Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené Mgr. et Mgr. Lucií Zrnovskou, advokátkou, sídlem nám. Dr. E. Beneše 4/12, Liberec, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 245/2024-94, 100 Co 253/2024 ze dne 26. února 2025, v němž byl potvrzen výrok VI rozsudku Okresního soudu v Nymburce č. j. 13 Nc 26/2024-38, 13 P a Nc 165/2024, 13 P a Nc 166/2024, 13 P a Nc 167/2024 ze dne 11. září 2024, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. J. a nezletilé V. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označené části tam označeného rozsudku Krajského soudu v Praze. Krajský soud napadenou částí rozhodnutí potvrdil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Nymburce v rozsahu zamítnutí návrhu stěžovatelky (matky) na nahrazení souhlasu vedlejšího účastníka (otce) s přestěhováním nezletilé vedlejší účastnice (nezletilé) do bydliště matky. Stěžovatelka tvrdí, že jím soud porušil její základní práva a práva zaručená v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Navrhla odložení vykonatelnosti napadeného výroku.

2. Matka se s nezletilou, nyní dvouletou, v deseti měsících věku nezletilé odstěhovala z původního bydliště rodiny v X do 80 km vzdálených Y bez souhlasu otce. Otec vzápětí podal návrh na nařízení předběžného opatření. Okresní soud usnesením ze dne 27. března 2024 uložil matce povinnost přestěhovat nezletilou do místa obvyklého bydliště na konkrétní adrese v X. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. května 2024 (rozhodnutí o nařízení předběžného opatření) rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že matce uložil povinnost do 30 dnů od doručení usnesení bydliště nezletilé navrátit zpět do X nebo do místa vzdáleného do 20 km od původního bydliště v X, do rozhodnutí ve věci samé jej zachovat a zdržet se jeho změny bez dohody rodičů či rozhodnutí soudu. Matka přesto nezletilou nenavrátila.

3. Oba rodiče podali návrh na úpravu péče, výživy a styku, matka žádala i o nahrazení souhlasu za otce s přestěhováním nezletilé do současného bydliště matky.

4. Okresní soud rozsudkem č. j. 13 Nc 26/2024-38, 13 P a Nc 165/2024, 13 P a Nc 166/2024, 13 P a Nc 167/2024 ze dne 11. září 2024 svěřil nezletilou do péče matky (výrok I). Otci stanovil povinnost platit výživné ve výši 3 500 Kč měsíčně (výrok II). Návrh otce na svěření nezletilé do jeho péče zamítl (výrok III). Upravil styk otce s nezletilou v běžném roce (s navykacím režimem) a o vánočních prázdninách (výrok IV) a vyslovil předběžnou vykonatelnost výroku o styku (výrok V). Návrh matky na nahrazení souhlasu otce s přestěhováním nezletilé na adresu Y zamítl (VI) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VII). Okresní soud uzavřel, že matka jednala a nadále jedná pouze ve vlastním zájmu (i kvůli novému partnerskému vztahu) bez domýšlení důsledků, nikoli v zájmu nezletilé, navrácení odmítá i přes různé nabídky pomoci otce v zajištění bydlení a navzdory soudnímu rozhodnutí. Nezletilou sice svěřil do péče matce, ale dodal, že kdyby byla nezletilá vyššího věku, s ohledem na jednání matky by nezletilou svěřil do péče otce. Chování matky zohlednil při úpravě styku otce s nezletilou. Výživné určil na základě poměrů rodičů (včetně otcem placeného výživného na neprovdanou matkou), potřeb dítěte a stávající částky zasílané otcem. Návrh na nahrazení souhlasu otce s přestěhováním nezletilé měl vzhledem k okolnostem za nedůvodný, apeloval na matku, aby i v zájmu předcházení dalším sporům přehodnotila odmítavý postoj k navrácení nezletilé.

5. K odvolání stěžovatelky proti výrokům IV, V a VI krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku IV tak, že částečně změnil úpravu styku otce s nezletilou (výrok I). Ve výroku V (o předběžné vykonatelnosti) a VI (a zamítnutí návrhu na nahrazení souhlasu) rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II). Současně změnil usnesení okresního soudu č. j. 13 Nc 26/2024-55 ze dne 23. října 2024 tak, že nařídil výkon rozhodnutí o nařízení předběžného opatření uložením pokuty 10 000 Kč (výrok III). Rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem, že matka jednala protiprávně, když bez souhlasu otce přestěhovala nezletilou do vzdálenosti, která rovnoměrný podíl na péči o dítě vylučuje. Pro jednání matky neshledal ospravedlnitelné důvody, nikdo je ani netvrdil. Podotkl, že mohl-li by přezkoumávat výrok o péči, zohlednil by protiprávní změnu bydliště nezletilé ze strany matky, proti výroku o péči se však žádný z účastníků řízení neodvolal.

6. Stěžovatelka namítá, že rozdělení bydliště pečujícího rodiče a dítěte je nelogické a v rozporu se zájmem nezletilé, kterým je soulad jejího bydliště s bydlištěm stěžovatelky. V době přemístění měla nezletilá jeden rok, nedošlo tak k významnému narušení sociálních a jiných vazeb v X a bude mít vytvořeno zázemí ze strany otce a jeho rodiny. Naopak zásadní byla vzhledem k věku v době přemístění vazba na matku jako pečující osobu a s péčí matky souhlasil jak otec, tak opatrovník a odvolání nepodali. Má za to, že změnu bydliště nezletilé zohlednily obecné soudy tak, že matce uložily povinnost významné participace na dovážení nezletilé ke styku otci a také ve výši výživného. Přesto návrh na nahrazení souhlasu za otce zamítly, což je nepřiměřeně tvrdý postup vůči matce. Matka podíl na zajištění dopravy ke styku přijala, stejně jako se nebránila proti výši výživného. Považuje za neakceptovatelné, že při vyhlášení rozsudku krajský soud sdělil, že nikdy neumožní střídavou péči, čímž měl soud nepřípustně předjímat rozhodnutí. Ústní projev předsedkyně senátu má být podle matky směrodatný při posuzování ústavnosti postupu soudu. Požadavek návratu do původního bydliště nezletilé považuje za nedůvodný, soudy podle matky neřešily náklady matky na bydlení vzhledem k jejím příjmům, konfliktnost vztahů, skutečnost, že otcem nabízený byt není v jeho vlastnictví, a také, že trvalé bydliště nezletilé bylo od narození v Y.

7. Procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti byly splněny.

8. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech rodičovské odpovědnosti. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Bere v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. února 2010 (N 32/56 SbNU 363) a sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. srpna 2010 (N 165/58 SbNU 421)].

9. V řízeních o určení místa bydliště či nahrazení souhlasu se změnou místa bydliště by obecné soudy měly zvažovat základní práva obou rodičů a dítěte a v souladu s jeho nejlepším zájmem a při šetření práv obou rodičů zdůvodnit zvolené řešení (srov. sp. zn. I. ÚS 2419/24 ze dne 20. listopadu 2024). Je tomu tak proto, že místo bydliště dítěte determinuje prakticky všechny atributy života nezletilého dítěte, a to jak faktické a sociální, tak právní aspekty. Při zvažování nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) je tak nutno brát v potaz, že jde o hledisko přední, nikoli však jediné. Může být totiž v konfliktu s jinými oprávněnými zájmy, přičemž řešení uvedeného konfliktu je závislé na konkrétních okolnostech.

10. V souzené věci krajský soud konkrétní okolnosti zohlednil z ústavněprávního hlediska dostatečně. Obecně lze sice vycházet z toho, že rozhodne-li soud o svěření dítěte do individuální péče jednoho z rodičů, je v tomto rozhodnutí zpravidla určeno i bydliště dítěte v okamžiku, kdy o svěření do péče rozhodoval. V souzené věci však obecné soudy vedly matku k navrácení nezletilé do místa bydliště či blízkého okolí od počátku zahájení řízení. Matka přesto rozhodnutí nerespektovala a otec byl nucen - úspěšně - žádat o výkon rozhodnutí. Vzhledem ke specifickým okolnostem věci by tak bylo nelogické, vedly-li by soudy matku k nápravě jejího protiprávního jednání, a poté jej posvětily pouze proto, že jí svěřily nezletilou do péče. Nelze totiž přehlížet odůvodnění, proč tak obecné soudy učinily. Okresní soud dal jasně najevo, že nezletilou svěřil matce do péče (jakožto osobní péče v užším smyslu) hlavně vzhledem k nízkému věku a potřebám nezletilé, v opačném případě by rozhodl, že pečujícím rodičem bude otec. V této úvaze se odráží, že z vývojového hlediska a hlediska aktuálních potřeb nezletilé byla v době rozhodnutí soudu péče matky vhodnější (a v zájmu nezletilé), nikoli že matka nejlépe aktuálně sleduje zájem dítěte. Právě matka dávala soustavně najevo malý respekt vůči právům druhého rodiče a svého dítěte, což soudy v odůvodnění rozhodnutí velmi podrobně rozvedly. Krajský soud poté naznačil, že rozsah odvolacího přezkumu mu v posouzení péče bránil. Závěr o péči matky tudíž bez dalšího neznamená, že má soud autoritativně nahradit souhlas otce se změnou bydliště dítěte do aktuálního bydliště matky.

11. Krajský soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, stručně zvážil důvody, které vedly matku jako pečujícího rodiče ke změně bydliště, stejně jako dopad přemístění na výkon práv otce a život dítěte. Ze skutkového stavu, o to méně z právního posouzení, není nadto ani seznatelné, že by matka tvrdila, v čem má být navrhované bydliště v Y pro nezletilou přínosnější natolik, aby soud autoritativně nahradil souhlas otce se změnou bydliště nezletilé (vyjma faktu svěření nezletilé do péče matky). Naopak samotná argumentace matky v odvolání, že cestování trvá 2 hodiny a realizace styku do 18 hodin narušuje režim dítěte, naznačuje opak. Rovněž důsledky v podobě hledání bydlení a úhrady bydlení, nehodlala-li matka jednat o peněžité výpomoci otce či jeho nabídce bydlení pro nelibé pocity ve vztahu s rodinou otce, stíhají matku a není úkolem soudů matce bydlení zajistit, o to více za předpokladu, že matka sama řešení nenabízí a nabídnutá neguje (nijak nespecifikovala, zda se bydliště snažila zachovat, jaké učinila kroky a jaké byly překážky, nabídky bydlení v X předložil otec). Ústavní soud připouští, že krajský soud mohl podrobněji popsat, jak poměřoval jednotlivá kritéria pro ne/nahrazení souhlasu, nejen věnovat podstatnou část odůvodnění hodnocení protiprávnosti jednání matky. S ohledem na odůvodnění rozsudku jako celku a individuální okolnosti věci však ještě tento částečný nedostatek v ústavní rovině obstojí.

12. Tvrdí-li matka, že krajský soud přehlédl, že by otec se změnou souhlasil, postačí uvést, že by v takovém případě zaprvé nebylo zapotřebí autoritativního rozhodnutí soudu, zadruhé otec ve vyjádření k odvolání matky zřetelně uvedl, že mělo-li by dojít ke změně bydliště, ať soud změní i výrok o péči a nezletilou svěří jemu. Matka tedy spíše spoléhala na to, že svěří-li soud nezletilou do její péče, vyhoví poté i jejímu návrhu na změnu bydliště. Zájem dítěte v každé z těchto otázek však soudy posoudily odlišně. Pakliže však otec skutečně změnil postoj k bydlišti nezletilé, nic rodičům nebrání dospět ke vzájemné shodě o jejím budoucím bydlišti. Stále je tato otázka součástí jejich rodičovské odpovědnosti a neshledal-li soud splnění podmínek, aby souhlas jednoho rodiče překonal, neznamená to a priori neměnnou situaci. Mezilidské vztahy se v průběhu času vyvíjí, stejně tak se mění pohled rodičů, zda je nastavený systém fungování (péče, styk, cestování, náklady) s ohledem na zkušenosti nejvhodnější.

13. Námitku týkající se sdělení předsedkyně senátu při vyhlášení rozsudku ke střídavé péči v budoucnu může matka uplatnit v případném dalším řízení o péči.

14. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

15. O návrhu na odložení vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval. Věc vyřídil neprodleně, navíc matka brojila proti zamítavému, z povahy samé nevykonatelnému výroku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 10. června 2025

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu