Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, sídlem Orlické nábřeží 376/17, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 301/2024-375 ze dne 17. 2. 2025 a usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. Nc 1606/2023-320 ze dne 11. 11. 2024, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 5. 2025 domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní práva zaručená především v čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou ("opatrovnický soud") ústavní stížností napadeným usnesením zastavil řízení o návrhu otce na úpravu poměrů k jeho dvěma nezletilým dětem. Učinil tak z důvodu nedostatku podmínky mezinárodní příslušnosti (pravomoci). Jelikož řízení ve stejné věci mezi stejnými účastníky bylo dříve zahájeno u ruského soudu v Moskvě, podle opatrovnického soudu byla v daném (českém) řízení založena překážka litispendence ve smyslu 18 Smlouvy mezi ČSSR a SSSR o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, vyhlášené pod č. 95/1983 Sb. ("Smlouva o právní pomoci").

3. Krajský soud v Hradci Králové ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Podle odvolacího soudu v souzené věci není splněna podmínka mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů, a proto je namístě řízení zastavit podle čl. 18 Smlouvy o pomoci (byť s ohledem na rozhodnutí ruské odvolací instance, které bylo vydáno až po vydání českého prvostupňového rozhodnutí, již nikoli pro překážku litispendence, ale překážku věci rozhodnuté podle § 159a odst. 4 občanského soudního řádu).

4. Podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel v úvahu připadající dostupné procesní prostředky, v rámci kterých by závěr českých soudů o jejich mezinárodní nepříslušnosti mohl rozporovat, dosud nevyužil.

5. Z části judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolání je objektivně přípustné pro řešení otázek vyplývající z aplikace procesního práva i v případech, kdy je přípustnost dovolání do merita věci ze zákona vyloučena. Jak Nejvyšší soud uvedl ve vztahu otázce určení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu ve věci rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem: Není rozhodné, že dovolání je v takových případech podáno v řízení, kde proti meritornímu rozhodnutí není dovolání přípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 30 zákona o zvláštních řízeních soudních]; otázka určení mezinárodní příslušnosti soudu ve věci rodičovské odpovědnosti totiž vyplývá z aplikace procesního práva (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2530/2022; 24 Cdo 2533/2022; 24 Cdo 2534/2022, ze dne 25. 9. 2024, bod 17, týkající se otázky mezinárodní příslušnosti soudu podle nařízení Brusel II bis).

6. Možná přípustnost dovolání u procesních otázek v případech, kdy dovolání není objektivně přípustné do merita věci, obdobně vyplývá i z dalších rozhodnutí týkajících se rodině-právní agendy (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 214/2023 ze dne 29. 3. 2023, jež se týkalo určení mezinárodní příslušnosti soudu ve věci jmenování opatrovníka nezletilým dětem, které byly státními příslušníky Ruské federace, a ve kterém byla aplikována Smlouva o právní pomoci, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 620/2022 ze dne 30. 3. 2022, jež se týkalo určení vnitrostátní místní příslušnosti podle bydliště nezletilých či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1510/2013 ze dne 19. 12. 2013, uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, jež se týkalo institutu přenesení příslušnosti na jiný soud ve věcech péče o nezletilé).

7. V projednávané věci bylo řízení zastaveno výlučně z procesních důvodů. S ohledem na právě zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu proto dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je v této fázi případu předčasná. Na první pohled totiž existuje určitá možnost, že napadené usnesení odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení o tom, že dovolání proti němu není (objektivně) přípustné. V takovém případě by se ovšem při posuzování zachování lhůty pro podání dovolání použil § 240 odst. 3 o. s. ř., který stanoví prodlouženou dovolací lhůtu v trvání tří měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

8. Jak Ústavní soud ověřil ze soudního spisu opatrovnického soudu vedeného pod sp. zn. 0 Nc 1606/2023 (jejž si vyžádal ve věci další ústavní stížnosti stěžovatele), napadené usnesení odvolacího soudu bylo advokátovi stěžovatele doručeno dne 11. 3. 2025. Prodloužená lhůta pro podání dovolání by tudíž dosud neuběhla (končila by dne 12. 6. 2025). Stěžovatel tak stále má časový prostor tento dostupný mimořádný opravný prostředek využít a dovolání k Nejvyššímu soudu podat (obdobně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 535/20 ze dne 27. 2. 2020, usnesení sp. zn. I. ÚS 1451/22 ze dne 20. 6. 2022; či usnesení sp. zn. I. ÚS 2060/22 ze dne 8. 8. 2022).

9. Jelikož posouzení přípustnosti dovolání je primárně v kompetenci Nejvyššího soudu (§ 239 o. s. ř.), není podle Ústavního soudu vhodné tuto otázku v nynější fázi případu finálně vyřešit. Takový postup je adekvátní především s ohledem na zásadu procesní ekonomie a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Jinak by totiž Ústavní soud musel otázku přípustnosti sám a priori posoudit a podle výsledku napadená rozhodnutí buďto posoudit (kvazi)meritorně, nebo usnesení odvolacího soudu zrušit z důvodu odepření práva na přístup k soudu pro nesprávné poučení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2265/16 ze dne 31. 10. 2017, nález sp. zn. II. ÚS 3659/19 ze dne 12. 5. 2020).

10. Odmítnutí nynější ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatele nepoškodí na jeho právu na přístup k soudu. Stěžovatel případně bude mít možnost podat ústavní stížnost novou, zohledňující výsledek dovolacího řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 785/24 ze dne 17. 9. 2024). Účastníkovi řízení nesmí být na újmu, postupuje-li při využití institutu dovolání v dobré víře ve správnost poučení o přípustnosti dovolání, kterého se mu dostane (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012, bod 18).

11. Jinak řečeno, ukázalo-li by se, že poučení odvolacího soudu bylo v důsledku správné a Nejvyšší soud by dovolání odmítl pro objektivní nepřípustnost, lhůta pro podání ústavní stížnosti počítaná od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu by zůstala stěžovateli zachována i v části směřující proti rozhodnutím nižších soudů. Shledal-li nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná a odkázal-li stěžovatele fakticky na dovolací řízení, nebylo by možné posléze dovodit, že pozdější ústavní stížnost je opožděná. Odmítnutí ústavní stížnosti pro opožděnost, které by nebylo způsobené pochybením stěžovatele, by totiž mohlo způsobit odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) [srov. nález sp. zn. II. ÚS 397/06 ze dne 28. 3. 2007]. Je nicméně v zájmu stěžovatele (a vyplývá to i z logiky ustanovení § 72 odst. 6 věty poslední zákona o Ústavním soudu), aby z procesní opatrnosti na nyní vydané usnesení v textu (nové) ústavní stížnosti upozornil.

12. Z právě uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh nepřípustný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2025

Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj