Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Martinou Lukschovou, advokátkou, sídlem nám. 17. listopadu 1611, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2025, č. j. 44 To 109/2025-54, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 2. 2025, sp. zn. 43 Nt 4310/2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Stěžovatel (jako odsouzený) podal návrh na povolení obnovy řízení ve své trestní věci sp. zn. 9 T 24/2022, neboť dle jeho názoru vyšly najevo nové skutečnosti a listinné důkazy, které jednoznačně vyvrací dřívější pravomocný rozsudek. K návrhu přiložil znění zákona č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování a o změně souvisejících zákonů (zákon o realitním zprostředkování), který dle stěžovatele zatím ještě nebyl soudu v tištěné podobě předložen a kopii smlouvy o realitním zprostředkování a poskytování služeb ze dne 5. 11. 2024, na níž stěžovatel podtrhl nové smluvní náležitosti dle aktuálně účinného zákona č. 39/2020 Sb., které se týkají inzerce, prohlídek prostor a právního servisu.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") návrh stěžovatele zamítl, neboť nejsou dány důvody obnovy podle § 278 trestního řádu. Obvodní soud uvedl, že návrh považuje za zcela nepodložené a nedůvodné pokračování snahy odsouzeného o vyvinění se z trestné činnosti, za kterou byl pravomocně uznán vinným, neboť není schopen akceptovat výsledek trestního řízení, a to přestože již využil řádné i mimořádné opravné prostředky a o jeho případu již rozhodovaly všechny soudní instance, které v rámci justičního systému v České republice přicházejí v úvahu.

3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, o které rozhodl Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným usnesením tak, že ji zamítl. Městský soud shledal, že podstata stěžovatelova návrhu na povolení obnovy není založena na tvrzení nových (soudu dříve neznámých) skutečností či navrhování nových důkazů.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí. Připomíná, že byl pravomocně odsouzen, neboť v letech 2017, 2019 a na počátku roku 2020 uzavřel na různých místech v Praze s poškozenými smlouvy o zprostředkování nájmu nebytových prostor navzdory tomu, že si byl vědom, že nebyl nikterak oprávněn či zmocněn k jejich inzerci a zprostředkování.

5. Obecné soudy přistoupily k jeho návrhu na obnovu řízení a k otázce novosti důkazů a skutkových okolností přehnaně formalisticky, jejich odůvodnění přitom trpí zásadními vadami. Stěžovatel namítá, že v jeho případě byla aplikována nepřípustná retroaktivita a jeho jednání bylo posouzeno v rozporu se zásadou legální licence a zásadami trestního práva (minimálně in dubio pro reo). Stěžovatel uvádí, že byl v trestní věci aplikován právní předpis, který ještě nebyl v době skutku účinný. To dovozuje ze skutečnosti, že byl souzen a odsouzen, jelikož nebyl oprávněn či zmocněn k inzerci a zprostředkování nájmů popř. prodeje nemovitostí, ačkoliv až zákon o realitním zprostředkování, který nabyl účinnosti dne 3. 3. 2020, váže oprávnění inzerovat a zprostředkovat nájem či prodej nemovitosti na předchozí uzavření realitní smlouvy mezi zájemcem a zprostředkovatelem.

6. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud připomíná, že stojí mimo soustavu obecných soudů a jeho pravomoc v řízení o ústavní stížnosti je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Úlohou Ústavního soudu není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí. Ani obecné soudy, a tím méně Ústavní soud, nemohou v rámci řízení o povolení návrhu na obnovu řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadená meritorní rozhodnutí (usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 178/03), jakož ani posuzovat otázku viny či trestu (nález ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2517/08).

10. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem. Zabývá se tím, zda soud návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil své rozhodnutí a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neopodstatňovaly povolení obnovy řízení (nález ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 2959/10 či usnesení ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 2850/12). Těmto nárokům obecné soudy dostály, při svém rozhodování přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily.

11. Stěžovatel argumentuje, že v době spáchání popsaných skutků nebylo povinností mezi zájemcem a zprostředkovatelem uzavřít realitní smlouvu, která by zprostředkovatele opravňovala k inzerci a zprostředkování. Taková skutečnost však nemohla vyjít najevo až v době podání návrhu na obnovu řízení. Z napadených rozhodnutí naopak vyplývá, že v trestním řízení soudy měly povědomí o odkazovaném zákoně, na který stěžovatel poukazoval, ale s ohledem na jeho účinnost jej neaplikovaly. Ústavní soud nadto dodává, že stěžovatel nebyl odsouzen pro inzerování a zprostředkování nájmů bez uzavření realitní smlouvy, jak se nyní pokouší dezinterpretovat, ale proto, že se vydával za zprostředkovatele nájmu nebytových prostor či bytů a poškozené tímto uváděl v omyl. Uzavíral s poškozenými smlouvy o zprostředkování, ačkoliv nebyl vlastníky k inzerci a zprostředkování zmocněn, nebyl k tomu ani jinak oprávněn a ani vlastníky nezastupoval. Poškození, aniž by si byli této skutečnosti vědomi, stěžovateli na základě uzavřených smluv zaplatili požadované rezervační poplatky v domnění, že je obžalovaný skutečným zprostředkovatelem nájmů předmětných prostor. Očekávali, že stěžovatel dostojí svým závazkům a učiní všechny kroky potřebné k uzavření zájmových nájemních smluv, k čemuž však nemohlo dojít. Stěžovatel rezervační poplatky nevrátil a poškozeným tak způsobil značnou škodu.

12. Obecné soudy uzavřely, že podstata projednávaného návrhu na povolení obnovy není založena na tvrzení nových (soudu dříve neznámých) skutečností či navrhování nových důkazů, ale naopak na důkazech, jejichž provedení nalézací soud zamítl či již byly soudům známy nebo nejsou za daného stavu věci relevantní. Takovému závěru nelze z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout a Ústavní soud je s obecnými soudy za jedno, že nebyly naplněny podmínky vymezené § 278 odst. 1 trestního řádu.

13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu