Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele K. Š., zastoupeného Mgr. Šimonem Machem, advokátem, sídlem Na Dědinách 756/14, Praha 4 - Michle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2025 č. j. 4 Tdo 1107/2024-331, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2024 č. j. 13 To 154/2024-264 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. dubna 2024 č. j. 37 T 8/2024-234, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soud Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že jako řidič motorového vozidla, po slovní rozepři s poškozeným M. Š. (dále jen "poškozený") a jeho otcem F. Š., se rozhodl z místa rozepře odjet, kdy u přední části vozidla stáli poškozený i jeho otec, poškozený svého otce poodstrčil, aby nebyl zraněn, a poškozený sám se dostal před přední část vozidla, přičemž stěžovatel pokračoval v jízdě, poškozený byl nucen před vozidlem ustupovat, přidržoval se přitom kapoty vozidla a následně si lehl na kapotu vozidla, kdy s takto na kapotě visícím poškozeným stěžovatel ujel vozidlem přesně nezjištěnou vzdálenost v řádu několika metrů, poté odbočil vlevo, kdy poškozený z kapoty vozidla spadl na pozemní komunikaci a utrpěl přitom kožní oděrky a pohmožděniny, což si vyžádalo dodržování 14 denního klidového režimu. Za to byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výměře 10 000 Kč a současně mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně majetkovou škodu v částce 1 384 Kč.

3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že se po celou dobu řízení hájil poukazem na skutečnost, že poškozeného na kapotu nabrat nemohl, neboť ten se nacházel v okamžiku odjezdu nikoli před vozidlem, ale z boku vozidla, a snažil se zabránit mu (stěžovateli) v odjezdu tím, že se pověsil za zpětné zrcátko. Stěžovatel zdůrazňuje, že uvedenou verzi skutkového děje doložil znaleckým posudkem, avšak rozhodující soudy své závěry učinily toliko na základě výpovědí svědků M. V., M. H. a F. Š., kteří byli přáteli nebo rodinnými příslušníky poškozeného. Má za to, že soudy nedostatečně zhodnotily věrohodnost jmenovaných svědků. Poukazuje na odborné vyjádření, které podle jeho mínění popisuje poranění typické pro situace, kdy osoba ztratí rovnováhu a ze stoje spadne na zem, což odpovídá jeho popisu skutkového děje. Za tzv. opomenutý důkaz označuje výslech zpracovatele znaleckého posudku MUDr. Toupalíka, jehož provedení soudy podle něj odmítly bez dostatečného odůvodnění.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.

8. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Navíc stěžovatel v ústavní stížnosti brojí převážně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.

9. Stěžovatel spáchání žalovaného jednání od počátku řízení popírá, avšak proti jeho výpovědi stojí výpověď poškozeného podpořená svědky M. H., M. V. a F. Š.. Obecné soudy se řádně zabývaly a dostatečně vypořádaly s otázkou věrohodnosti slyšených svědků v komplexu s ostatními v řízení provedenými důkazy, přičemž neshledaly žádný zájem poškozeného a jemu nakloněných svědků na výsledku řízení, ani žádné skutečnosti, které by věrohodnost jejich výpovědí snižovaly. Zdůraznily, že pravdivost výpovědí poškozeného a shora jmenovaných svědků byla podpořena jak výpovědí svědka M. K. (vnuka stěžovatele), který sice nebyl přímým svědkem události, ale vypovídal zprostředkovaně o slovech a chování stěžovatele po příjezdu domů (vypověděl, že stěžovatel se vrátil vyklepaný, nervózní a říkal, že se tam pohandrkovali a že mu visel na autě), tak i zjištěným zraněním poškozeného a fyzikálními zákony. V řízení bylo prokázáno, že poškozený se nacházel na kapotě pohybujícího se vozidla řízeného stěžovatelem. Dané vozidlo přitom prokazatelně přejíždělo protisměr (což potvrdil i sám stěžovatel, který vypověděl, že v tu ránu to odpálil pryč, a kdyby něco jelo, tak by zavinil nehodu, protože vjel jakoby do protisměru) a zrychlení mělo setrvačnou odstředivou složku, která způsobila posun těla poškozeného na pravou stranu kapoty a jeho pád na silnici.

10. Přisvědčit nelze stěžovateli ani v tom jeho tvrzení, že příslušné soudy odmítly bez dostatečného odůvodnění provést výslech znalce MUDr. Toupalíka, který zpracovával znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Již okresní soud v rozsudku konstatoval, že doplnění dokazování výslechem zmíněného znalce důkladně zvažoval, avšak na základě dosavadních skutkových zjištění shledal, že by šlo o důkaz nadbytečný, neboť skutečnosti, které by bylo možno zjistit z výslechu znalce, byly již prokázány ostatními v řízení provedenými důkazy. K tomu mimo jiné podotkl, že na základě zjištěného skutkového stavu věci stěžovatel musel být minimálně srozuměn s tím, že přibližuje-li se k poškozenému vozidlem, které váží stovky tun, poškozený nalehne na kapotu a vůz jej popoveze a následně z něj padá, může nastat ublížení na zdraví (a to i při pomalé rychlosti). Krajský soud se s názorem okresního soudu ohledně výslechu znalce MUDr. Toupalíka plně ztotožnil.

11. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o jeho vině, přičemž s provedenými důkazy se vypořádaly jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.

12. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že stěžovatel svými uplatněnými námitkami převážně rozporoval správnost učiněných skutkových zjištění, přičemž takové námitky nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Jako zjevně neopodstatněnou pak Nejvyšší soud posoudil námitku neprovedení navrhovaných důkazů, když zdůraznil, že okresní soud i krajský soud neprovedení dalších důkazů požadovaných obhajobou řádně a dostatečně zdůvodnily a že provedené dokazování nebylo zatíženo vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů ve smyslu dosavadní judikatury. Podrobně se Nejvyšší soud vyjádřil také k dovolací námitce stěžovatele, že jednal v nutné obraně, kterou však stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil, proto se k ní Ústavní soud blíže nevyjadřuje.

13. Nejvyšší soud se náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky protiústavního pochybení.

14. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu