Ústavní soud rozhodl v senátu z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Naudu a. s., sídlem Husitská 344/63, Praha 3, zastoupené Mgr. Šimonou Maškovou, advokátkou, sídlem Boušova 792/25, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 323/2023-358 ze dne 17. 2. 2025 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 47 Co 107/2021-146 ze dne 14. 9. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Andreje Nagyho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Obchodní korporace Raiffeisenbank a. s. uzavřela jako předchůdkyně stěžovatelky s vedlejším účastníkem smlouvy o poskytování bankovních služeb, "povoleném debetu" a "půjčce na kliknutí"; pohledávky z uvedených smluv byly postoupeny až na stěžovatelku, která se žalobou z dubna 2020 proti vedlejšímu účastníkovi domáhala zaplacení 274 375,66 Kč s příslušenstvím.

3. Okresní soud v Hodoníně ("nalézací soud") žalobě částečně vyhověl a uložil rozsudkem č. j. 6 C 98/2020-155 ze dne 18. 2. 2021 vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce 256 387,24 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.

4. Krajský soud v Brně ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že Okresný súd Bratislava I usnesením sp. zn. 27 Odk/15/2020 ze dne 4. 2. 2020 prohlásil na majetek vedlejšího účastníka konkurs a oddlužil jej tak, že jej zbavil všech dluhů, které mohou být uspokojeny pouze v konkursu - v rozsahu, v němž dluhy v konkursu uspokojeny nebudou [podle § 166a zákona č. 7/2005 Z.z. o konkurze a reštrukturalizácii ("ZKR")]. Slovenský (insolvenční) soud tedy vedlejšího účastníka zprostil zbývajících dluhů, jeho rozhodnutí musí být českými soudy uznáno a je účinné vůči všem věřitelů [podle nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. 5. 2000, o úpadkovém řízení]. Pohledávka stěžovatelky proto podle odvolacího soudu byla nadále nevymahatelná.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.

6. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že civilní soudy porušily její základní práva na ochranu vlastnictví a spravedlivý proces, ve spojení se zásadou procesní rovnosti stran, protože rozhodnutí slovenského soudu uznaly. Civilní soudy měly uznání a výkon předmětného rozhodnutí ve smyslu čl. 33 nařízení o úpadkovém řízení odmítnout, protože je v rozporu s českým veřejným pořádkem. Slovenská úprava oddlužení nezajišťuje proporcionalitu mezi zájmem dlužníka zbavit se svých dluhů a zájmem věřitele na očekávané uspokojení pohledávky. Vedlejší účastník podal návrh na vyhlášení v lednu 2020 a již v únoru 2020 jej slovenský soud zbavil všech dluhů, aniž by v nejmenším zkoumal jeho majetkové poměry. V důsledku uvedeného postupu byl v září 2020 konkurz zrušen, neboť jediný majetek dlužníka, který podléhal konkurzu, byla pohledávka vedená na účtu u banky ve výši 51,58 EUR. Pohledávka věřitele se zrušením konkurzu stává naturální obligací, čímž se zároveň stává bezcennou věcí.

7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.

8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, nýbrž pouze znovu brojí proti posouzení otázky rozporu rozhodnutí slovenského insolvenčního soudu s českým veřejným pořádkem. Nejvyšší soud se však s vznesenými námitkami stěžovatelky přesvědčivě vypořádal v napadeném (meritorním) rozhodnutí.

10. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku s odkazem na judikaturu Soudního dvora EU především dospěl k závěru, že odmítnutí uznání rozhodnutí jiného členského státu z důvodu rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu čl. 33 nařízení o úpadkovém řízení představuje výjimečný institut, použitelný zásadně v případech zjevného porušení pravidla (práva), které je v právním řádu státu, v němž je uznání požadováno, uznáno jako právo zásadní (základní) [viz str. 8 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu].

11. S ohledem na vysoký standard využití institutu rozporu s veřejným pořádkem Ústavní soud nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout závěru Nejvyššího soudu, který dovodil, že nelze odepřít uznání insolvenčního řízení zahájeného v jiném členském státě pouze na základě tvrzených rozdílů mezi českou právní úpravou osvobození od placení pohledávek podle insolvenčního zákona a slovenského ZKR. Jak uvedl Nejvyšší soud, opačný závěr by vedl k pravidelnému odmítání uznání rozhodnutí ve všech případech, kdy by slovenský insolvenční soud zbavil dlužníka dluhů podle § 166e ZKR, tj. již v usnesení o vyhlášení konkursu nebo v usnesení o určení splátkového kalendáře, aniž by dlužník splatil byť jen část dluhů, popřípadě aniž by zkoumal (ne)poctivost záměru dlužníka (viz str. 8 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu).

12. Namítá-li stěžovatelka, že slovenská úprava neproporcionálně upřednostňuje zájmy dlužníka zbavit se svých dluhů, lze pouze odkázat na závěr Nejvyššího soudu, který při hodnocení využitelnosti výjimečného institutu rozporu s veřejným pořádkem vzal rovněž v úvahu úpravu obsaženou v § 166f ZKR, podle níž má věřitel, který byl dotčen oddlužením, právo domáhat se zrušení oddlužení pro nepoctivý záměr dlužníka (viz tamtéž).

13. Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu