Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 15 Co 124/2025-1100 ze dne 25. 3. 2025 a č. j. 15 Co 166, 167/2025-1201, ze dne 29. 4. 2025 a usnesením Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 6 Nc 1017/2023-1058 ze dne 4. 3. 2025, č. j. 6 Nc 1017/2023-1072 ze dne 6. 3. 2025 a č. j. 6 Nc 1017/2023-1074 ze dne 6. 3. 2025, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, a dále a) I. K., zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem, sídlem náměstí Václava Hanky 828, Dvůr Králové nad Labem, nezletilých b) M. K., c) V. K. a d) K. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace procesního vývoje

1. U Okresního soudu v Pelhřimově ("okresní soud soud") probíhá řízení o úpravu styku stěžovatele (též jako "otec") s nezletilými vedlejšími účastníky ("děti"), kteří byly svěřeni do péče vedlejší účastnice a) ["matka"]. Předběžným opatřením ze dne 10. 8. 2023 byl stanoven styk otce s dětmi v každém sudém týdnu v roce, v úterý a ve čtvrtek od 16:00 do 18:30 hodin a v lichém týdnu v roce, ve středu od 16:00 do 18:30 hodin a v sobotu
od 10:00 do 18:00 hodin. Dne 3. 10. 2024 byl nařízení tříměsíční navykací plán s asistovaným stykem, který byl ukončen dne 18. 2. 2025.
2. Ve dnech 4. a 6. března 2025 vydal okresní soud tři napadená usnesení:

- č. j. 6 Nc 1017/2023-1058, jímž jmenoval opatrovníkem nezletilých vedlejších účastníků c) a d) pro řízení o nařízení předběžného opatření Město H. (výrok I) a zamítl návrh stěžovatele na zatímní svěření nezletilých do jeho péče a stanovení podmínek kontrolovaného styku s matkou (výrok II);

- č. j. 6 Nc 1017/2023-1074, jímž zamítl návrh stěžovatele na uložení pokuty matce za maření výkonu předběžného opatření a eventuální návrh na umístění dětí do neutrálního výchovného prostředí (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II);

- č. j. 6 Nc 1017/2023-1072, jímž změnil předběžné opatření ze dne 10. 8. 2023 tak, že se styk stěžovatele s dětmi po dobu řízení neupravuje.

3. Proti těmto usnesením podal stěžovatel odvolání, o nichž Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ("odvolací soud") rozhodl dvěma napadenými usneseními následovně:

- usnesením č. j. 15 Co 124/2025-1100 potvrdil usnesení okresního soudu
č. j. 6 Nc 1017/2023-1058 ve výroku, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na zatímní svěření nezletilých vedlejších účastníků c) a d) do jeho péče a stanovení podmínek kontrolovaného styku s matkou;

- usnesením č. j. 15 Co 166/2025-1201 potvrdil usnesení okresního soudu
č. j. 6 Nc 1017/2023-1074 v části o zamítnutí návrhu na uložení pokuty matce (výrok I); v části týkající se zamítnutí eventuálního návrhu na umístění dětí do neutrálního prostředí jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II) a potvrdil usnesení okresního soudu č. j. 6 Nc 1017/2023 - 1072, jímž bylo změněno předběžné opatření ze dne 10. 8. 2023 tak, že se styk stěžovatele s dětmi po dobu řízení neupravuje (výrok III).

4. Soudy neshledaly změnu poměrů, která by odůvodňovala stěžovatelem navrhované změny výchovného prostředí dětí či rozsahu styku nebo péče. Naopak dospěly k závěru, že se styk původně stanovený předběžným opatřením ze dne 10. 8. 2023 vzhledem k negativnímu postoji dětí neuskutečňuje, a proto je v rámci zklidnění situace vhodné do meritorního rozhodnutí o stanovení styku jej zatímně neupravovat.

II. Argumentace stěžovatele

5. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 3, čl. 6 odst. 2 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

6. Podle stěžovatele soudy při rozhodování o úpravě styku s dětmi a změně výchovného prostředí nezjistily skutkový stav dostatečně. Bez kritického vyhodnocení vycházely především z vyjádření dětí. Zcela opomněly stěžovatelovy důkazní návrhy, jako jsou komunikace s matkou přes WhatsApp, audio a videonahrávky, svědecké výpovědi či usnesení správního orgánu o přestupku matky a jejího otce, které měly podle něj doložit manipulativní chování matky a její snahu odcizit děti otci. Soudy rovněž ignorovaly zpřetrhání vazeb dětí na širší rodinu ze stěžovatelovy strany.

7. Stěžovatel dále namítá, že se soudy nevypořádaly s příčinami odmítavého postoje dětí k němu a rezignovaly na aktivní řešení vzniklé situace. V rozporu s judikaturou Ústavního soudu a závěrů rodinněprávního sympozia Justiční akademie své rozhodnutí založily pouze na únavě dětí a odmítání kontaktu, aniž by zkoumaly, zda se na tomto postoji nepodílí manipulace ze strany matky, která podle stěžovatele soustavně bránila jeho kontaktu s dětmi. Namítá rovněž, že mu nebylo vyhověno v návrhu na uložení pokuty matce za neplnění povinností, přestože v minulosti taková sankce již uložena byla. Tím soudy podle něj pouze konzervují závadný stav, který ohrožuje právo dětí na kontakt s oběma rodiči.

8. Kromě věcných výhrad stěžovatel namítá i procesní pochybení. Kritizuje nekoncentrované řízení u okresního soudu, které vedlo k nesrozumitelným a vnitřně rozporným rozhodnutím, jež zavdávají pochybnosti o odborném rozhodování. Výsledkem podle něj je nepřehlednost, průtahy a právní nejistota. Zdůrazňuje, že v obdobných případech je čas klíčovým faktorem, a odkládání řešení vede jen k dalšímu odcizení a poškození rodinných vazeb.

9. Stěžovatel požádal o přednostní projednání věci vzhledem k její povaze a závažnosti.

III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní stížnost byla oprávněnou a řádně zastoupenou osobou podána včas (§ 30 odst. 1 a § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost není ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná proti výroku II usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 4. 2025 a části I výroku usnesení okresního soudu č. l. 1074 o zamítnutí návrhu na umístnění dětí do neutrálního prostředí, neboť v tomto rozsahu byla věc vrácena zpět okresnímu soudu k dalšímu řízení, a tudíž v této části nebyla věc pravomocně skončena. Dále není ústavní stížnost přípustná proti výroku I usnesení okresního soudu č. l. 1058 o jmenování opatrovníka, neboť proti tomuto výroku nepodal stěžovatel odvolání, a tudíž řádně nevyčerpal dostupné prostředky ochrany práv. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

IV. Vyjádření k ústavní stížnosti

11. Nalézací soud uvedl, že v průběhu řízení byl ustanoven znalec, jehož posudek otec napadl a navrhl revizi, k níž byl následně ustanoven jiný znalec, kterému byly zaslány podklady dne 2. 4. 2025 a na jehož posudek se nyní vyčkává. Soud rovněž rozhodoval o návrhu prarodičů z otcovy strany na úpravu styku, návrhu otce na zproštění opatrovníka a zpětvzetí návrhu matky. Probíhá také řízení o nahrazení souhlasu otce ke změně zubního lékaře. Soud odmítl námitky stěžovatele týkající se nečinnosti i formálních pochybení - s tím, že spis byl po většinu času u odvolacího či Ústavního soudu. O důkazních návrzích stěžovatele rozhodne v řízení ve věci samé, které zatím nebylo skončeno.

12. Odvolací soud zdůraznil, že napadená rozhodnutí nelze posuzovat izolovaně, ale v kontextu průběhu celého řízení. Děti podle odvolacího soudu dlouhodobě a konzistentně odmítají kontakt s otcem, což má příčiny jak na straně matky, tak i otce, zejména v jeho dřívějším chování. Navrhovaná řešení otce (ústavní péče nebo svěření dětí do jeho péče) představují nepřiměřené zásahy do života dětí, které jsou v péči matky spokojené. Soudy využily různé nástroje (terapie, asistované styky), které však ke zlepšení vztahu mezi otcem a dětmi nevedly. Odvolací soud považuje za důležité dát dětem prostor a nevynucovat styk; nepopírá, že rodiče nesou podíl na vzniku konfliktu, avšak neshledává v dosavadním procesním postupu pochybení, která by měla ústavněprávní rozměr, a navrhuje ústavní stížnost odmítnout.

13. Matka považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Uvádí, že odborníci opakovaně konstatovali, že vztah dětí k otci je hluboce narušený v důsledku jeho nevhodného chování, autoritativního a direktivního přístupu, absence emoční podpory a neochoty naslouchat potřebám dětí. Podle všech odborných závěrů je nucený styk v současnosti zcela nevhodný. Matka dále zdůrazňuje, že ze zpráv opatrovníka plyne její součinnost, vstřícnost a ochota podporovat vztah dětí s druhým rodičem v mezích respektujících jejich psychický stav. Žádné známky manipulace ze strany matky přitom nebyly shledány. Matka považuje otcův návrh na ústavní výchovu dětí za extrémní a nehumánní, v přímém rozporu s jejich nejlepším zájmem. Upozorňuje na spornou objektivitu zprávy zařízení J. kvůli osobnímu vztahu sociální pracovnice s otcem. Otcovo vnímání sebe jako oběti a absence sebereflexe jsou příčinou, proč kontakt s dětmi nemůže být obnoven.

14. Město H. jako opatrovník dětí v řízení před obecnými soudy zjišťovalo názor dětí naposledy při pohovoru dne 3. 2. 2025, podle něhož si nepřejí střídavou péči a chtějí zůstat u matky, kde vnímají stabilitu. Opatrovník opakovaně vedl oba rodiče ke spolupráci, doporučil odbornou pomoc a asistovaný styk. Dětem bylo vysvětlováno, že mají právo na kontakt s oběma rodiči, setrvale však v různých časových obdobích uváděly, že styk s otcem je pro ně zatěžující, popisovaly nespokojenost s jeho chováním, nahráváním a přetvářkou a vyjadřovaly přání se s ním vídat maximálně před domem. Děti působí rozumově vyspěle, jejich postoj vůči otci je vnitřně stabilní a neměnný. Opatrovník považuje další vynucování kontaktu s otcem za nevhodné a neefektivní.

15. Stěžovatel v replice k vyjádřením zdůrazňuje, že jádrem jeho ústavní stížnosti není polemika o příčinách narušení vztahu mezi ním a dětmi, ale procesní a hmotněprávní pochybení obecných soudů, která podle něj zasáhla do jeho základních práv. Tvrzení matky o údajném nevhodném chování otce vůči dětem není podloženo žádným relevantním důkazem. Vyjádření dětí nelze přeceňovat vzhledem k dlouhodobému a absolutnímu vlivu matky. Stěžovatel naopak předložil důkazy svědčící o výskytu syndromu zavrženého rodiče, s čímž se soudy odmítly zabývat. Matka vědomě brání kontaktu dětí s otcem, diskredituje jej před dětmi i veřejně.

16. Krajskému soudu vytýká, že staví své závěry výhradně na výpovědích dětí, aniž by je kriticky zkoumal v jejich kontextu. Vyjádření, že otec si důvěru dětí ztratil tím, že je nahrával ještě za společného soužití, je podle stěžovatele nepravdivé a neodpovídá obsahu spisu; děti začaly odmítat kontakt s ním ještě před tím. Soudy bez znaleckého posudku přenášejí odpovědnost za skutková zjištění na znalce, místo toho, aby samy provedly navržené důkazy a vytvořily skutkový základ, z něhož by znalec mohl vycházet. Odvolací soud přitom nevěnuje pozornost ani objemné komunikaci mezi rodiči krátce po rozchodu, která podle stěžovatele dokládá manipulativní jednání matky již v rané fázi. Odmítá tvrzení, že mu ztrátu kontaktu způsobily vlastní chyby.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

17. Ústavní stížnost je v části, v níž je přípustná, zjevně neopodstatněná.

18. K přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinně-právních věcech zastává Ústavní soud zdrženlivý postoj. Posuzování těchto otázek je především úlohou obecných soudů, které mají v kontradiktorně vedeném řízení odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Ústavní soud do jejich rozhodování zasahuje pouze v případech extrémního porušení pravidel řádně vedeného soudního řízení (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 299/25 ze dne 18. 2. 2025).

19. Zdrženlivost Ústavního soudu je ještě silnější v případě předběžných opatření. Přestože jejich způsobilost zasáhnout do základních práv obecně vyloučit nelze, jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a nepředurčují ani konečný výsledek řízení. Jejich účelem je zatímní úprava, která nevylučuje, že ochrana základních práv bude poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud je proto podrobuje omezenému testu ústavnosti předběžných opatření, v jehož rámci zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 98/25 ze dne 5. 2. 2025). Stěžovatel si je této zdrženlivosti vědom, má ale za to, že jeho případ je mimořádný - jeho přesvědčení však Ústavní soud nesdílí.

20. Napadená usnesení byla vydána na zákonném základě příslušným orgánem a nevykazují znaky libovůle či svévole. Obecné soudy v nich srozumitelně vysvětlily důvod potřeby zatímní úpravy poměrů nezletilých, spočívající v (dočasném) neupravení styku otce s dětmi. Ačkoli jde o opatření, které představuje významný zásah do práv stěžovatele, soudy tím reflektovaly faktický stav věci, tedy skutečnost, že předchozí úprava styku se buď nerealizovala vůbec, nebo jen s mimořádnými obtížemi.

21. Závěr soudů vychází z trvalého odmítavého postoje dětí vůči otci, které se styku bránily i za asistence třetí osoby. I kdyby však styk stanoven byl, nemůže být jeho případný výkon určen k tomu, aby se stal nástrojem násilné změny projevů vůle nezletilého dítěte, nebylo-li jeho rozhodnutí úmyslně ovlivněno třetími osobami (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015) - pro toto zjištění je však v řízení o předběžném opatření omezený prostor.

22. Stěžovatelem předestřené argumenty i jím navrhované důkazy se týkají především merita věci a bude se jimi nutné zabývat v rámci řízení o úpravě styku. V řízení o předběžném opatření, které má přechodný a dočasný charakter, je rozhodovací prostor soudů omezen na bezprostřední řešení aktuální situace. Ostatně judikatura Ústavního soudu, na níž stěžovatel odkazuje, se týká požadavků na rozhodnutí ve věci samé, které jsou z povahy věci jiné.

23. Pro Ústavní soud je významné sdělení okresního soudu, že - nevyskytnou-li se další nečekané překážky - lze očekávat vydání rozhodnutí ve věci samé nejpozději do konce letních prázdnin, tedy v časovém horizontu několika málo měsíců, jakmile bude k dispozici revizní znalecký posudek. Za takové situace by ani případné zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věci obecným soudům k novému projednání nemělo znatelný přínos a mohlo by naopak vést k dalšímu prodlení v rozhodnutí o meritu věci. Ústavní soud pokládá za podstatné, aby obecné soudy rozhodly ve věci samé bez zbytečných průtahů, zvláště s přihlédnutím k tomu, že řízení trvá již více než dva roky.

24. Ústavní soud nezlehčuje složitost probíhajícího řízení a bere v potaz stěžovatelovy výhrady vůči jeho nepřehlednosti a délce. Tyto skutečnosti však nejsou výlučně důsledkem postupu soudů, ale do značné míry rovněž výsledkem procesní aktivity obou rodičů, kteří opakovaně podávají množství návrhů, čímž sami přispívají ke komplikovanosti a délce jednotlivých řízení. Ústavní soud v této souvislosti znovu apeluje na rodiče, aby řešení svých sporů nehledali pouze soudní cestou, ale upřednostnili spolupráci a hledání dohody v nejlepším zájmu svých dětí, jakkoli se to v tuto chvíli jeví nereálné.

25. Nic protiústavního neshledal Ústavní soud ani v zamítnutí návrhu na uložení pokuty matce. Skutečnost, že v minulosti byla matce pokuta uložena, sama o sobě nezakládá povinnost soudů ji ukládat opakovaně. Soudy náležitě odůvodnily, že další pokuta by již měla pouze sankční charakter a nikam by výkon rozhodnutí neposunula. Uvedený závěr odpovídá i již zmiňovanému nálezu sp. zn. III. ÚS 3462/14.

26. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

27. Návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci Ústavní soud fakticky vyhověl, neboť o stížnosti rozhodl přednostně a mimo pořadí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu