Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Olišarové, zastoupené Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou, sídlem Pujmanové 1753/10a, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, č. j. 25 Co 73/2025-140, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Martina Olišara, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 15. 1. 2025, č. j. 24 C 216/2024-120, rozhodl tak, že se stěžovatelce jako žalobkyni nevrací část soudního poplatku ve výši 45 000 Kč v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Stěžovatelka uhradila vyměřený soudní poplatek ve výši 57 000 Kč dne 2. 8. 2024 a poté podáním ze dne 7. 8. 2024 požádala o vrácení jeho chybně vyměřené části. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce nevznikl nárok na vrácení soudního poplatku či jeho části, neboť předmětem řízení je vypořádání podílů ve třech obchodních společnostech, které je nutno posoudit vždy jako jednotlivý obchodní závod ve smyslu položky č. 6 bod 2 Sazebníku soudních poplatků. Nadto z tvrzení stěžovatelky plynulo, že sporná je mezi účastníky řízení především hodnota daných společností, tudíž byl soudní poplatek navýšen za každý tento obchodní podíl o 15 000 Kč, tj. celkem o 45 000 Kč, jejichž navrácení stěžovatelka žádala.

3. Stěžovatelka usnesení obvodního soudu napadla odvoláním, jež bylo Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") shledáno nepřípustným, neboť podle § 202 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu není odvolání přípustné proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení. Městský soud tedy odvolání odmítl podle § 218 písm. c) občanského soudního řádu.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka je toho názoru, že proti usnesení obvodního soudu, kterým bylo rozhodnuto, že se soudní poplatek ve výši 45 000 Kč stěžovatelce nevrací, je odvolání přípustné, neboť nejde o usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, což dle stěžovatelky potvrzuje i odborná literatura ve formě některých odborných článků. Stran této právní otázky existuje taktéž rozdílná rozhodovací praxe u městského soudu, což ostatně vedlo obvodní soud k tomu, že napadené usnesení předal vedení soudu za účelem sjednocení rozporné judikatury. Stěžovatelka uvádí, že neprojednáním odvolání jí bylo upřeno právo na přístup k soudu.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využila všech procesních prostředků k ochraně svých práv.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zásah do jejího práva na přístup k soudu, v důsledku čehož mělo být dále porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu majetku. Ve věci stěžovatelky je dle jejího tvrzení dána právní otázka týkající se přípustnosti odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně o nenavrácení soudního poplatku, která je rozhodována různými senáty městského soudu odlišně. Ústavní soud však není povolán k právnímu posouzení či dokonce vyřešení této procesní otázky, neboť jde o interpretaci podústavního práva, která nadto v současném okamžiku nemá reálný dopad do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Stěžovatelka je společně s vedlejším účastníkem účastnicí řízení o vypořádání společného jmění manželů, které doposud nebylo pravomocně skončeno, tudíž tato dílčí procesní otázka, kterou nyní v ústavní stížnosti stěžovatelka nastolila, nemá průmět do základních práv, jelikož otázka nákladů řízení, kam spadá nepochybně i otázka soudního poplatku a jeho výše, bude řešena při skončení řízení ve věci samé, na což poukazuje i městský soud v napadeném usnesení v bodě 13.

8. K otázce nákladů řízení dále Ústavní soud připomíná, že se k této problematice konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Uvedená zdrženlivost je dána rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není podle zákonné úpravy přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky, což je současně i případ posuzované věci) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole či překvapivosti [viz nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)].

9. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí tedy Ústavní soud shledal, že nemá proti přijatým právním závěrům městského soudu výhrad, jelikož v nich znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup, obsaženy nejsou.

10. Ústavní soud současně s odkazem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodování obecných soudů pro úplnost dodává, že porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces nemůže sám o sobě založit ani jeho případně rozdílný názor na interpretaci a aplikaci podústavního práva [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)].

11. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu