příslušenstvím má být myšlen, kromě od zahájení řízení požadovaných nákladů řízení, také zákonný úrok z prodlení, se v řízení objevila více než osm let po zahájení řízení (v odvolání stěžovatelky ze dne 29. 4. 2015) a požadovaný úrok z prodlení byl specifikován až 30. 5. 2017, přičemž o změně žaloby bylo rozhodnuto dne 18. 8. 2017. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, které s ohledem na námitku vedlejší účastnice řízení o promlčení úroku z prodlení žalobu v této části zamítly. Podání ze dne 30. 5. 2017 označuje pouze za doplnění a upřesnění prvotního návrhu a v něm uplatněného nároku na příslušenství. Vrchnímu soudu vytýká, že popřením svého předchozího právního názoru zasáhl do ústavně aprobovaných principů předvídatelnosti práva a soudního rozhodnutí, principu právní jistoty a legitimního očekávání. Stěžovatelka uvádí, že toto pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud.

III. Splnění podmínek řízení

14. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud v tomto ohledu doplňuje, že stěžovatelka ústavní stížností napadá toliko části rozhodnutí, jimiž byl v důsledku promlčení zamítnut nárok na příslušenství, tj. části rozhodnutí, které nebyly dotčeny kasačním zásahem Nejvyššího soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

IV. Věcné posouzení

15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

16. Stěžovatelka brojí proti závěru soudů o nepřiznání nároku na příslušenství (zákonné úroky z prodlení) uplatněné pohledávky z bezdůvodného obohacení. Ústavní soud – obdobně jako ve věci rozhodující soudy – nemá pochybnost, že úroky z prodlení jsou součástí pohledávky a že příslušenství sleduje osud věci hlavní. Dostala-li se tedy vedlejší účastnice řízení do prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení, měla by hradit rovněž úrok z prodlení. Platí však, že nezbytnou podmínkou rozhodování v soudním řízení o úroku z prodlení je, aby byl stěžovatelkou coby žalobkyní požadován. O jakémkoli příslušenství nerozhoduje soud bez návrhu, což se týká nejen úroku z prodlení, ale i dalšího příslušenství pohledávky. Bylo totiž na stěžovatelce, jež disponovala předmětem sporu, aby jej odpovídajícím způsobem precizovala. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že výraz „s příslušenstvím“ byl stěžovatelkou původně používán v průběhu tohoto řízení toliko ve vztahu k náhradě nákladů (srov. rozsudek vrchního soudu, body 18-19). Zmínka o zákonných úrocích v prodlení se v řízení objevila až v odvolání stěžovatelky z května 2015 (řízení přitom bylo zahájeno již v roce 2007) a požadovaný úrok z prodlení byl stěžovatelkou specifikován 30. 5. 2017 a o změně žaloby bylo rozhodnuto dne 18. 8. 2017. Uplatnila-li vedlejší účastnice řízení s ohledem na tento procesní vývoj námitku promlčení, vrchní soud stěžovatelce zcela případně s odkazem na použitelnou zákonnou úpravu (obchodní zákoník) příslušenství v podobě zákonných úroků z prodlení nepřiznal.

17. Stěžovatelka předkládá obdobné námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení. Argumentaci přitom staví na tvrzené změně právního názoru odvolacího soudu. Jak již ale stěžovatelce vysvětlil Nejvyšší soud, vrchní soud v předchozím kasačním rozhodnutí, jehož se stěžovatelka nadále dovolává, nerozhodl o tom, že by stěžovatelka uplatnila již v podání ze dne 19. 3. 2008 příslušenství ve formě úroků z prodlení z požadované jistiny 5 814 805 Kč. Pouze městskému soudu uložil, aby stěžovatelku vyzval postupem podle § 43 o. s. ř. k opravě neurčitého návrhu obsaženého v podání ze dne 19. 3. 2008 a následně rozhodl, zda je požadavek stěžovatelky ve vztahu k tomuto, prozatím blíže neurčenému, příslušenství opodstatněný. Nejvyšší soud stěžovatelce dále vysvětlil, proč nelze napadený rozsudek vrchního soudu považovat za rozporný s předchozím kasačním rozhodnutím tohoto soudu z roku 2017 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, body 29-30). Ústavní soud v tomto hodnocení Nejvyššího soudu navzdory odlišnému názoru stěžovatelky nespatřuje svévoli, jíž by byl aprobován předchozí (tvrzeně) protiústavní zásah vrchního soudu, zasahující do právní jistoty či předvídatelnosti soudního rozhodování. Ústavní soud připomíná zásadu, že práva náležejí bdělým (iura vigilantibus) a ve shodě s vrchním soudem konstatuje, že stěžovatelka neučinila právně relevantní kroky k tomu, aby promlčení svého nároku zabránila (srov. rozsudek vrchního soudu, bod 22).

18. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu