Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Terezou Bártovou, LL.M., advokátkou, sídlem Španělská 770/2, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2025 sp. zn. 61 To 147/2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. ledna 2025 č. j. 37 Nt 8810/2022-165, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byl podle § 353 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a § 99 odst. 6 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a contrario zamítnut návrh stěžovatele na propuštění z ochranného psychiatrického léčení v ambulantní formě, které mu bylo uloženo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 9. 2015 č. j. 2 Nt 1859/2014-80. Obvodní soud na základě výsledků provedeného dokazování uzavřel, že s ohledem na dosavadní chování stěžovatele nelze za stávající situace o jeho propuštění z ochranného léčení uvažovat, neboť v případě vysazení předepsané medikace se stává nebezpečným pro společnost. Nevyloučil zároveň možné rozhodnutí o propuštění z ochranného léčení v budoucnu, prokáže-li stěžovatel, že léčbu řádně plní a s ošetřujícím lékařem plně spolupracuje. Současně byl stěžovatel upozorněn na nebezpečí změny ochranného léčení na ústavní při pokračující neuspokojivé docházce ke kontrolním vyšetřením.

3. Stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že od spáchání trestného činu, tj. po dobu více než devíti let, žije řádným životem a plní své povinnosti vyplývající z léčebného režimu. Občasné absence, kdy se nemohl dostavit k ochrannému léčení, nelze podle něj považovat za projev nebezpečnosti. Má za to, že soudy se spokojily pouze s obecným znaleckým závěrem, že schizofrenie, není-li léčená, může být rizikovým faktorem, aniž by se zabývaly jeho aktuálním stavem a potřebami. Závěr o prodloužení ochranného léčení nebyl podle něj podložen žádnými konkrétními důkazy o tom, že by představoval konkrétní nebezpečí pro společnost nebo sám pro sebe. Soudy nezohlednily rovněž praktické dopady jeho zdravotního stavu na schopnost plnit procesní a organizační požadavky, jako je docházení na pravidelné kontroly. Je přesvědčen, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že pokračování ochranného léčení v ambulantní formě je skutečně v jeho případě nezbytné. Povinné léčení, které trvá již devět let, není podle jeho mínění v souladu s požadavky na přiměřenost a nezbytnost zásahu. Napadená rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněná, neodpovídající aktuálním potřebám ochrany veřejného zájmu a nezohledňující individuální okolnosti případu. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se zákazu diskriminace, přiměřenosti délky omezení a hodnocení důkazů.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že všechny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou v této věci splněny.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

7. Ochranné léčení představuje jeden z ústavně přijatelných důvodů zásahu do práva na zachování tělesné a duševní integrity, tedy práva, aby člověk nebyl podrobován lékařským zákrokům proti své vůli. Takovýto zásah však musí být proveden v souladu s limity stanovenými čl. 4 odst. 4 Listiny. Při zásahu do předmětného základního práva je třeba šetřit jeho podstatu i smysl a případná zákonná omezení musí být vykládána restriktivně [srov. např. nález ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2843/18 (N 74/93 SbNU 371)]. Při ukládání ochranného léčení je tedy nutné přísně uplatňovat zásadu přiměřenosti a zásadu subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu [viz např. nález ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3654/10 (N 35/60 SbNU 425)]. Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci obecné soudy z těchto mantinelů nevykročily.

8. Ústavní soud po přezkoumání nyní posuzované věci shledal, že obecné soudy dodržely veškeré procesní záruky, tj. ve věci bylo konáno veřejné zasedání, stěžovatel se měl možnost k věci vyjádřit a soudy vyšly z relevantních podkladů. Obvodní soud zadal (s ohledem na dobu uběhlou od uložení ochranného léčení) vypracování nového znaleckého posudku, který byl vyhotoven za účelem přezkoumání původních východisek k uložení léčby před téměř deseti lety. Jeho závěry, ve shodě s předchozím znaleckým posudkem, potvrdily u stěžovatele trvající psychiatrickou diagnózu bez náhledu na nutnost léčby a proběhlý incident. Podle přibrané znalkyně stěžovatel nadále trpí schizofrenií. Dostatečně konkretizovala a individualizovala trvající nebezpečí pobytu na svobodě vysokým rizikem opětovného vzplanutí chorobného prožívání při řádném neužívání medikace. Mimo jiné zdůraznila, že nebezpečnost pro společnost u stěžovatele je dána násilným charakterem jeho dřívějšího jednání, byť menší typové závažnosti [původně kvalifikovaného jako možný přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku], a že obecněji tkví v tom, že schizofrenní proces je trvalý, při vysazování medikace dojde ke vzplanutí bludů a halucinací, je významně chorobně narušen kontakt s realitou a hrozí nepredikovatelné jednání, velmi často i deliktní. Uvedla rovněž, že je zapotřebí spolupráce stěžovatele, která ale byla prokazatelně kolísavá, a že byla-li by ambulantní léčba stěžovatele ukončena, nikam by nedocházel a nebral by medikaci, mohlo by dojít k dekompenzaci zdravotního stavu.

9. Obvodní soud své rozhodnutí učinil nikoli toliko na základě závěrů znalkyně (při vědomí skutečnosti, že doporučení znalkyně, zda je či není vhodné uložit ochranné léčení, není samo o sobě dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce), ale až po zhodnocení všech provedených důkazů, tj. zejména výpovědi stěžovatele a zpráv jeho ošetřujícího lékaře, ze kterých mimo jiné vyplynulo, že stěžovatel se v určených termínech opakovaně ke kontrolnímu vyšetřením nedostavil, odkládal návštěvy a řádně nespolupracoval ani při laboratorních vyšetření. Městský soud se plně ztotožnil se závěry obvodního soudu, neboť obava z ohrožení společnosti a zákonem chráněných hodnot vyplývajících z duševní nemoci stěžovatele v případě jeho propuštění z ochranného léčení dosud nepominula.

10. Obecné soudy zvažovaly jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost dřívějšího jednání stěžovatele, plnění povinností při výkonu ochranného léčení, jakož též povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany stěžovatele hrozí zájmům chráněným trestním zákonem, a také skutečnost, že stěžovatel uspokojivě nedoložil, že by skutečně zahájil či konal dobrovolnou kontinuální léčbu srovnatelnou s ochranným léčením, která by byla způsobilá případně ochranné léčení nahradit.

11. Ústavní soud na důvodech, pro něž se obecné soudy rozhodly nevyhovět návrhu stěžovatele na propuštění z ochranného léčení v ambulantní formě, neshledává nic protiústavního. Soudy po posouzení věci dospěly k závěru, že byť ambulantní léčba, je-li stěžovatelem respektována, plní svůj účel, v současné době by nebylo vhodné tuto léčbu ukončit, neboť nedocházel-li by stěžovatel pravidelně do ambulance a neužíval-li by nezbytnou medikaci, došlo by k dekompenzaci jeho zdravotního stavu a stěžovatel by byl z psychiatrického hlediska nebezpečný pro své okolí. Jinými slovy obava z ohrožení společnosti a zákonem chráněných hodnot vyplývajících z duševní nemoci stěžovatele v případě jeho propuštění z ochranného léčení prokazatelně ještě nepominula. Učiněné závěry jsou podloženy provedenými důkazy, z nichž dostatečně vyplývá, že v ochranném léčení stěžovatele je nezbytné pokračovat, neboť to vyžaduje jeho účel.

12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu